Vývoj reformy v Evropě až do současnosti

Honorat Gil OCD

Dějiny španělské kongregace

Už ve chvíli vzniku měla kongregace četné kláštery ve Španělsku a několik v Mexiku. V r. 1604 dostala nové stanovy, které byly trochu pozměněny v r. 1652. Kladly velký důraz na samotu a klauzuru a velmi omezovaly veškerou pastorační činnost. Řízení kongregace bylo značně centralizované. Kvůli odporu nižších představených byla ve 2. polovině 18. stolení zmírněna centralizace řízení, což se projevilo v nové verzi stanov schválených v r. 1786.
Od r. 1628 byl patronem kongregace sv. Josef. V 19. století se bez úředního úkonu stala druhou patronkou sv. Terezie od Ježíše.
Pastorace byla dovolena v přesně vymezených hranicích. Rovněž misijní činnost byla považována za neshodnou s duchem řádu. Z tohoto důvodu bylo upuštěno od misie v Kongu a byla zakázána i katechizace Indiánů v Mexiku. Takové směřování řádu, jakkoli prospívalo studiu a literární činnosti, ochuzovalo myšlenku sv. Terezie. Jedním z obránců této linie P. Alonso od Ježíše a Marie (1565-1624), jenž byl dvakrát po sobě generálem kongregace, a který se ve svém díle Doctrina de religiosos (Madrid 1613) dokonce odvážil napadnout sv. Terezii a kriticky ohodnotit její zakladatelskou činnost.
Nejlepším obdobím kongregace bylo 17. století. Měla tehdy 8 provincií ve Španělsku, provincii v Mexiku a Portugalsku a domy v Brazílii, Mosambiku a Angole. Koncem tohoto století měly všechny provincie kolem 120 domů a 3.500 – 4.000 řeholníků. V tomto století také vznikla nejvzácnější díla z oblasti mystické teologie a slavné Salamanticenses a Complutenses.
V 18. století nebyly vnější podmínky pro rozvoj řeholního života příznivé. Jejich vlivem a pro nadměrný počet řeholníků v klášterech, jež byly bez konkrétní činnosti, upadala úroveň jejich života. Generální představení se pokoušeli této situaci čelit. Snažili se pozvednout úroveň řeholních společenství a kreativněji přistoupit k ideálu tereziánské reformy. Na sklonku 18. století začaly na rozvoj řeholního života a na jeho uskutečňování mít vliv myšlenky osvícenství a liberalismu. Za napoleonské okupace (1808) se počet řeholních domů snížil o třetinu. Josef Bonaparte, Napoleonův bratr, vydal dekret o likvidaci žebravých a mnišských řádů a řeholních kleriků. Z tohoto důvodu a také díky ničivé občanské válce se počet řeholníků v kongregaci systematicky snižoval: v r. 1820 na 2180; v r. 1824 na 1532.
V roce 1773 vytvořily kláštery v Portugalsku vlastní kongregaci, prakticky vlastní řád. I kláštery v Mexiku směřovaly k vytvoření vlastní kongregace, marně. Bylo tam 15 domů, které byly v r. 1860 sekularizovány. Ve Španělsku nastoupila vláda liberálů a v r. 1835 zakázala přijímat novice, následně zabrala kláštery s méně než 12 řeholníky a v r. 1836 všechny kláštery zrušila. Část řeholníků utekla za hranice, především do Itálie a Francie. Pro rozptýlené řeholníky byl jmenován generální vikář, který se snažil udržet s nimi kontakt. Posledním byl P. Jan od sv. Tomáše Maldonado (od r. 1850), jenž udržoval kontakt přibližně se 400 řeholníky. Jediným uchráněným klášterem byl erém Desierto de las Palmas. Karmelitáni, uprchlíci ze Španělska, se stali členy italské kongregace a přispěli tak k obrození karmelitánského života ve Francii.

