Tereziánská reforma

Honorat Gil OCD

Svatá Terezie od Ježíše

Svatá Terezie od Ježíše se narodila 28. března r. 1515 v Avile nebo blízké usedlosti jejích rodičů Gottarendura jako třetí dítě Alonse Sanchez de Cepeda a jeho druhé ženy Beatrice de Ahumada. Její děd z otcovy strany Juan Sanchez de Toledo, původem Žid, konvertoval roku 1485 ke katolické víře.
Mezi lety 1528-1530 ztratila matku, což otce vedlo k tomu, že ji dal na výchovu k augustiniánkám v Avile. V té době začala přemýšlet o tom, že se zasvětí Bohu v řeholním životě. U augustiniánek strávila rok a půl a kvůli těžké nemoci se musela vrátit domů. V listopadu roku 1535 přes odpor otce a příbuzných vstoupila ke karmelitkám do kláštera Vtělení v rodném městě, kde také po dvou letech, 3. listopadu 1537 složila řeholní sliby. Nedlouho po profesi se Terezie těžce rozstonala. Proto musela několik měsíců strávit mimo klášter. Po návratu do kláštera a po uzdravení na přímluvu sv. Josefa se s velkou horlivostí oddala rozjímavé modlitbě.
Na jaře roku 1554 prožila své druhé obrácení. Začala mít mystické prožitky, dostalo se jí milosti probodení srdce a mnohých extází. V roce 1560 po vidění pekla, aby zachránila duše před věčným zatracením, rozhodla se Terezie co nejdokonaleji odpovědět na své povolání a zachovávat v plnosti prvotní řádová pravidla. Poněvadž v klášteře Vtělení se zachovávala zmírněná řehole, rozhodla se Terezie se skupinou přítelkyň založit klášter s malým počtem řeholnic, žijících podle prvotní řehole.
Dne 7. února roku 1662 vydal Apoštolský stolec povolení takový klášter založit pod pravomocí místního biskupa. 24. srpna začaly čtyři společnice světice řeholní život v klášteře sv. Josefa. Teprve v prosinci se k nim natrvalo přidala sv. Terezie jako představená. V dubnu roku 1567 klášter navštívil generál řádu P. Rubeo a zplnomocnil Terezii k zakládání dalších klášterů sester a dvou mužských klášterů.
Terezie umírá 4. října v Alba de Tormes. Byla pohřbena druhého dne. Kvůli reformě kalendáře to byl 15. říjen. Svatá Terezie patří ke klasikům španělské literatury. Její nejdůležitější díla jsou Kniha života, Cesta dokonalosti, Vnitřní hrad a Kniha o zakládáních. Kromě nich zanechala celou řadu drobných prací a četné dopisy. Terezii od Ježíše blahoslavil Pavel V. v r. 1614, svatořečil Řehoř XV. a Pavel VI. ji prohlásil Učitelkou církve 27. září roku 1970.

