Náhražky budoucnosti
Na začátku jsem řekl, že se dnes často ptáme na budoucnost. Ale ve skutečnosti častokrát to, o čem mluvíme, není budoucnost, ale její náhražky. Například mluvíme o restrukturalizaci, tedy o přizpůsobení našich materiálních a institucionálních struktur dnešní situaci tak, aby byly účinnější a méně namáhavé. Jedná se o nezbytnost a nemůžeme se vyhnout tomuto úkolu, který od nás žádá zříkání se a bolestné oběti. Zrušit klášter, sloučit dvě komunity, sjednotit provincie – to jsou stále častější úkony a stojí nás nemálo energie. Ale tohle všechno ještě není utváření budoucnosti. Je to v nejlepším případě pouze racionálnější přeuspořádání přítomné situace, aniž bychom věděli, jak dlouho takové nové uspořádání vydrží. Někdo cynicky podotýká, že není třeba se tolik snažit, protože tento druh problémů se vyřeší sám: stačí počkat. Občas se dojde k závěru, že nemá smysl dělat velké projekty restrukturalizace, čelit nesčetnému odporu a působit utrpení, že lepším řešením je doprovodit takovou skutečnost k jejímu přirozenému zániku.
Další téma, na které se často odvoláváme, je téma změny. Není pochyb, že je to téma závažné a důležité. Na naší schopnosti měnit se závisí také schopnost tvořit budoucnost. Ale bohužel se na toto téma často pohlíží povrchně. Má se za to, že změnit se znamená změnit strategii, slova, rétoriku, nebo změnit vnější znamení nebo nástroje komunikace, způsob oblékání nebo vyjadřování naší odpoutanosti od světa. Ale toto všechno vůbec nejsou změny, které jsou opravdu důležité a které vytvářejí budoucnost. Skutečná změna je ta, která se týká nás samých, našeho způsobu bytí, našich hlubokých voleb, toho, kým jsme před Bohem a před sebou samými.
Co znamená být „novým“ nebo být „starým“? V Novém Zákoně jsou slova nový a starý protilehlé termíny, trochu jako nový člověk a starý člověk, jako duch a tělo, evangelium a zákon. Člověk může být velice starý i když se ohání novými ideologiemi a používá nové technologie. Změna idejí nebo vnějších forem a nástrojů je v mnoha případech nezbytná, ale není to to, co vytváří budoucnost. Tu vytváří transformace přítomnosti a přítomných věcí. Věci nemají budoucnost tak, jako nemají ani minulost: jen živý člověk může mít nějakou budoucnost stejně, jako má minulost.
Také II. vatikánský koncil mluvil o obnově v celkovém hermeneutickém kontextu, který na jedné straně v sobě obsahuje obnovu v původním slova smyslu (návrat k pramenům) a na druhé straně také znovuoživení a novou interpretaci v kategoriích moderního myšlení (aggiornamento). Jedná se o vlastní požadavek toho, co znamená být církví, tedy být Božím lidem putujícím dějinami. Jinak by se vytvářel zlom mezi tím, co znamená být věřícím, a mezi tím, co znamená být člověkem této doby, a to je přesně to, čemu chtěl II. vatikánský koncil zabránit. Pro řeholní život to znamená především obnovenou pozornost k charismatu zakladatelů, charismatické identitě každé řeholní rodiny. V tomto světle se máme snažit znovu promyslet formy, jak tuto identitu žít a jak ji vtělovat do dnešní doby takovým způsobem, aby se řeholní povolání se svými hodnotami i nároky jevilo jako schůdná cesta pro muže a ženy dnešní doby, aniž by je nutilo popřít jejich dějinnou zkušenost, jejich potřeby a jejich oprávněné touhy. Taková obnova vyžaduje pronikavou dějinnou citlivost a hlubokou znalost jak charismatu, tak i kulturní a duchovní situace dnešního člověka. Ale to rozhodující je žít zkušenost charismatu v historicko-kulturních podmínkách dnešního člověka. Bez tohoto prožívání zkušenosti zůstaneme na rovině teorií a hezkých slov. Bohužel se v policích našich knihoven hromadí knihy a dokumenty, aniž by z nich plynula pro naše komunity nějaká obnova. Píšeme knihy místo toho, abychom podněcovali zkušenost života. A tak se i studium může stát náhražkou budoucnosti.
