Růst jeden druhému vstříc
Láska dává lidem vstřícnost. Stanou-li se dva lidé partnery v lásce, rostou oba k jednotě. Bible to formuluje takto: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gen 2, 24). Zde se muži vysvětluje, že jako partner v lásce se musí zříci svého zaběhnutého života v dosavadní rodině, aby zcela přilnul ke své ženě. V době Starého Zákona znamenala rodina mnohem víc než dnes. Rodina byla důležitá nejen v sociálním ohledu, nýbrž byla také základnou vzdělání a hospodářských možností. Opustit rodinu znamenalo opustit všechno, co bylo člověku důvěrné. Bible chce říci: aby člověk začal život lásky a dospěl k jednotě se svým partnerem, musí vše staré a blízké nechat za sebou a zcela se zaměřit toho, s nímž jej láska pojí.
U lásky mezi Bohem a člověkem tomu není jinak. Apoštolové také opustili všechno, aby následovali Ježíše a zůstali v jeho lásce. Když byli povoláni, opustili svoje rodiny a své existenční možnosti a následovali Krista. „Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho“ (Mt 4, 19-22).
Ve srovnání s pravou láskou bledne všechno ostatní, co jinak život ještě může nabídnout. Jen ten, kdo to také hluboce cítí, se může odevzdat přitažlivé síle Ježíšova pozvání k lásce. Ale ani potom není snadné opustit své bydlo. To, co má člověk svého, mu dává pocit jistoty, vzdoruje to přitažlivé síle druhého. Teprve když se člověk kvůli tomu, koho miluje, zřekne sebe sama, může požívat plodů lásky. Proto Ježíš řekl: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný“ (Mt 19, 29).
Kdo chce získat lásku, musí překročit práh vlastního já a vydat se k druhému. Pokud jde o lásku k Bohu, Ježíš to formuluje ještě jadrněji: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho; kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (Mt 16, 24-25).
Tak nesmlouvavě změnit své životní zaměření se nám nepodaří jedním rozhodnutím vůle. Spíše je k tomu nutný celoživotní proces, při kterém člověk stále znovu a znovu vychází ze své zabydlenosti a vzdává se toho, co již zná a čeho dosáhl. A jen pokud každý tento krok spoluvytváří láska k Bohu, stane se nakonec z mnoha malých začátků a drobných vykročení jeden velký pohyb lásky, proud lásky, který všechno strhuje s sebou.
Cvič se v mých přikázáních a radách. Zaháněj nejen neočištěné myšlenky a sobecké žádosti, nespojitelné s láskou ke mně, ale varuj se také všeho, co by mohlo tvou lásku ke mně i jen oslabovat a dusit. Dbej na to, co lásku ke mně posiluje a co pomáhá milovat mě láskou dokonalejší a bez překážek. Až jednou budeš se mnou takto vroucně spojen, až v tobě nebude vyvstávat žádná jednotlivá touha, která této lásce neodpovídá nebo jí překáží, tehdy začínáš milovat dokonale celým srdcem a být skrytý v Kerith, v lásce. (3)
Kniha O založení prvních mnichů je jeden z nejranějších spisů karmelitánské tradice. Sestavil ji mezi lety 1370 až 1390 pravděpodobně Filip Ribot. Jejím záměrem je na jedné straně vysvětlit původ a dějiny vzniku karmelitánského řádu a na druhé straně uvádět čtenáře, mladé karmelitány, do duchovního života. Podle autora pochází karmelitánský řád od proroka Eliáše, který se skryl u potoka Kerith (srov. 1 Král 17 a 2 Král 1). Eliášův příběh lze výborně spojit s ideálem duchovního života v Karmelu: být přetvořen v božskou lásku. Autor knihy, který psal latinsky, použil slovní hříčku se jménem Kerith spojil je s latinským slovem „caritas“ (čteno „karitas“), jež znamená: láska. Když Bůh Eliáši ukládá, aby se skryl u potoka Kerith (1 Král 17, 3), vykládá to Kniha O založení prvních mnichů ve smyslu: vejít v božskou lásku. Eliáš poté, co se mu Hospodin zjevil, nesetrval v pasivitě, naopak: odebral se do pouště a došel tam k potoku Kerith. Na tento příběh navazuje kniha v přesvědčení, že mladý mnich musí udělat velmi mnoho, aby vytvořil prostor pro lásku. Je třeba uspořádat život podle mnoha přikázání a rad, vystříhat se dychtivých myšlenek a náruživostí. Boží přikázání a rady jsou ukazateli cesty, s jejichž pomocí se postupuje vpřed; naopak myšlenky a dychtění, které se zaměřují na něco jednotlivého samotného, odvádějí z cesty a je nutné se jich vzdát. Tímto dvojím úsilím má ten, kdo chce vést duchovní život, všechno rozptylující zanechat za sebou a sebrat všechny své síly v jednom jediném snažení: nesobecké, darující se lásce. Člověk má milovat s nerozdělenou pozorností, celým svým srdcem a celou svou duší, aniž by si chtěl něco ponechat pro sebe.