Dějiny italské kongregace

Jak již bylo uvedeno, v r. 1600 papež Klement VIII. povolal k životu Italskou kongregaci bosých karmelitánů pod patronací proroka Eliáše. Prakticky existovala už od r. 1597, kdy papež oba italské kláštery vyňal z pravomoci španělského provinciála a podřídil je Apoštolskému stolci a kardinálovi Pinellimu. V letech 1597-1599 byl vypracován vlastní text stanov zcela odlišných od španělských. Díky papežské péči a vynikajícím osobnostem Španělů: P. Petrovi od Matky Boží, Ferdinandovi od Neposkvrněné Panny Marie, Dominikovi od Ježíše a Marie a Tomášovi od Ježíše, se kongregace rychle rozvíjela a získávala četná povolání nejprve v Itálii, a potom i v dalších evropských zemích.
První kapitula kongregace se sešla v Římě v r. 1605. V r. 1614 měla kongregace už kolem 300 řeholníků v několika evropských zemích a v r. 1617 byla rozdělena na 6 provincií: 3 v Itálii (janovská, římská a lombardská), dále polská, francouzská a belgicko-německá. Kromě toho měla klášter v Isfahanu v Persii založený v r. 1607.
Od samého začátku byla misijní angažovanost italské kongregace jejím odlišujícím rysem. Stanovy zdůrazňovaly, že prvním cílem řádu je „arcana unio qua, per amorem et contemplationem, anima Deo sociatur“, a druhým péče o spásu bližního skrze pastorační činnost. V r. 1605 byla do stanov přidána kapitola o misijním semináři v Římě. Velkým teoretikem, jenž hájil soulad misijní myšlenky s kontemplací, byl P. Jan od Ježíše a Marie (1583-1615). První text stanov redigovaný r. 1599 byl v následujících letech přepracováván a komentován z právního hlediska na dalších generálních kapitulách až do r. 1626, kdy byl v r. 1631 schválen Urbanem VIII. Tyto stanovy zavazovaly do r. 1928. Konstituce italské kongregace určovaly, že generální kapituly podobně jako kapituly provinční se budou scházet každé tři roky. Šestiletá kadence generálních představených byla trvale zavedena v r. 1743.
Rovněž italská kongregace se rozvíjela velmi rychle. V r. 1626 byly založeny provincie neapolská a německá (dolnoněmecká se sídlem v Kolíně), v r. 1632 sicilská a pařížská (druhá francouzská kromě avignonské). V následujících letech další. V polovině století měla kongregace 14 provincií, 149 konventů, 2.326 profesů a kolem sta misionářů v Persii, Indii, Arábii, Sýrii, Libanonu, Anglii a Holandsku. Existovaly tři misijní semináře: v Římě, Lovani a na Maltě. V r. 1631 díky P. Prosperovi od Ducha sv. získal řád horu Karmel. Po následujících 50 letech (1701) měl řád 3.855 řeholníků ve 181 klášteřích, přibylo rovněž pět nových provincií a nová misijní střediska v Indii a Řecku (Patraso).
