Tereziánská reforma a uvěznění sv. Jana od Kříže

1. Spory mezi bratřími (1574-1577)

Generál povolil založit dva mužské konventy v Kastilii; bosí založili Duruelo (přestěhováno do Mancery) a Pastranu. Později založili kolej v Alcale de Henares (1570), konvent v Altomiře (Cuenca, 1571) a v La Rodě (1572), vše na přání knížete z Eboli Ruye Gómeze; na přání Diega z Leónu i v Almodóvaru del Campo.
Všechny dodatečně schválil generál, který stále ještě vizitoval Španělsko; avšak bez jeho vědomí získává král Filip II. z Říma breve (1568), aby byli jmenováni apoštolští komisaři, nezávislí na generálovi, kteří by mohli vizitovat v Kastilii i Andalusii. V roce 1569 jsou jmenováni dva dominikánští vizitátoři pro Karmel: Pedro Fernández pro Kastilii a Francisco de Vargas pro Andalusii. P. Fernández koná svůj úkol prozíravě, vždy ve shodě s provinciálem; zatímco P. Vargas jedná s absolutní nezávislostí i na generálovi.
Dává bosým k dispozici San Juan del Puerto (Huelva), jenž patřil původně obutým, dává povolení k založení domů v Seville, Granadě a La Peňuele, a jmenuje (nejprve otce Baltasara a pak Jeronýma Graciána) vizitátory bosých i obutých (!) v Andalusii.
Proto se v roce 1574 uskutečňuje setkání španělských provinciálů (Angel de Salazar /Kastilie/, Jerónimo Jordán /Aragon/, Antonio Vidal /Katalánsko/, Agustín Suárez /Andalusie/ a Gabriel de Santiago /Portugalsko/). Rozhodují se informovat generála a žádat Řehoře XIII., aby jmenoval komisaře jen z řádu. Posílají tam Jerónima Tostada (Portugalec, absolvent Sorbonny, osobní přítel generála). Dostává v Římě papežské breve (3.8. 1574), které ruší předchozí (bude však zveřejněno až za rok!).
Mezitím ovšem nuncius ve Španělsku Ormaneto, jenž byl o tomto dokumentu zpraven, mocí papežského legáta je 22. září 1574 jmenuje znovu se stejnými, ba většími právy než dosud, a připojuje k nim navíc otce Jeronýma Graciána. Papež toto jmenování schválí 27. prosince téhož roku. Obutí se proti tomu bouří a protestují, jak v Římě, tak i u krále, kde pomlouvají bosé a zvláště Graciána.

2. Generální kapitula v Piacenze (1575)

Generál Rossi píše dva dopisy Terezii v říjnu 1574 a v lednu 1575, kde žádá vysvětlení situace, ale dopisy dojdou až v červnu 1575. V květnu 1575 se však koná generální kapitula v Piacenze v Itálii. Bosí jsou nepřítomni (z Kastilie nemohli, z Andalusie nechtěli přijet), Terezie neodpověděla…
Proto, na základě breve z loňského roku (bez vysvětlení aktuální situace!) rozhodují:
1) Poslat řádového vizitátora pro obuté i bosé,
2) zrušit kláštery bosých, založené bez povolení generála (všechny v Andalusii: Granada, Sevilla a La Peňuela),
3) zakázat nové zakládání bosých, jak bratří, tak mnišek
4) nedovolit sv. Terezii vycházet z kláštera, který si zvolí, a rovněž ostatní mnišky se nesmějí stěhovat z jednoho domu do druhého. To poslední není zapsáno, ale je oznámeno Terezii.
V polovině roku 1576 přijíždí Tostado jako řádový vizitátor, aby uskutečnil rozhodnutí piacenzské kapituly. Předkládá své jmenování králi a nunciovi. Avšak Královská rada mu jeho zmocnění odebírá, poněvadž neodpovídá papežským rozhodnutím, jež má nuncius. Tostado odjíždí vizitovat do Portugalska v naději na změnu situace.