Geneze ideálu

Terezie Ahumana y Cepeda si zvolila řeholní život v přesvědčení, že je to nejlepší a nejbezpečnější stav (Ž 3, 5) pro dosažení spásy (Ž 4, 1). Nějakou dobu po slibech byla pohlcena prostředím kláštera Vtělení a ochabla v horlivosti. Když se však nakonec utkala se svými pozemskými závislostmi, začala nabývat pokoje. Bůh jí vynahrazoval věrnost mnohými milostmi.
V konfrontaci s realitou života ve Vtělení se u Terezie rodí nový ideál řeholního života. Na jeho podobu má vliv i příklad bosých františkánek, v Avile tehdy velmi populárních, a nostalgie po poustevnickém životě hory Karmel z knihy o karmelitánské spiritualitě O založení prvních mnichů. V září roku 1560 se u sv. Terezie sešlo několik laických osob a řeholnic, na které měla duchovní vliv. V živém rozhovoru se utvářel obraz kláštera – poustevny s malým počtem řeholnic, jež by dodržovaly prvotní řeholi a žily podle vzorů starých otců pouště. Nápad byl zralý k realizaci. Tereziina přítelkyně Guiomar de Ulloa přislíbila finanční pomoc. Projekt podpořil také sv. Petr z Alkantary. Kastilský provinciál Anděl de Salazar nejdřív slíbil, že přijme klášter pod svou jurisdikci, ale pod vlivem veřejného mínění, které nebylo založení kláštera nakloněno, svůj souhlas stáhl. Zpovědník Terezii zakázal se založením zabývat.
Čtyři spolusestry světice dne 24. srpna roku 1562 po té, kdy dostaly souhlas Apoštolského stolce, začaly řeholní život v klášteře sv. Josefa. Teprve v prosinci dal provinciál souhlas, aby s nimi bydlela i Terezie. Zbožnost mnišek velmi brzy získala sympatie i u těch, kteří jim dosud nakloněni nebyli.
Právním základem nové reformy života, který zavedla sv. Terezie, byla prvotní, čili inocenciánská řehole. Pro Terezii měl termín prvotní řehole symbolický význam. Povzbuzovala své mnišky, aby následovaly svaté otce a poustevníky. Terezie přijala inocenciánskou řeholi jako základ reformy a ve stanovách ji interpretovala shodně se svou koncepcí obnoveného karmelitánského života.
Hodnotíme-li novou podobu karmelitánského života zavedenou sv. Terezií v klášteře sv. Josefa v Avile, musíme říci, že se zde částečně jedná o obnovu tradiční řeholní observance, jako je např. přísná klauzura, kterou zavedl Jan Soreth v klášterech zakládaných v Německu, Francii a Holandsku… Byla rovněž zavedena praxe existující už v dalších klášterech řádu, jako např. rozjímání coby cvičení praktikované v určených hodinách, anebo rekreace jako společný úkon. Zároveň jsou zavedeny nové prvky, např. společná absolutní chudoba, přísnost při stavění domů, při jejich zařizování, ohledně klauzury či oblečení podle vzoru bosých františkánek. Zredukován byl rovněž maximální počet řeholnic na 13, později byl zvýšen na 21.
Reformu sester rovněž odlišoval sesterský duch a rovnost v právech a povinnostech. V klášterech sv. Josefa nebyly laické sestry. Byly zavedeny až později. Z praktik v klášteře sv. Josefa byla nejcharakterističtější individuální samota jako prvek duchovní usebranosti. Z 18 hodin dne mnišky bylo až 12 určených k modlitbě, duchovní četbě, k další zbožné praxi a fyzické práci. Všechny prvky tereziánského zákonodárství vytvářely opravdu originální spojení života cenobitského s poustevnickým a kontemplativním. Modlitbě a spojení s Bohem byl podřízen život ve svém všedním běhu. Intenzivní duchovní kultura mnišek je měla vést k vyšším stupňům modlitby. Proto sv. Terezie chtěla pro své mnišky vzdělané zpovědníky a napsala pro ně Cestu dokonalosti, aby je naučila některé věci o modlitbě.

Reforma bratří

Patentem ze dne 27. dubna roku 1567 generál dovolil Terezii zakládat kláštery bosých karmelitek v celé Kastilii. Nové kláštery měly být pod pravomocí generála.
Dokud existoval jediný klášter, bylo snadné pro něj najít duchovní vůdce. Jak vznikala nová založení, bylo pro zabezpečení jednoty třeba uvažovat o duchovních vůdcích, formovaných stejnými základy jako bosé karmelitky. Tak se u Terezie zrodil projekt založit klášter kontemplativních karmelitánů, kteří by byli rádci a zpovědníky jejích mnišek a kteří by také pomáhali s organizačními záležitostmi s hnutím souvisejícími. Generál, zprvu odmítavý, se nakonec dal přesvědčit Tereziinými argumenty a listem z 10. srpna roku 1567 dovolení dal. Otec Rubeo souhlasil se založením dvou klášterů kontemplativních karmelitánů (tak je v dopise nazval), kteří byli pod pravomocí kastilského provinciála. Důvodem souhlasu bylo umožnit horlivým řeholníkům dokonaleji uskutečňovat svá povolání. Kontemplativní karmelitáni se měli především věnovat modlitbě, ale nezanedbávat ani pastorační činnost. Jejich všední život měly upravovat stanovy Jana Soretha opravené roku 1524 Mikulášem Audetem. Mužské kláštery však fakticky v prvním období své existence přijaly s malými změnami stanovy sv. Terezie napsané pro mnišky kláštera sv. Josefa. Je naprosto bez jakýchkoli pochyb, že v záměrech sv. Terezie bosí karmelitáni podobně jako bosé karmelitky měli vést život pokání, modlitby a kontemplace. Zároveň však titíž mniši měli být dobrými teology, kazateli a misionáři a měli dělat vše, co je možné, pro dobro duší.
Bylo velmi obtížné uskutečňovat tuto syntézu, a proto mezi prvními bosými karmelitány existovaly spory o podobu reformy. Musíme dodat, že ani Terezie ani P. Rubeo nechtěli reformovat celý řád jako takový, když zakládali kláštery sester a bratří žijící podle prvotní řehole. V počátečním stadiu jim šlo o hnutí v rámci řádu. Reformované kláštery měly plnit roli domů modlitby podobné těm, jaké měli v Kastilii františkáni a dominikáni. Teprve později vývoj událostí reformám nepříznivý Terezii přiměl podpořit snahu o nezávislost na starém řádu, což během doby vedlo k naprostému osamostatnění bosých karmelitánů.