Rozvoj kongregace trval i v první polovině 18. století. Během druhého století reformy (1762) měla italská kongregace 23 provincií v Evropě a misijní domy v Persii, Mezopotámii, Indii, Sýrii, Libanonu, Číně, Luisianě, Anglii, Holandsku a Irsku, kde kvůli protestantským represím (1641-43) přestala existovat předtím kvetoucí provincie. Řeholníků bylo kolem 4.270 a misionářů kolem 200. Bylo to období největšího rozvoje řádu. Nechyběla dobrá misijní povolání, ani kandidáti k poustevnickému životu. Vyskytovaly se rovněž obyčejné bolístky, jimž se představení snažili čelit při provinčních i generálních vizitacích a také pastýřskými listy.
V 1. polovině 18. století byla stále víc pociťována potřeba přizpůsobit zákonodárství změněným podmínkám. Konaly se v té věci konkrétní kroky. Jejich uskutečňování překážely události, jež ohrozily život řádu v celé Evropě. V r. 1766 Commission des réguliers požádala o revizi stanov karmelitánských klášterů ve Francii (6 provincií, 79 konventů, 750 řeholníků). Nové stanovy schválil papež v r. 1776. Závazné však nebyly dlouho. V r. 1789 Národní shromáždění zakázalo skládat řeholní sliby ve všech klášterech a v r. 1790 zabralo všechny řeholní domy s výjimkou těch, které se zabývaly školstvím a charitativní činností. Během revoluce byla část řeholníků poslána na Guayanu, někteří byli zastřeleni nebo šli pod gilotinu, jiní emigrovali, zejména do Anglie. Od r. 1767 začalo pronásledování řeholního života v Benátské republice. Nejprve bylo zakázáno skládat řeholní sliby, potom byl omezen počet řeholníků v klášterech a nakonec byly některé kláštery zlikvidovány. V letech 1782-83 zrušil Josef II. téměř všechny kláštery v Rakousku. Toto zrušení se týkalo i karmelitánských klášterů v Galicii. V r. 1802 byly zabrány četné domy v obou německých provinciích. V r. 1810 všechny kláštery v Itálii a Belgii. V r. 1864 přestala existovat polská provincie. V r. 1866 a v následujících letech došlo ke druhé likvidaci klášterů v Itálii. Od konce 18. stol. se generální kapituly omezovaly na setkání pár či několika desítek představených, kteří se mohli do Říma dostavit. V r. 1785 bylo z 23 provincií přítomnost jen 16 provinciálů, v roce 1791 pouze šest. V letech 1791 až 1823 byly kapituly vynechány zcela. V letech 1797 až 1801 se nemohlo sejít ani generální definitorium. Mohlo se zdát, že řád – a s ním i další řády – přestal existovat.
V r. 1823 proběhla kapitula ve Florencii, na níž byli přítomní provinciálové nebo představitelé 5 italských provincií. Od té doby dochází k pomalému obnovování řádu. V r. 1859 měl řád 970 řeholníků, v r. 1872 přes všeobecnou likvidaci klášterů 728, v r. 1881 – 954 a v r. 1889 – 1.443. V období likvidace se mnoho řeholníků vydalo do kláštera na hoře Karmel a do misijních klášterů. I oni do velké míry přispěli k obrodě řádu. Jak jsme již uvedli, v r. 1773 vznikla portugalská provincie, která měla 20 klášterů v Portugalsku, 1 v Angole, 3 v Brazílii a kromě toho několik hospiců v Portugalsku a koloniích. Rozhodnutím státních úřadů byly tyto kláštery zrušeny v r. 1834. V r. 1821 měla kongregace 377 řeholníků.

