Dospět k jednotě
Láska vede k jednotě. Tak mohl Ježíš říci: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10, 30). Přesto však Otec a Syn vjedno „nespadají“. Spíše je řeč o procesu sjednocení mezi nimi oběma. Kristus se vrací po své smrti a vzkříšení k Otci a dostává pak jméno, které je větší než každé jiné jméno (srov. Flp 2, 9). Musí takřka projít celou cestu vtělení, sdílet náš lidský život, pak trpět, zemřít a vstát z mrtvých, aby nakonec zasedl po Boží pravici (srov. Mk 16, 19). V základě je to jeden jediný proces sebedarování z lásky: „Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,7-8). O lásce Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15, 13). Tato nesobecká láska ho učinila mistrem v lásce, a proto je naším vzorem. Říká nám: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13, 34). Nejen apoštolové byli vyzváni, aby milovali tak, jak nám to Kristus na sobě ukázal, nýbrž zcela každý je pozván k tomu, aby ho následoval do této mystické lásky. Ježíš se proto modlí také za všechny, kteří v něho věří: „Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“ (Jan 17, 22-23).
Láska, která vede k procesu sjednocení, má svůj původ v Bohu. Bůh chce všechno a všechny vtáhnout do své lásky a sjednotit je s ní. Podobnost a rostoucí shoda s Boží láskou působí božskou krásu, jak to velmi výstižně popsal sv. Jan od Kříže (1542-1591): (7)
A tak (duše Milovanému) říká dále: A dívejme se na sebe v tvé kráse.
To znamená: dělejme to tak, abychom prostřednictvím tohoto již zmíněného cvičení se v lásce, dospěli až k tomu, že se budeme na sebe dívat v tvé kráse v životě věčném; to je, že já budu do té míry přetvořena v tvé kráse, že budu podobná v kráse a uvidíme se oba v tvé kráse, když budu již mít tvou vlastní krásu; takže, když bude hledět jeden na druhého, uvidí každý v tom druhém svou krásu, jelikož jedna i druhá budou pouze tvou krásou, když budu již pohlcena v tvé kráse; a tak, já tě uvidím v tvé kráse, a ty mne v tvé kráse, a já se uvidím v tobě, v tvé kráse, a ty se uvidíš ve mně, v tvé kráse; a tak budu vypadat jako ty v tvé kráse, a ty budeš vypadat jako já v tvé kráse, a moje krása bude tvá krása a tvá krása moje krása; a tak já budu tebou v tvé kráse, a ty budeš mnou v tvé kráse, protože tvá vlastní krása bude mou krásou; a tak se uvidíme jeden v druhém v tvé kráse.
Když jsou lidé zamilováni, vyzdvihují často krásu toho, koho milují. Zamilovaný považuje toho, s kým jej láska pojí, většinou za krásného a přitažlivého, nezávisle na běžných konvencích krásy. Kdo skutečně miluje, chápe slova prvního listu apoštola Petra (určená původně ženám): „Když se zdobíte, nesmí to být jen navenek: že byste si dělaly umělé účesy vlasů, věšely na sebe zlaté šperky a oblékaly si nádherné šaty. Spíše (se má krášlit) srdce (ozdobami) nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha. Tohle má u Boha cenu!“ (1 Petr 3, 3-4.) Pravou krásu člověka musíme hledat v jeho nitru. Toto nitro ozdobil a okrášlil sám Bůh, vždyť Bůh nás „udělal jako obraz (své) přirozenosti“ (Moudr 2, 23).
Tuto vnitřní krásu, kterou je člověk obdařen skrze stvoření, nelze vždy poznat hned. Jenom oči milujícího ji mohou dát vidět. Zběžný náčrt, jakým se nejprve zdáme být, může postupně více nabývat podoby, když se vystavíme pohledu Božích láskyplných očí, které nás stále víc přetvářejí v božskou krásu. Bůh může vtáhnout člověka do své krásy jen tehdy, pokud se člověk jako Boží protějšek vnoří do intimity vzájemného nazírání jednoho na druhého a nechá se přivést k setkání, až pak přeskočí jiskra. Potom k nám Bůh ve své nekonečné lásce volá: „Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná“ (Pís 4, 1). A vždy, když na nás pohlédne láskyplným zrakem, jsme hlouběji přetvářeni v jeho lásku a oděni jeho krásou. Jsme očištěni od každé poskvrny a Bůh nám může zašeptat: „Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není“ (Pís 4, 7). Bůh vidí a vyjevuje naši vnitřní krásu svou láskou.