Budoucnost, znovu opakuji, můžeme odkrýt jedině tím, že svůj pohled upřeme na přítomnost, na to, kým jsme tady a teď. Dobře vím, že v krajině příliš známé, která se nám zdá sterilní, omezená a plná protikladů, je pokušením dívat se jinam, utíkat jiným směrem nebo vymýšlet plány na restrukturalizaci. To jsou dva různé, ale rovnocenné způsoby, jak zůstat na povrchu věcí, ze kterých neplyne žádné zpracování, žádný reálný projekt. Zůstaneme stát, i když děláme spoustu věcí, protože nepečujeme o sebe samé, o své vlastní bytí, o své vlastní povolání.
Je, bohužel, jednoduché ztratit ze zřetele to podstatné, ne pouze proto, že jsme ponořeni do chaosu informací a podnětů, které nám ukrajují čas a prostor pro přemýšlení, ale také proto, že náš pohled není pohledem velikonočním, abych znovu použil obraz mons. Hemmerle. Zůstává pohledem, který nejen že se dívá na svět (což je správné a normální), ale který se na svět dívá světským způsobem. A tak namísto, abychom přijali chudobu, poušť, kříž jako místa milosti, na která nás Pán uvádí, aby „mluvil k našemu srdci“ a aby nám dával novou moudrost, která je pro svět bláznovstvím, utíkáme do „duchovního zesvětštění“, ze kterého vycházejí mnohé projekty, ale žádná naděje ani žádná perspektiva budoucnosti. Papež František ve své hluboké meditaci Uzdravení z korupce (česky: Jorge M. Bergoglio, Zkaženost a hřích, Paulínky 2014, str. 57-58) nás a především nás řeholníky varuje před průměrností a před vlažností, které jsou nejčastějšími formami „duchovního zesvětštění“.
Pak se tedy taková duše začíná spokojovat s produkty, které jí nabízí supermarket náboženského konzumismu. Stále více prožívá svůj zasvěcený život jako imanentní realizaci vlastní osobnosti. Pro mnohé tato seberealizace spočívá ve spokojenosti z práce, pro jiné v dosažených výsledcích, pro další v samolibé spokojenosti se sebou, plynoucí z projevů úcty, kterých se jim dostává od lidí. Jiní se zase snaží zdokonalováním moderních prostředků zaplnit prázdnotu, kterou zakouší jejich duše vzhledem k cíli, který kdysi hledali a kterým se nechali oslovit. Jiní se věnují intenzivnímu společenskému životu: mají rádi výlety, dovolené s „přáteli“, hostiny a slavnosti. Snaží se, aby jim byla věnována pozornost ve všem, co si jen lze představit. Mohl bych ještě pokračovat ve výčtu dalších případů duchovní zkaženosti, ale – jednoduše řečeno – toto všechno je součástí ještě hlubší skutečnosti, kterou jsem již výše popsal jako „duchovní zesvětštění“.
Slovo „korupce“, které papež František užívá, je silné a může nás vyděsit. Ale pokud se lidský a duchovní růst zablokuje, jde ve skutečnosti právě o to. Místo abychom zráli k plnější a zralejší formě, se mnoha způsoby a mnohými pokřiveními de-formujeme. Někdy se opevňujeme v literarismu (přesném znění) a legalismu (zákonictví) norem. Je zakázáno klást otázky nebo vyjádřit nejistotu. Magma, které neseme v sobě, musíme vměstnat a stlačit do železného krunýře tím více rigidnějšího (pevnějšího) čím méně asimilovaného (osvojeného) a pochopeného. Jindy zase naopak přijímáme pro naše povolání vnější kritéria a na jejich základě zpochybňujeme úplně všechno. Už nechápeme, proč nějaká věc může být možná pro laika, ale ne pro mnišku, proč poslání kněze je jiné než poslání kontemplativní řeholnice, proč některé zkušenosti jsou pro někoho užitečné a pro druhého nebezpečné, a podobně. Pak člověk končí v určitém druhu indeterminismu a neustálého neklidu. Jak říkal Seneca: „Žádný vítr není příznivý pro námořníka, který neví, do jakého přístavu chce dospět.“