Tereziánská cesta uzdravení
Říkám si, jestli svatá Terezie nežila v situaci, která je podobná té naší. Prvních dvacet let jejího řeholního života bylo poznamenáno potížemi, boji, hlubokou nespokojeností:
„Toužila jsem žít – neboť jsem správně tušila, že nežiji, nýbrž (jen) zápasím se stínem smrti – a neměla jsem nikoho, kdo by mi dal život, a já si ho nemohla (nikde) vzít sama; a ten, kdo mi jej mohl dát, měl důvod mi nepomáhat, neboť tolikrát mě tolikrát navrátil k sobě a já ho opustila“ (Ž 8,12).
Žádná sestra ani zpovědník nebyli schopni pochopit, jaký byl důvod Tereziina duchovního utrpení, tím více, že její chování se zdálo bezvadné. Všichni ji považovali za skvělou řeholnici. A přece její srdce mluvilo o jiné pravdě: „Netěšila jsem se ani z Boha, ani se mi nedostávalo světských potěšení“ (Ž 8,2). Terezie cítí, že takhle to nemůže jít dál, chápe, že Bůh po ní žádá novou, odlišnou radikálnost, ale jak se podaří odpovědět? Je to krajně těžké, protože je třeba jít proti všem, proti prostředí, do kterého je Terezie dobře začleněna a kde se jí dostává chvály za její „duchovní zesvětštění“. Kromě toho ji vnitřní hlas odstrašuje a současně ospravedlňuje tím, že jí ukazuje její neschopnost: co si myslí, že může v takových podmínkách dělat? Myslí si snad, že je lepší než druhé?
Terezie si přiznává jedinou zásluhu: odvahu zůstat věrná modlitbě, třebaže s nějakým přerušením. Měla odvahu vystavit se Božímu pohledu a vnitřnímu konfliktu, který v ní modlitba vyvolávala. Ve světě, kde se všechny opěrné body kymácely, zvláště v prostředí církve rozervané herezemi, válkami, boji o moc a antievangelijním chováním, má Terezie pouze jedinou cestu záchrany: osobní vztah s Bohem. V tomto vztahu, budovaném každý den s námahou a neotřesitelnou silou vůle, Terezie objeví základní věc, kterou jí nikdo nebyl schopný předat (a spíše jí přímo říkali opak), že totiž milost (to je láska a svatost) Boží má vždy podobu lidství Ježíše Krista. „A já jasně vidím – a viděla jsem to později – že k tomu, abychom uspokojili Boha a aby nám On udělil velké milosti, chce, aby se tak dělo prostřednictvím tohoto nejsvětějšího Lidství, o kterém Jeho Majestát řekl, že v něm má zalíbení.“ (Ž 22,6) Tím, že se „stal člověkem“, není milost nějakým druhem abstraktního nebo čistě duchovního dobra: má, abychom tak řekli, jistou lidskou konzistenci a „familiárnost“. Je možné „zůstávat s milostí“, která se projevuje v Ježíši a v zůstávání s ním. Tím, že se stáváme jeho přáteli, se také proměňuje naše lidství, přijímá jeho lidství, jeho způsob jednání, myšlení, prožívání. Člověk se tedy stává svatým v prosté, každodenní skutečnosti díky častému setkávání s člověkem Ježíšem.
Jestliže toto je cesta, kterou Terezie zahlédla, pak nejsou třeba kdovíjak velké struktury, aby se tato cesta mohla žít, naopak je spíše třeba znovu do řeholního života vnést více rodinnou a intimní dimenzi:
„Pán sám nám prokazoval nám svou přízeň, aby se snášela (dokonalost v klášteře sv. Josefa) s takovou příjemností, aby se velmi zřetelně vidělo, že je snesitelná a může být žita bez zvláštní únavy, a že je v něm vše velmi vhodně uspořádáno k životu těch, kdo se chtějí o samotě těšit se svým snoubencem Kristem; neboť to je to, oč mají vždy usilovat, aby byly o samotě s Ním samotným, a aby jich nebylo víc než třináct; neboť to považuji za vhodné na základě mnoha názorů, které jsem si zjistila, a také jsem ze zkušenosti viděla, že aby se udržovalo ducha, který se zde nyní udržuje, a aby se žilo z almužny a přitom bez žebrání.“ (Ž 36,29)
Cesta, kterou Terezie ušla, vede od namáhavé a obtížné meditace k osvobozujícímu objevu člověka Ježíše. S Ním začíná žít jiný život, než jaký byl ve světě i v té formě řeholního života, který doposud vedla. Terezie nemůže svou zkušenost přátelství s Ježíšem umístit do prostředí kláštera, ve kterém žije. Je nucena objevit novou komunitu a novou formu řeholního života, vystřiženou ze vztahu, který s Ježíšem prožívá. Přijde mi, že toto je veliký kus toho, co nazýváme tereziánské charisma. Přirozeně, že se toto charisma v průběhu let obohatilo a z osobní zkušenosti nebo ze zkušenosti malé skupiny sester se stala síla k proměně církve, proud spirituality, misionářské hnutí, které se rozšíří do celého světa, nauka, která živí víru Božího lidu.
Jsem přesvědčen o tom, že my všichni, synové a dcery svaté Terezie, v sobě chováme hluboký pocit vděčnosti za dar, který Pán udělil jí a jejím prostřednictvím i nám všem. Povolal nás žít mimořádnou lidskou a duchovní zkušenost, která je může rozšířit naše lidství tak, že nás uschopní „pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka a poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání“ (Ef 3,18-19).