Taková jednota se sebou samým, se všemi svými silami a tužbami je předpokladem pro to, aby byl člověk schopen lásky a tím jednoty s druhým. Marie Magdaléna de Pazzi (1566-1607) popisuje, co se děje, když tento první krok je udělán a člověk se zcela skryje v lásce:
Když jsem přijala svaté přijímání, viděla jsem Ježíše úplně naplněného láskou. Zdálo se, že mě chce škádlit, a sladce ke mně promluvil. Vedli jsme rozhovor plný lásky: „Volal jsem tě, a neodpověděla jsi mi“ (srov. Pís 5, 6). A já mu odvětila: „Hledala jsem tě, a nenalezla jsem tě“. On řekl: „Volal jsem tě, má holubice, a neodpověděla jsi mi“. A já mu odvětila: „Hledala jsem tě, můj nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj nejmilejší. Milovala jsem tě, má lásko. Hledala jsem tě, hledala tě, můj nejmilejší, a nenašla jsem tě.“ A má láska, Ježíš, jehož nazývám vždy svou láskou, řekl: „Má nevěsto, tolik jsem tě volal, a neodpověděla jsi mi!“ A já odvětila: „Tolik jsem tě hledala, a ty ses nenechal nalézt, má lásko!“ Ježíš, má láska, řekl: „Víš, proč jsi mě nenalezla? Protože jsi nehledala správně.“ A já odvětila: „Víš, má lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost silně, abych tě slyšela.“ Ježíš, má láska, řekl: „Hledej mě správně, má nevěsto, a najdeš mě.“ A já řekla: „Volej mě hlasitě a uslyším tě.“ Má láska, Ježíš, řekl: „Ty, má nevěsto, ty mě musíš hledat.“ A netrpělivá láskou jsem řekla: „Lásko, ty víš dobře, že jsi řekl, kdo víc má, musí víc dávat. Protože ty máš víc než já, musíš ty dávat. Víš dobře, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš také, že miluješ víc než já. Řekl jsi, že jsi pravda. Když jsi to tedy řekl, lásko, řekl jsi pravdu, a je-li to pravda, musíš ty, lásko, ty něco dělat, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě dost hlasitě, abych slyšela tvůj hlas.“ A nyní náhle on začal říkat: „Pojď, pojď, má holubice, krásko má, pojď.“ (4) A sjednotil mě zcela se sebou. A takto sjednoceni vedli jsme spolu velmi sladký rozhovor, jako přítel s přítelem, avšak nevěděla bych, jak bych z něj mohla sdělit byť i to nejmenší. Ale když jsem shledávala, že jsem s ním sama tak spojena, říkala jsem často: „Teď jsem tě nalezla, má lásko, teď jsem zcela uspokojena, protože jsem s tebou spojena, lásko. “ (5)
Jak často se stane, že si lidé spolu nerozumějí! Jeden něco říká a druhý chce na to přitakat, ale slova nevyjádří ten smysl a nebo nenajdou ten správný tón. Protože Bůh a člověk jsou jeden od druhého naprosto rozdílní a takřka hovoří jiným jazykem, zdá se komunikace mezi nimi dokonce ještě obtížnější. Marie Magdaléna de Pazzi však velmi působivě zakusila, že prostřednictvím oboustranné vášnivé snahy je spojení mezi nimi možné. Bezprostředně poté, co složila své sliby, byla po dobu čtyřiceti dní vždy po každodenním svatém přijímání vtažena do extatického rozhovoru s Bohem.
Ve výše citovaném textu říká Kristus škádlivě, že ji volal, ale nedostal odpověď. Marie Magdaléna uvádí, že Krista hledala, ale nemohla ho nalézt. On volal, ona hledala, avšak nesetkali se. Teprve poté, co Marie Magdaléna přijala svátost, ocitli se oba jeden druhému vstříc. Tak mezi nimi mohl vzniknout láskyplný rozhovor. Vyměňovali si něžné výčitky s cílem pohnout toho druhého k tomu, aby do vztahu lásky vstoupil hlouběji. Bůh má volat hlasitěji a Marie Magdaléna má hledat lépe. Bůh chce, aby Marie Magdaléna dala všechno a beze zbytku se nasadila pro hledání jeho samotného; a Marie Magdaléna chce, aby Kristus dal všechno, když ji volá. Kristus svým škádlením provokuje Marii Magdalénu k tomu, aby své výčitky na jeho adresu ještě víc vyhrotila: protože on je mocnější než ona, musí se on postarat o to, aby dosáhli jeden vůči druhému naprosté vstřícnosti. Ona uznává, že on je větší než ona, a vzdává se svého vlastního nasazení, aby všechno přijala od něho. Zcela se mu otvírá a přenechává jemu, aby způsobil jednotu lásky mezi nimi, tj. důvěřuje Kristu, že ji může opravdu milovat, že jí může darovat svou lásku a tím že ji také může uschopnit, aby ho ona ze své strany milovala právě tak. Tímto pokorným postojem Marie Magdalény je Kristus pohnut k tomu, aby ji zcela zřetelně a výlučně volal k sobě a spojil ji se sebou. V tomto sjednocení lásky vedou oba vzájemný rozhovor, který je tak intimní, že nic z něj nemůže být sděleno někomu třetímu.