3. Jednání bosých v Almodóvaru (1576)

Bosí reagují tím, že se v San Pablo de la Moraleja (Avila) dohodnou uspořádat společné setkání bosých v Almodóvaru (9. září 1576). Je zde devět představených z Mancery, Pastrany, Alcaly, Altomiry, Granady, La Peňuely, Rody, Sevilly a Almodóvaru (Jan od Ježíše Roca, Diego od Nejsv. Trojice, Eliáš od sv. Martina, František od Ježíše Capela, Petr od Andělů, Antonín od Ježíše a Gabriel od Nanebevzetí; také Jan od Kříže, ač není představený). Předsedá Jeroným Gracián jako představený bosých na základě jmenování nuncia. Schvalují Konstituce, v nichž znovu zdůrazňují nutnost usebrání (proti přílišnému vycházení).
Projeví se zde dvě tendence: aktivnější vize (Gracián, Antonín od Ježíše) a kontemplativnější vize (Gabriel od Nanebevzetí, Brokard „Starý“, František od Početí; zdá se, že i Jan). Jan od Kříže prosazuje dvě věci: přísněji jednat proti zbytečnému vycházení bratří a omezení přílišného množství vnějších projevů zbožnosti (ústní modlitby; později změna liturgie!).
Zároveň se rozhodují poslat do Říma Jana od Ježíše Rocu a Petra od Andělů, aby jednali o možnosti autonomie bosých jako jediném možném řešení situace. Mimo jiné rozhodnuto, aby se Jan od Kříže zřekl zpovídání ve Vtělení (zřejmě jeho návrh), aby se odstranila jedna z příčin sporů. Již někdy v lednu 1576 byl totiž Jan a František od Apoštolů vězněn v Medině del Campo. Nuncius však nařídil jeho návrat a pod hrozbou exkomunikace zakázal přístup obutým k mniškám do Vtělení.

4. Uvěznění Jana

Jan se však svého úřadu nezřekne. Proč? Zřejmě proto, že mnišky zpravily nuncia a ten mu přikázal zůstat. Situace je napjatá.
V té době však nuncius Ormaneto umírá (18. června 1577). Obutí jsou přesvědčeni, že nyní mohou uskutečnit rozhodnutí Piacenzy (avšak jeho příkazy platí až do zrušení!). Jan ví o blížícím se nebezpečí (svěřuje se s tím sestře Anně Marii od Ježíše); lidé dokonce po nějakou dobu hlídají jejich domek. Bosí, aby jej zachránili, jmenují Jana převorem v Manceře; je však pozdě.
V noci 2. prosince 1577 vylomí obutí s ozbrojenými lidmi dveře a zajmou Jana i otce Heřmana od sv. Matěje. Muselo dojít k hluku, protože mnišky slyšely. Přichází pro ně otce Maldonado, který byl Janovým převorem během studií v Salamance. Odvádějí je nejprve do avilského konventu, odkud Jan (s výmluvou, že chce odsloužit mši svatou) utíká zpět do domku a zamyká se v něm, aby zničil kompromitující dokumenty. Pak sám svým věznitelům otevírá („Už jdu; ještě chvilku, ještě chvilku“!).
Otce Heřmana odváží otec Valdemoro do San Pablo de la Moraleja (odtud se mu později podaří utéci, avšak necelé dva roky nato /zřejmě i na následky věznění/ umírá jako převor v Manceře v pověsti svatosti).
Otce Jana odváží otec Maldonado do Toleda. Janovi je třicet čtyři let; špatně s ním zacházejí, přesto odmítá návrh na útěk, který mu dává jeden z doprovázejících. Jediný, kdo se o Jana zajímá a snaží se pro něj něco udělat, je sv. Terezie (a mnišky ve Vtělení). Nevědí však, kde Jan je.