Otázka, kterou si kladu, je ale tato: stačí si uvědomovat bohatství a přitažlivost našeho povolání, abychom z toho mohli učinit závěr, že následujeme příklad svaté Terezie a že jsme opravdu součástí její komunity, té malé rodiny, která nemá jiný požadavek, než žít s Bohem, který se stal člověkem, a nechat se formovat a přetvářet přátelstvím s Ním? Osobně nevěřím, že to z toho můžeme vyvodit. Radikalita, se kterou Terezie vrhá na kolena a hledá Ježíše, nám může být dána jen pokud jako ona projdeme zkušeností boje, úzkosti, neschopnosti žít jak s Bohem tak ve světě. Jen za těchto podmínek samoty a radikální chudoby se osoba Ježíše přiblíží a skloní se k nám a dá nám pochopit, že to, co jsme hledali tak daleko, je ve skutečnosti vedle nás, a dokonce přímo v nás.
Proto Terezii neunaví opakovat, že pokora je tou podmínkou a tím základem přátelství s Bohem. Není možné se setkat s Ježíšem Kristem tím způsobem, jakým se s ním setkala Terezie, jestliže se domníváme, že jsme bohatí, jestliže dosud spoléháme na své vlastní síly a na své vlastní plány:
„Co jsem ovšem pochopila já, je, že veškeré tyto základy modlitby mají být postaveny na pokoře a že čím víc se nějaká duše ponižuje v modlitbě, tím víc ji povyšuje Bůh. Nepamatuji se, že by mi Bůh udělil nějakou velmi výraznou milost z těch, o kterých budu dále mluvit, která by se nestala ve chvíli, kdy jsem byla zničena z toho, jak ubohá jsem se viděla.“ (Ž 22,11)
Jedinečnost Ježíše Krista, pravda, že v žádném jiném jménu není spásy, se pochopí jedině v „De profundis“, kdy už není možná žádná jiná pomoc a kdy se musíme zříct požadavku zachránit se sami. Tehdy se kladou pravé a solidní základy a stavba nového člověka může začít. A v tu chvíli se paradoxně pokora změní v odvahu a sílu právě proto, že pokorný člověk nevkládá svou důvěru v sebe sama, ale v Boha, který ho podpírá a který ho uschopňuje konat velká díla.
Terezie v Cestě dokonalosti dodává, že pokora je úzce spojena s odpoutaností od světa. Jsou to – jak říká – dvě neoddělitelné sestry (srv. CD 10,3). Jaké jsou podle Tereziiny nauky podmínky možnosti autentického odpoutání? Podle mě se mohou shrnout do dvou. První je schopnost relativizovat svět, ke kterému jsme připoutáni. Jestliže je svět pro nás vším, jestliže je pro nás jediným scénářem, ve kterém se odehrává náš život, bude nemožné se od něj odpoutat. Ale jestliže se porovná a relativizuje jiným scénářem, scénářem Božího království a nebeské vlasti, pak je odpoutanost možná. Toto eschatologické napětí, vlastní naší víře a tím spíše vlastní volbě řeholního života, se v současnosti zdá být příliš oslabené. Tak jako všichni jsme připoutaní k tomu, co existuje, k realitě, ve které vidíme také nedostatky a rozpory. U této myšlenky se raději nechceme moc zastavovat a vyhýbáme se tomu, abychom se tomuto problému postavili čelem. Z toho vychází nevyhnutelný závěr, že se cítíme neschopní, uvěznění v síti, ze které ale máme strach vyjít.
Druhou podmínkou je vytvořit takovou komunitu, která se světu může nabídnout jako reálná alternativa. Tato podmínka souvisí s první ze tří „věcí“ nezbytných pro cestu modlitby, tedy s bratrskou láskou – nebo lépe řečeno – je to taková komunita, ve které se její členové znají a jsou si navzájem přáteli (srv. CD 4,7). Taková komunita přátel / přítelkyň je naplněním našeho lidství. Nejde o nějakou utopii a tím méně o nějakou idylu. V tom musíme mít naprosto jasno. Terezie založila náš řád proto, že tohoto cíle je možné dosáhnout. Jak jsme napsali v dokumentu Mimořádného definitoria v roce 2011:
„Pokud se to nestane, a komunity budou pouhou ‚přestupní stanicí‘ na cestě pro toho, kdo má těžiště svého života někde jinde, není možné brát to jako jakési nevyhnutelné zlo ani není možné to přijímat jako nějaký nedostatek, který se kompenzuje jinými úspěchy na rovině pastorální, sociální, intelektuální. Toto je ‚articulus stantis vel cadentis Carmeli‘ (‚podmínka se kterou Karmel stojí a padá‘), na něm záleží, jestli Karmel zůstane tím, co Terezie myslela a co uskutečnila nebo jestli se stane něčím jiným.“
Tereziánská komunita není rájem na zemi (i když o ní Terezie několikrát mluví jako o nebi na zemi). Je tím, pro co jsme povoláni se angažovat, pracovat, darovat se „s celým srdcem, s celou myslí a se všemi svými silami“. Je místem svobody, ale ne nezbytně „blahobytu“; pokoje, ale ne odpočinku; lásky, ale ne citové útěchy. Je to komunita, která si pro to, aby mohla být budována, žádá dobrou dávku samoty, umění zůstávat sami se samotným Bohem a se sebou samými. V tomto smyslu neexistuje žádný protiklad mezi tereziánskou komunitou a výstrahami Jana od Kříže („První je, aby měli stejnou lásku a stejné zapomnění ohledně všech osob“). Na tomto místě člověk odhaluje svou tvář, která je obrazem tváře Boží.