Svatý Jan od Kříže

Svatý Jan od Kříže, Juan de Yepes, se narodil v roce 1542 ve Fontiveros v Kastilii. O několik let později mu zemřel otec a matka se s dětmi přestěhovala do Mediny del Campo, kde Jan zkoušel různá zaměstnání dostupná jeho nízkému věku a chodil také do jezuitské koleje. V roce 1563 přijal řeholní hábit v místním klášteře karmelitánů a složil sliby podle prvotní řehole řádu. Filozofii a teologii studoval v Salamance na řádové koleji a na univerzitě. Po kněžském svěcení (1567) se v Medině del Campo, kam přijel na primici, setkal se sv. Terezií od Ježíše, která ho dovedla k rozhodnutí pracovat na reformě mužské větve karmelitánského řádu. Koncem roku 1568 se s P. Antonínem de Heredia a bratrem Josefem od Krista ubytoval v Duruelu a stal se novicmistrem. Následně nějakou dobu pracoval v Manceře, (kam se společenství z Duruela přestěhovalo), v Pastraně a Alcale de Henares a zabýval se zde výchovou a pastorací.
V květnu r. 1572 přijel na žádost sv. Terezie do Avily, aby se stal zpovědníkem kláštera Vtělení, ve kterém byla světice převorkou. O několik let později došlo k ostrému konfliktu mezi dřívější a reformovanou větví řádu, sv. Jan byl označen za rebela a v prvních dnech prosince byl odveden z Avily a uvržen do klášterního vězení v Toledu. V této osamocenosti vznikly nejkrásnější sloky jeho mystických básní, zejména Duchovní písně a Temné noci. V srpnu následujícího roku z vězení utekl a o něco později byl jmenován představeným v klášteře v El Calvario v Andalusii, odkud řídil založení kláštera v Baeze.
V r. 1581 na první provinční kapitule reformovaných klášterů byl zvolen definitorem provincie a představeným domu v Granadě, kde napsal většinu svých mystických prací. V r. 1588 se účastnil kapituly reformovaných karmelitánů, která ho zvolila definitorem, členem rady a převorem v Segovii. V r. 1591 se nastěhoval do kláštera La Peñuela, odkud v září kvůli nemoci odešel do Ubedy. Zemřel v noci z 13. na 14. prosince téhož roku. Svatý Jan po sobě zanechal velká mystická díla: Výstup na horu Karmel, Temnou noc, Duchovní píseň, Živý plamen lásky a řadu básní, drobných prací a dopisů. Je klasikem španělské literatury. Svatořečen byl v r. 1726 a o dvě stě let později ho Pius XI. prohlásil Učitelem církve.