5. Ve vězení

V té době v toledském konventu na osmdesát řeholníků. Po příjezdu mu vezmou hábit a dají mu pouze tuniku hábitu obutých. Je sestaven soudní tribunál, který tvoří vizitátor Tostado, převor Maldonado a jiní významnější bratři v klášteře. Jsou mu přečtena akta kapituly v Piacenze. Jan se nepodřizuje a nezříká se reformy z následujících důvodů:
1) Jediné konventy, které jsou prohlášeny za rebelantské, jsou ty v Andalusii, kde Jan dosud nepobýval,
2) Mimo klášter přebýval jen na základě rozhodnutí nuncia a apoštolského vizitátora Fernándeze (jejichž rozhodnutí dosud nebyla kompetentní autoritou odvolána! až 23. července 1578)
3) autorita Tostada byla anulována 5. listopadu 1577 a dosud nebyla odvolána.
Nejprve mu vyhrožují, pak se jej snaží podplatit (převorát, dobrá cela s knihovnou, drahocenný kříž. Je uvězněn v karcelu a o dva měsíce později (kdy se otci Heřmanovi podaří utéci) v malé místnosti, jež se později stala součástí knihovny a ještě později oratoří. Má jen breviář; jíst mu dávají chleba, vodu a sardinky, v pondělí, středu a pátek jen vodu a chléb. Během večeře musí jíst uprostřed refektáře vkleče. V jejím závěru má jeden z bratří „výchovnou řeč“. V pátky následuje bičování po dobu Miserere, kdy všichni bratři musejí Jana bičovat a to dostatečně silně. Když novicové, klerici a bývalí spolužáci ze Salamanky vidí jeho trpělivost, říkají si mezi sebou: „Ať si říkají, co chtějí, je svatý“.
Ti starší však přicházejí před dveře jeho vězení a trápí jej svými řečmi. Mluví o tom, že reforma už zanikla, že z vězení živý nevyjde, apod. Jana kromě těchto věcí trápí pochybnosti o tom, zda třeba opravdu není neposlušný, ale především, zda si Terezie a bosí nemyslí, že zradil… Během zimních měsíců trpí zimou (omrzliny na nohou, vypadání nehtů), v létě nesnesitelným horkem a hmyzem. Často je sužován horečkou a hladem. Je sám, ve tmě a v malém prostoru. Z bratří se s ním nikdo nesmí bavit, ani žalářník. Hrozí jim, že budou zbaveni aktivního i pasivního hlasu v komunitě.

6. Nový žalářník a vnitřní prožívání věznění

Ke změně dochází po šesti měsících věznění, kdy jej dostává na starosti Jan od Panny Marie. Když jej několikrát pod různými záminkami ušetří bičování v refektáři, Jan si stěžuje: „Proč jste mě připravil, otče, o mou zásluhu?“.
Přináší mu novou tuniku. Po určité době jej Jan žádá o papír a inkoust, „aby si mohl napsat pár zbožných věcí, jimiž by se zabýval“. Vznikají perly španělské poezie: 31 slok Duchovní písně, Romance, parafráze žalmu Super flumina Babylonis, Pramen a možná i Za jedné noci temné.
Zde můžeme vytušit, co a jak Jan prožívá. Na začátku převládá utrpení a pokušení (i proti čistotě, ale nejen a ne výlučně), později hluboké společenství s Bohem. Ve tmě (víry) a samotě (s Bohem) nachází svůj poklad: živého Snoubence. Nikdy nebude vyčítat nic lidem, nýbrž v tom bude vidět Boží očistné dílo. Vyjádří se, že „dostal největší poklady“ tam, proto žalářníci jsou jeho největším dobrodinci.

