Známky uzdravení
Jestliže tedy hledáme odpověď na otázku, kterou jsme si položili, tedy jaká je budoucnost tereziánského Karmelu, mám za to, že ji najdeme pouze tehdy, projdeme-li cestu, ne identickou, ale analogickou, kterou prošla svatá matka Terezie. Tradice jí nazvala „Cesta dokonalosti“. Dnes bych jí spíše nazval „cestou uzdravení“ a vím dobře, že vyžaduje pokorné uznání naší „korupce“ (abych to nazval slovem, které užívá papež František) spolu s radostným vědomím našeho povolání na Karmel. Je to cesta, na které se musíme navzájem komunitně povzbuzovat a na které se potřebujeme vzájemně podpírat. Ale současně je to cesta, kterou můžeme projít jenom sami za sebe, v pravdě vlastního bytí a v hloubce vlastního srdce. Možná toto je pravda pro každou cestu uzdravení. Můžeme trpět, a opravdu trpíme kolektivními nemocemi, epidemiemi. Uzdravení nejsou kolektivní, ale každé uzdravení nebo každý krok k němu v důsledku přináší užitek druhým, otvírá se naději, dává zahlédnout, že budoucnost začíná tím, že se osvobodíme od přítomnosti.
Tři nezbytné podmínky, které Terezie označuje na začátku Cesty dokonalosti, se také mohou číst jako tři známky procesu uzdravení. Pokora, odpoutanost a bratrská láska jsou možná další kroky, etapy, které zaznamenávají zlepšení našeho duchovního zdraví a které jsme povoláni brát více vážně. Ostatní problémy mi přijdou sekundární a v každém případě se domnívám, že jako je obtížné či nemožné najít řešení této situace, tak bude počínaje dneškem snadné a téměř přirozené najít cesty k uzdravené identitě.