Sjednocení řádu a jeho rozvoj

Likvidace životní síly řád nezničily. Řeholníci, jak jen to bylo možné, dokonce ohroženi politickými represemi, vytvářeli nové komunity. Jen v Portugalsku a Španělsku se to zdálo být nemožné. Jediným klášterem, jenž se ve Španělsku zachránil, byl erém Desierto de las Palmas. Nebyl však úředně uznán. Díky snahám P. Dominika od Ježíše a Marie byli členové španělské kongregace inkardinováni do italské provincie, a se souhlasem státních úřadů založili v r. 1868 klášter v Marquině jako misijní kolegium pro Kubu. Dovolení k této fundaci jim udělil papež Pius IX. nedbaje v tomto případě breve Klementa VIII. In apostolicae dignitatis, které nedovolovalo italské kongregaci zakládat kláštery na španělském území.
Toto založení dalo počátek nové epoše v dějinách Řádu bosých karmelitánů. V r. 1874 měl už klášter 40 řeholníků a byla potřeba nového založení. Mladí řeholníci směřovali ke sjednocení obou kongregací. Pius IX. se živě o tento problém zajímal. Obával se však reakce apoštolského komisaře P. Jana Maldonada a důsledků příchodu 300 už starých a nemocných řeholníků z klášterů dřívějších. Otec Jeroným Gotti byl pověřen záležitost prostudovat. V souladu s jeho zprávou se Pius IX. rozhodl pro spojení a 12. února 1876 vydal breve Lectissimam Christi tumas.
Spojený řád dostal právo zakládat kláštery na celém světě a řídil se stanovami italské kongregace. Řeholníci z bývalé španělské kongregace, kteří se chtěli vrátit do řádu, museli rovněž tyto stanovy přijmout. Spojení uspíšilo obrodu řádu ve Španělsku. V r. 1876 byly nově založeny konventy v Larre a Avile, komunita z Desierto de las Palmas se podřídila představeným v Římě a díky tomu vznikla v témže roce španělská viceprovincie. V následujícím roce byl otevřen klášter v Havaně na Kubě, jenž dal vzniknout četným klášterům v Latinské Americe. Obroda řádu ve Španělsku byla velmi rychlá: v r. 1889 byla zřízena provincie Staré Kastilie, v r. 1895 Aragonie a Valencie, v r. 1905 Andalusie, v r. 1906 Katalánska a následně z ní se vydělila navarrská provincie, z níž dál v r. 1927 vzešla provincie Burgos.
Řád se rozvíjel i v ostatních zemích, o čemž svědčí nové provincie a nové kláštery: v r. 1896 vzniká provincie benátská, 1904 neapolská, 1911 polská viceprovincie, 1896 je založena nová provincie na Maltě a v r. 1904 rovněž nová provincie v Maďarsku. Ve 2. polovině 19. století Kulturkampf ohrozil řád v Bavorsku. Pro zajištění ochrany v případě likvidace založili karmelitáni z Bavorska klášter v Holandsku (1786) a následně ve Spojených státech, a umožnili tak vznik holandské (1933) a washingtonské provincii (1940-47). Španělští karmelitáni kromě Kuby (1880) a Argentiny (1899) založili kláštery v Chile (1899), Peru (1910), Uruguaji (1910) a Brazílii (1911), kam rovněž přišli řeholníci z římské provincie. Karmelitánské kláštery vznikly také v dalších latinskoamerických zemích: v Kolumbii (1911), Ekvádoru (1929), Bolívii (1930), Panamě (1943) a Nikaraguy (1945).
Karmelitáni z benátské provincie, kteří museli z politických důvodů opustit Mexiko, osídlili jižní státy USA a dali tak vznik oklahomské provincii (1935), Katalánci se naopak přestěhovali do washingtonské provincie. Po letech se vrátili do Mexika a založili tam kláštery, jež od roku 1933 byly bezprostředně podřízeny představeným v Římě, a v r. 1948 vytvořily vlastní viceprovincii. V r. 1902 karmelitáni z Belgie otevřeli noviciát v Trivandrum (Kerala) v Indii, který v r. 1937 spolu s třemi dalšími kláštery dal počátek viceprovincii a později provincii malabarské. V r. 1957 došlo ke spojení s řádem karmelitánských terciářů latinského obřadu a byla vytvořena provincie Manjummel (1964).
Ve třicátých letech za krvavého pronásledování trpěly španělské provincie, zejména kastilská, katalánská a aragonsko-valencijská (1931 a 1936): 104 řeholníci byli bestiálně zavražděni. Po občanské válce se však rychle obnovily. Během 2. světové války nejvíc utrpěly provincie polská, rakouská a bavorská. V r. 1950 v rámci všeobecné likvidace řeholního života v Maďarsku byly uzavřeny všechny karmelitánské kláštery a řeholníci byli rozprášeni. Drtivá většina z nich udržela spojení mezi sebou, po pádu komunistického režimu se vrátila do znovu získaných klášterů, a tak byla obnovena maďarská provincie.
V r. 1962, po čtyřech stech letech trvání tereziánské reformy, měl řád 25 provincií, 3 viceprovincie a 7 misií s 261 konventy, 3.978 řeholníků a 55 misijních středisek s 239 misionáři. Po II. vatikánském koncilu se katolické Církve dotkla krize kněžských a řeholních povolání a k tomu se přidaly také mnohé odchody z kněžského a řeholního stavu. Tato krize neminula ani Řád bosých karmelitánů. V důsledku toho došlo k systematickému snižování početních stavů v řádu, jež se zastavilo teprve v posledních letech.
V prosinci r. 1989 měl řád 33 provincií, 4 komisariáty a 2 delegatury, 426 kanonicky zřízených konventů, 56 středisek neerigovaných a 3.681 řeholníků. Současná polská provincie s 269 řeholníky patřila v řádu mezi nejpočetnější po navarrské čítající 288 řeholníků. Do r. 1980 se počet řeholníků každý rok snižoval. V r. 1981 poprvé vzrostl v poměru k roku předešlému o 28 a od té doby systematicky roste. Počet kněží se snižoval do r. 1988. V r. 1989 poprvé vzrostl oproti předešlému roku (z 2.309 na 2.324; v r. 1996 – 2.405). V téže době začal vzrůstat počet kleriků: 1978 – 350, 1984 – 458, 1989 – 650, 1996 – 825. Následně se snižuje počet bratří po slavných slibech: 1978 – 461, 1989 – 356, 1996 – 333.

Upraveno

Přeložila Terezie Eisnerová

Přeloženo s laskavým svolením
bosých karmelitánů krakovské provincie

Zpět