7. Útěk

23. července 1578 nuncius Sega odvolal předcházející rozhodnutí Ormaneta, odvolává Graciánovo jmenování, potvrzuje Tostada a bosé podrobuje obutým. Terezie se nevzdává a doufá ve změnu, zatímco král se zasadí o zrušení tohoto nařízení. Avšak obutí jednají, jako by dál platilo.
Jan se, pochopitelně, dozví o první části pravdy; druhá je mu s největší pravděpodobností zatajena. Obává se, že za této situace z vězení živ nikdy nevyjde. Proto se delší dobu modlí a zvažuje útěk. Později řekne, že se mu od P. Marie dostalo ujištění, že má utéci.
Janovi se podaří několikrát díky povolnosti žalářníka vyjít ven. Postupně zjistí, kde je (dosud nevěděl, že je v Toledě) a kudy by se dalo utéci. Pak si ze staré tuniky, pokrývky a jiných předmětů vytvoří „lano“ a zjistí, že mu k dosažení na zem chybí asi tři metry. Postupně uvolní šrouby u závory, takže už skoro nedrží.
Před útěkem daruje žalářníkovi kříž. 14. srpna přichází otec Maldonado a Jan se mu svěří s touhou sloužit na Nanebevzetí P. Marie mši svatou. Převor mu odpoví: „Ne za mých dnů“.
16.(?) srpna, za jasné noci, se rozhodne utéci. Večer využije chvíle odběhnutí žalářníka a vytahuje šrouby. Pozdě večer si v místnosti, která sousedí s jeho celou, postaví svá lůžka dva bratři-hosté, kteří zde přespávají. Dlouho do noci spolu rozmlouvají.
Kolem druhé hodiny Jan vyrazí dveře; lomoz probudí oba bratry, ale ti záhy znovu usínají. Jan prochází jejich středem (!), potmě dorazí k oknu, kterým se spustí do zahrady. Poslední metr a půl musí skočit, zraní se přitom o ostré kameny ve zdi. Vysílen horečkami a posty hledá v polorozedrané tunice únik ze zahrady. V jednom rohu se mu jako zázrakem podaří vyšplhat nahoru a naštěstí natrefí na uličku, kterou doběhne až na náměstí. Je v Toledu poprvé; neví, kam se vydat. Potkává opilce a prostitutky, které si jej dobírají, ale nechají jej projít. Najde otevřené dveře, prosí šlechtice, aby jej tam nechal do rána, že se pak odebere do kláštera. Dům je však otevřen až v osm hodin a Jan musí spěchat. Ptá se na klášter bosých karmelitek, kam se mu podaří dorazit o půl hodiny než obutým. Matka vystřídá u kola mladou, nezkušenou sestru sestrou Alžbětou od sv. Jeronýma, která vše utají. Jan vstupuje do klauzury, aby vyzpovídal jednu nemocnou sestru, převlékl se do staré kleriky bývalého kaplana mnišek a posílil se hruškami se skořicí.
Žalářník je potrestán, ale spolu s mladšími bratry má z útěku radost. Ostatní jej hledají ve městě a vydávají se také na cestu do Avily a do Mediny del Campo. U mnišek prohlížejí kostel a zakristii a pak s nepořízenou odcházejí. Mnišky uzavírají kostel a Jan v něm zůstane až do večera. Tam také recituje mniškám své básně a sestry je zapisují. Večer převorka Anna od Andělů povolá dona Pedra Gonzáleze de Mendozu, kanovníka místní katedrály a administrátora špitálu sv. Kříže, aby přijel. Jan odjíždí spolu s ním kočárem do špitálu. Ten se nachází v těsné blízkosti kláštera karmelitánů, ale tam jej nikdo nehledá. Jan je na svobodě.