Obtížné zrození nového

Dne 28. listopadu 1568 v chudém domku v Duruelo, jenž byl v půli cesty mezi Salamankou a Avilou, začali tři karmelitáni po obnovení profese podle prvotní řehole žít novým způsobem života. Představeným domu byl sice P. Antonín od Ježíše, ale za úhelný kámen reformy si sv. Terezie zvolila P. Jana od sv. Matěje, jenž se od té chvíle začal nazývat P. Janem od Kříže. Předtím strávil několik týdnů se sv. Terezií ve Valladolidu, aby mohl poznat životní styl, který v klášterech karmelitek zavedla. Obyvatelé betlémské stáje v Duruelu rozdělovali svůj čas mezi modlitbu, kající skutky a pastoraci mezi chudými v okolí. Terezie musela dávkovat přísnost jejich života v obavě, aby nezničili dílo započaté s takovou námahou.
Klášter byl velmi rychle malý pro tolik hlásících se kandidátů a poněvadž jeho umístění nebylo zdraví prospěšné, komunita se v r. 1570 přestěhovala do Mancery de Abajo, lokality vzdálené 6 km od Duruela. V r. 1569 vznikl klášter v Pastraně, kde byl noviciát považovaný za vzorový pro celý řád a v němž byli zformováni zakladatelé klášterů v mnoha zemích. Klášter založený r. 1570 v Alcale de Henares se stal sídlem později slavné filozofické koleje. Jeho první rektorem byl sv. Jan od Kříže.
Vizitace P. Rubea neuspokojila krále Filipa II. ani některé řeholníky zejména z andaluské provincie. V důsledku králova zásahu papež Pius V. přikázal reformu řádů ve Španělsku nejprve místním biskupům a později i zvláštním vizitátorům. Vizitace a reformy karmelitánských provincií král svěřil třem dominikánům: P. Františkovi de Vargas z Andalusie, P. Fernandezovi z Kastilie, P. de Hebrera z Katalánska a Aragonie-Valencie. Vizitátoři byli vybaveni velkými pravomocemi, které však nebyly přesně vymezeny a mohly být interpretovány různě. Fernandez, jenž se v podstatě snažil jednat v souladu s generálem a představenými několika klášterů obutých karmelitánů, jmenoval reformované karmelitány. Rovněž on v r. 1571 jmenoval sv. Terezii převorkou kláštera Vtělení v Avile. Tato rozhodnutí musela vést ke konfliktům.
Značně těžší byla situace v Andalusii, kde vizitace P. Rossiho nepřinesla větší výsledky. Otci Vargasovi se zdálo, že nejúčinnější bude vizitovat reformu provincie s pomocí bosých. S jeho souhlasem vznikly reformované kláštery v San Juan del Puerto (1572), v Granadě – Los Martires (1573) a v La Peñuele (1573). Tak byla pravomoc generála řádu narušena. Kromě toho v r. 1574 P. Vargas jmenoval P. Jeronýma Graciána andaluským provinciálem a následně i vizitátorem téže provincie, třebaže mu bylo sotva 29 let a teprve před rokem složil řeholní sliby. To vyvolalo nespokojenost mezi řeholníky a protitahy generála, který se postaral o zrušení pravomocí apoštolských vizitátorů. Nepomohlo to však, neboť nuncius Mikuláš Ormaneto ze své pravomoci jmenoval P. Graciána reformátorem řádu v Andalusii. V témže roce P. Gracián založil klášter bosých v Seville a sv. Terezie tam založila na jeho doporučení klášter bosých karmelitek, což ještě víc přispělo k zostření situace.
V r. 1575, několik dnů po otevření kláštera bosých karmelitek v Seville, se sešla generální kapitula v Piacence. Bosí na ní nebyli vůbec reprezentováni. Nedorazil na ni ani dopis sv. Terezie jako odpověď na dva generálovy dopisy jí adresované. Kapitula prohlásila Vargasovu a Graciánovu činnost za nelegální a bosé v Andalusii za neposlušné, rebely a zatvrzelé a doporučila jim do tří let opustit andaluské kláštery. Po nějaké době generální definitorium rozhodlo, že bosí nebudou moci nikdy vytvořit vlastní provincii ani svébytnou kongregaci.
Bosé karmelitky byly podřízeny pravomoci P. Anděla de Salazar. Terezii bylo doporučeno vybrat si klášter bez práva opustit jej. V této situaci se Terezie obrátila o pomoc na krále Filipa II. a vyjádřila přesvědčení, že pokud bosí karmelitáni nedostanou vlastní provincii, nebudou moci dále existovat. Jako odpověď na dekret kapituly v Piacence nuncius Ormaneto jmenoval 3. srpna 1575 P. Graciána vizitátorem řádu v Andalusii a bosých v Kastilii. Situace se prudce vyostřila. V prosinci r. 1577 byl za neposlušnost řeholním představeným uvězněn sv. Jan od Kříže a umístěn do řádového vězení v Toledu. Po devíti měsících z vězení utekl. O několik měsíců dříve zemřel nuncius Ormaneto, jenž byl bosým příznivě nakloněn.
V červenci r. 1578 jeho nástupce Filip Sega zbavil P. Graciána úřadu vizitátora a bosé karmelitány podřídil sobě. Toto rozhodnutí neuznala královská rada a zakázala bosým nuncia poslouchat. V září r. 1577 P. Gracián nepochybně překročil kompetence vizitátora jednaje v dobré víře a svolal do Almodovar provinční kapitulu bosých karmelitánů. Na ní bylo mezi jiným rozhodnuto poslat do Říma dva řeholníky, aby získali souhlas generála k vytvoření zvláštní provincie. V dubnu r. 1579 nuncius jmenoval generálním vikářem reformovaných klášterů P. Anděla de Salazar. Konečně nastala zřetelná právní situace. Rozumné rady P. Anděla přispěly ke zklidnění myslí.
V červenci téhož roku se nuncius Sega obrátil na krále s memorandem odůvodňujícím potřebu vytvořit samostatnou provincii bosých karmelitánů. K tomuto názoru se přiklonil papež Řehoř XII. v breve Pia cosideratione z 22. června 1580. Třetího března r. 1581 se sešla provinční kapitula v Alcale, na níž byla konstituována nová provincie bezprostředně podléhající generálovi. Prvním provinciálem byl zvolen P. Jeroným Gracián. Po zřízení provincie Terezie zakládá svoje poslední kláštery ve Villanueva de la Jara, Palencii, Sorii a Burgosu. V den její smrti má tereziánský Karmel 15 klášterů bratří a 17 klášterů sester, v nichž bydlelo kolem 300 řeholníků a kolem 200 řeholnic. Kapitula připravila první úplný text stanov vydaných potom španělsky v Salamance a s pomocí P. Graciána latinsky v r. 1582.