Jan od Kříže toto prožil během svého devítiměsíčního věznění (1577 až 1578). Přemožen touto zkušeností složil básně, jež o tom vypravují. Jednou z těchto básní je Duchovní píseň, v níž nechává lidskou duši zpívat milostný duet s Bohem. Tento duet se co do atmosféry a výběru slov úzce váže k biblické Písni písní. K této své básni napsal Jan komentář, v němž vysvětluje, jak člověk, obdařený mystickou zkušeností a mající účast na Boží lásce, je vtahován do sjednocení. Když totiž Bůh vidí, že ho člověk miluje tolik, až krása božské lásky, kterou zamilovaný člověk v setkání s Bohem spatřuje, takřka zůstává viditelná na jeho očích a činí jeho pohled právě tak láskyplným, pak Boha to, že může pohlížet na člověka, těší ještě víc. Neboť pak vidí svůj vlastní půvab a vlastní lásku v lásce člověka, a nic se mu nemůže líbit víc. Také člověk, když pohlédne sám na sebe, nevidí pak již svou vlastní nedostatečnost, nýbrž Boží krásu, a je s to setkat se ve svém vlastním nitru s Bohem zářivě a bez jakékoli clony. Normálně vidíme Boha jako v zrcadle a jen v obrysech, avšak stala-li se láska dokonalou, pohlížíme na něj tváří v tvář (srov. 1 Kor 13,12). Kontemplace už pak není nazírání na Boha jako na protějšek, ale mystická zkušenost kontemplace se stane nazíráním Božíma očima v Božím směru pohledu. Tak člověk vidí sám sebe, ostatní, svět kolem sebe Božím stvořitelským způsobem, který dává život a vidí, že je to krásné.
Maria Petyt (1623 1677) popisuje, jak se tato zkušenost v ní upevnila a nabyla určité stálosti: (8)
Milovaný přijal ve mně příbytek a zvolil si ve mně místo svého odpočinku. Mé srdce je místem potěšení, v němž se Milovaný těší a obveseluje. Žárlivý Milovníku! Láskou zblázněný (lze to tak říct) Milovaný! Nestrpíš ani jediné zahálčivé uhnutí očí, hned mě napomínáš: „Pohlédni na mě, nejsem ti snad dost? Sytím tě, obveseluji tě a naplňuji tě, jsem zcela a úplně tvůj a ty jsi zcela a úplně má.“
Má duše odpovídá jako ozvěna, ba jako dvojitá ozvěna: Ano, můj nejmilejší, jsem zcela a úplně tvá a pro tebe a ty jsi zcela a úplně můj a pro mne bez smísení s tvory. Pak se zdá, že srdce se vůči Bohu podivuhodným způsobem otevírá a rozšiřuje se, takže se stává způsobilým přijmout Milovaného a může se s ním sjednotit jasným poznáním a nesmíšenou láskou.
Také Maria Petyt navazuje tím, jaká slova volí, na biblickou Píseň písní, v níž říká nevěsta o ženichovi: „Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie“ (Pís 6,2). V tradici milostné mystiky se nevěstou rozumí lidská duše a ženichem Kristus nebo Bůh. Duše je místem, kde může Bůh prodlévat, tak jako se ženich může uchýlit do zahrady, která je potěšením pro všechny jeho smysly. Člověk, milující Boha, je pro Boha místem potěšení, v němž se Bůh rád zdržuje: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Pravá láska se ustálí, ukotvuje se, usadí se a již nikdy milovaného partnera neopouští. Vědomí nerozlučnosti umožňuje zcela se darovat: „Já jsem svého milého a můj milý je můj, on pase v liliích“ (Pís 6,3). Oba se darují v naprosté odevzdanosti a přijímají druhého v naprosté otevřenosti. Oba se jeden z druhého těší a navzájem si stačí.
V mystickém sjednocení mezi Bohem a člověkem tomu není tak, že Bůh se s člověkem smísí, nýbrž přijímá-li člověk Boha ve svém srdci, znamená to: jasné poznání a nesmíšenou lásku, tj. kontemplace a láska jsou pak jednou božsko-lidskou skutečností, která zaplňuje celý obzor.