8. Setkání v Almodóvaru

Jan utekl v nejtěžším období pro reformu, kdy se bosí zcela ocitli v rukou obutých. Bosí ve snaze „se zachránit“ se scházejí v Almodóvaru 9. října. Gracián se zříká svého úřadu provinčního představeného bosých a vizitátora a volí se nový provinciál. Volby se účastní Antonín od Ježíše, Petr od Andělů, Řehoř Naziánský, Gabriel od Nanebevzetí, Ambrož od sv. Petra, František od Početí a Jan od Kříže (ačkoli není převor). Jan je velmi slabý a nemocný. Terezie protestuje a žádá, aby o něj bylo dobře postaráno.
Je otázkou, zda setkání bylo právně dovolené; někteří vzdělanci se domnívají, že ano. Tři učiněná rozhodnutí:
1) volba provinciála (Antonín od Ježíše),
2) jmenování prokurátora, který by se v Římě pokusil získat osamostatnění reformy (Mikuláš od Ježíše Marie Doria a Petr od Andělů)
3) jmenování Jana od Kříže převorem v Calvariu.
Na závěr kapituly přichází otec Jan od Ježíše Roca: je přesvědčen, že shromáždění je nelegální. Avšak kapitulární otcové odcházejí do Madridu za nunciem, aby vysvětlili situaci.
Svatá Terezie se vylekala (chtěla oddělení, ale ne teď; navíc se jí nezdají otcové, kteří by měli jít do Říma). Otec Mikuláš nakonec neodchází (zadržen nunciem), ale jde Petr od Andělů s bratrem Janem od Jakuba. Toho prvního Jan ujišťuje: „Jdeš do Itálie bosý a vrátíš se obutý“ (splní se). Nuncius anuluje výsledky kapituly, podřizuje bosé obutým a nechává uvěznit otce Antonína a Gabriela u bernardinů v Madridu, Mariana u dominikánů v Atoche, Řehoře v  Seville; navíc všichni účastníci (včetně Jana) exkomunikováni. Jan o tom zřejmě neví, protože odchází do Calvaria.

9. Oddělení bosých (1580-1581)

Po smrti Ormaneta je miska vah na straně obutých (nový nuncius Sega). Mnozí obutí, kteří přešli k bosým se vracejí a začínají bojovat proti bosým. Proti nunciovi stojí král a jeho Rada. Král přikazuje bosým, aby zabavovali listy obutých, protože prý nejsou legální. Bosí tak nečiní, naopak: Gracián odevzdává své listy Segovi, jenž odpovídá tím, že nechává zavřít Graciána, Ambrože Mariana, Jana od Ježíše Rocu a Antonína od Ježíše. Když Jan od Ježíše Roca hovoří s nunciem o Terezii, ten se o ní vyjadřuje jako o „neklidné a toulavé ženě, která je neposlušná a nakažlivá, která pod pláštíkem zbožnosti vymýšlí zlé nauky“. Později se však uklidní a Rocovi přislíbí, že nepodřídí bosé obutým. Ve prospěch reformy zasahuje i kníže z Tendilly.
Král ustanovuje zvláštní komisi, kterou tvoří jeho kaplan Luis Manrique, augustinián Lorenzo de Villavicencio a dominikáni Pedro Fernández a Hernando del Castillo. Ti rozhodují, aby vyňal bosé z pravomoci řádu a dal jim generálního vikáře, kterým by měl být otec Angel de Salazar. Sega nejprve nesouhlasí, ale nakonec jej jmenuje.
Rozhodující je list z 15. července, který posílá král na radu komise do Říma, kde žádá utvoření vlastní nezávislé provincie bosých v Kastilii a Andalusii, která by byla podřízena generálovi řádu a řízena bosým provinciálem. Do Říma spěchají Jan od Ježíše Roca a Diego od Trojice, protože generál řádu chce namísto oddělení provincie prosadit střídavé bosé a obuté provinciály v rámci téže provincie. Ale 22. června Řehoř XIII. podepisuje breve ve prospěch samostatné provincie bosých.
Slavnostní oddělení provincie se připravuje půl roku. Provinční kapitula se schází 3. března 1581 v Alcale. Je přítomno dvacet kapitulárních otců, včetně Jana od Kříže. Volba definitorů je 4. března. Zvoleni jsou: Mikuláš od Ježíše Marie Doria, Antonín od Ježíše, Jan od Kříže, Gabriel od Nanebevzetí. Vzápětí na to je volba provinciála: o jeden hlas vítězí Jeroným od Matky Boží Gracián nad Antonínem od Ježíše. Jsou schváleny nové konstituce; 16. března je kapitula ukončena.

10. Kapitula bosých v Almodóvaru (1583)

1. května 1583 se koná kapitula bosých v Almodóvaru (dvacet šest kapitulárních otců včetně Jana). Jan napomenut, že neprosí o almužny; ubrání se poukazem na modlitbu, která mu to vše vyprosí.
Změny v jurisdikci: Jan navrhuje vyloučení možnosti znovuzvolení (neschváleno). Projednávají se misie (již dříve ztroskotaly pokusy). Jan proti ne kvůli misiím, ale kvůli kontemplativnímu životu, který v nich není možné vést. Rozhodnutí založit dům v Janově.
Začátek sporů mezi Graciánem a Doriou; Gracián (jako provinciál!) je napomenut za přílišnou apoštolskost. Jan se zřejmě nezapojil.

11. Kapitula bosých v Lisabonu (1585)

10. května 1585 probíhá kapitula bosých v Lisabonu. Následujícího dne jsou zvoleni definitoři: Gracián, Jan od Kříže, Antonín od Ježíše (rezignoval, místo něj Jan Křtitel) a Řehoř Naziánský. Provinciálem zvolen Graciánův kandidát (!) otec Mikuláš Doria. Jan mu to komentoval: „Vaše Milost činí provinciálem toho, který ji odejme hábit“.
Jan opět navrhuje, aby se nemohli představení znovu zvolit; opět nepřijato. Protože je Doria právě v Janově, ukončí kapitulu a ponechají na novém provinciálovi, aby ji svolal.
Otec Mikuláš svolává kapitulu do Pastrany na 17. října. Otec Mikuláš navrhuje rozdělit reformu na čtyři semiprovincie, které by měli na starosti jednotliví definitoři jako provinční vikáři. Tak se Jeroným Gracián stává vikářem Portugalska, Řehoř Naziánský Staré Kastilie a Navarry, Nové Kastilie otec Jan Křtitel a Jan od Kříže Andalusie.
Po návratu z kapituly do Andalusie sv. Jan napomíná otce Diega Evangelistu a Františka Chrysostoma za jejich přílišný apoštolát (jeden se mu pomstí štvavou kampaní na konci života, druhý ztrpčením posledních měsíců života jako převor; první se „nekaje“, druhý ano).

12. Setkání definitorů v Madridu (1586)

13. srpna 1586 je setkání definitorů v Madridu. Gracián a Jan chybí (interpretace: Gracián pohrdá ostatními; Jan nepřišel, protože je „loajální“ vůči oblíbenci svaté matky). Jan dalšího dne dorazí (zdržela jej nemoc v Toledu). Důležitá rozhodnutí: změna obřadů (z jeruzalémského na římský, snaha mít vlastního generálního prokurátora v Římě (běžně všechny karmelitánské reformy) a vydání děl sv. Terezie. Kromě toho přenesení jejích ostatků z Alby de Tormes do Avily.

13. Utvoření samostatné kongregace (1588)

V červnu 1588 je v Madridu utvořena samostatná kongregace z provincie bosých. Prvním definitorem Jan od Kříže; generálním vikářem Mikuláš Doria. Na jeho návrh je ustanovena Consulta (rada – pozdější generální rada, kterou dnes mají takřka všechny řeholní instituty), kterou tvoří šest radních (třetím Jan od Kříže).
Jan je první definitor a třetí radní Consulty (dvě rozdílné funkce do roku 1590, kdy byly spojeny a kdy nikdo nesměl být znovuzvolen); navíc je ustanoven převorem v Segovii.

14. Mimořádná kapitula (1590)

V červnu 1590 se v Madridu koná mimořádná kapitula, kde se řeší dva problémy: postoj vůči mniškám, které chtějí mít nad sebou jen jednoho představeného (bosého) a ne celou Consultu; a chování otce Graciána.
1) Anna od Ježíše, která je od roku 1586 převorkou v Madridu, se ptá samotného Dorii, zda se může postarat o to, aby z Říma dostala breve, které by mniškám zaručovalo jediného představeného. Doria sám je ochoten „jít pěšky a bos, aby je obdržel“. Anna tuší, že bude zle, a prosí mnišky, aby jí byly ochotny dosvědčit, co Doria řekl.
Obstarala breve díky Barnabášovi del Mármol (kněz a příbuzný otce Graciána), Ludvíkovi z Leónu a Teutoniovi de Braganza. Doria se proto chce na kapitule úplně se zříci vedení sester. Jan od Kříže se energicky postaví proti (Doria se domnívá, že Jan chce být komisařem sester, a proto jim, jako otec Gracián, při tom pomáhal; ale mýlí se).
2) Graciánův případ: Jan neschvaluje jeho jednání, ale je proti nevraživosti některých otců. Podle všeho na způsob protestu odmítá Jan od Kříže svou účast na některých zasedáních definitoria. To připraví následující události.

15. Kapitula v Madridu (1591)

V sobotu, 1. června 1591 začíná kapitula bosých v Madridu. Když na ni Jan od Kříže odjížděl, svěřila se mu převorka ze Segovie, že všechny touží po tom, aby byl ustanoven představeným mnišek. On jí však odpovídá: „Kdybyste věděla dcero, jak odlišně smýšlím já! Vězte, že když jsem Bohu v modlitbě odporoučel její výsledky (= kapituly), zdálo se mi, že mě vzali a zahodili do kouta.“
Prvním úkonem je volba nových definitorů a radních. Na základě nových konstitucí z roku 1590 není nikdo z předcházejících znovuzvolen, tedy ani Jan. Avšak na rozdíl od ostatních Jan nedostává žádnou funkci. Nejde o „pomstu“ otce Dorii, nýbrž o záměr (nechtějí, aby sestry měly svého komisaře – jímž by se vší pravděpodobností byl Jan – a proto mu nemohou dát ani jiný úřad, který je k této funkci předpokládán papežským brevem). Chybou však je, že jedním z definitorů se stává otec Diego Evangelista.
Ve třech věcech se Jan (jako jediný) pře s otcem Mikulášem: kvůli množení předpisů (už sv. Terezie proti), kvůli mniškám a kvůli Graciánovi. Pro jistotu, aby Jan neovlivňoval mínění ostatních, využívá Doria toho, že se mu Jan sám nabízí (aby „uvolnil cestu“) jako jeden ze dvanácti pro nově se rodící provincii v Mexiku, a určuje ho pro tento účel. Avšak jakmile se změní situace (problém mnišek se vyřeší podle přání Consulty), chce z něj udělat převora v Segovii. Jan však odmítá. Říká otci Řehoři od sv. Anděla (definitorovi): „Otče bratře Řehoři, neubližuje se mi tím, že jsem zůstal bez úřadu, naopak, Bůh mi prokázal velké milosrdenství, že se teď mohu starat jen o svou duši.“
Doria jej posílá do Andalusie, ale neurčuje mu provincii. Mnišky (ze Segovie) ostře protestují. Začíná skutečné pronásledování otce Jana. Otec Diego Evangelista, který shromažďuje materiál proti Graciánovi (z pověření Consulty), shromažďuje jej (bez pověření) také proti Janovi s cílem vyloučit jej z řádu. Jan vše trpělivě snáší, ale trpí tím. Dokonce je hlídán (z pověření otce Mariana) jedním otcem v Segovii.
V Andalusii je představeným otec Antonín od Ježíše; ptá se jej, kam chce, Jan odpovídá: kam mě pošlete. Nakonec zůstává v La Peňuele, kde je velmi spokojen. Často odchází do hor se modlit.
Otec Diego pokračuje v pomlouvačném procesu. Mnišky ničí „relikvie“ po otci Janovi a zároveň si stěžují u Dorii. Doria ví, ale nemůže zasáhnout proti definitorovi dříve než na kapitule (tam bude Diego v roce 1594 potrestán a zemře cestou k převzetí provincialátu).
Jan onemocní: má na vybranou Baezu a Ubedu. V Baeze jej znají a těší se na něj; Jan však chce do Ubedy, kde ho „nikdo nezná“. Převorem je tam otec František Chrysostom, přítel otce Diega. Tam skončí sv. Jan od Kříže svou životní pouť a v noci ze 13. na 14. prosince 1591 umírá.

Zpracováno podle V. Kohuta

Zpět