Dvě orientace tereziánské reformy

V r. 1585 se na provinční kapitule v Lisabonu nástupcem P. Graciána stal P. Mikuláš Doria, autokratický Janovan, jenž částečně změnil specifičnost tereziánské reformy, když kladl velký důraz na vnější přísnost a kontemplaci a značně omezil pastoraci. Rozhodl také reformu zcela oddělit od zbytku řádu.
Aby bylo usnadněno řízení, provincie byla rozdělena na čtyři oblasti: Navarru, Starou Kastilii, Andalusii a Novou Kastilii s Portugalskem. V čele každé oblasti stanul jeden z definitorů. V r. 1586 se rozhodlo o přijetí římské liturgie namísto dosavadní jeruzalémské. V témže roce přišel souhlas papeže Sixta V., že provincie může mít v Římě vlastního prokurátora. V následujícím roce Doria získal breve Cum de statu (10.7. 1587) zřizující samostatnou kongregaci tereziánských klášterů s vlastním generálním vikářem. Pro tento úřad byl v roce 1588 jmenován P. Mikuláš Doria.
Kongregace byla rozdělena na pět provincií. Nejvyšší autoritou se stala rada, které předsedal generální vikář. Rada se skládala ze šesti členů. Do velké míry omezovala moc převorů a provinciálů. Prvním definitorem a členem rady se stal sv. Jan od Kříže, jenž jako převor Segovie rovněž vedl její zasedání. Vznik této nové podoby řízení se některým řeholníků nelíbil. Jejím velkým protivníkem byl P. Gracián, což ho postavilo do ještě větší opozice s P.Doriou. Proti tomu, aby byly radě podřízeny karmelitky, vystoupila jejich jménem matka Anna od Ježíše, jedna z oblíbených dcer matky Terezie. Díky její iniciativě Sixtus V. potvrdil stanovy karmelitek schválené kapitulou v Alcale v r. 1581. Otec Doria karmelitkám pohrozil, že pokud se nepodřídí radě, bude řád rezignovat na pravomoc nad nimi. Proti tomuto rozhodnutí protestoval P. Jan od Kříže. Na kapitule v Madridu v r. 1591 mu nebyl svěřen žádný úřad.
Následujícího roku byl P. Gracián vyloučen z řádu. Zemřel v Bruselu v r. 1614. V r. 1593 řádová generální kapitula na žádost P. Dorii vyjádřila souhlas s naprostým osamostatněním reformy. Papež Klement VIII. bulou Pastoralis officii ze dne 20.12. 1593 toto rozhodnutí potvrdil a P. Mikuláše Doriu jmenoval generálním představeným bosých karmelitánů do doby svolání generální kapituly v následujícím roce. Otec Mikuláš Doria se kapituly nedožil. Zemřel 9. května 1594 ve věku 55 let.
Kapitula zvolila prvním generálem P. Eliáše od sv. Martina, jenž se snažil zmírnit konflikt mezi oběma orientacemi reformy, tak ostrý v době řízení P. Doriou. Založení kláštera v Janově (1584 P. Mikulášem Doriou) a následně jmenování prokurátora kongregace v Římě (1586) otevřelo cestu povoláním z Itálie. Otec Mikuláš a jeho nástupci však nechtěli založit klášter v Římě. Nesouhlasil ani španělský dvůr. V této situaci Klement VIII. vydal breve Sacrarum religiosum (20.3. 1597) a povolil založit klášter v Římě při kostele S. Maria della Scala a současně vyňal italské kláštery z pravomoci španělských představených a přímo je podřídil Apoštolskému stolci. Další breve In apostolicae dignitatis (13.11. 1600) ze dvou mužských klášterů a kláštera karmelitek v Janově vytvořilo samostatnou kongregaci s právem zakládat kláštery po celém světě kromě Španělska a jeho kolonií. Generálním komisařem kongregace se stal P. Petr od Matky Boží, jenž byl od r. 1596 známým římským kazatelem.

Upraveno

Přeložila sr. Terezie Eisnerová

Přeloženo s laskavým svolením
bosých karmelitánů krakovské provincie

Zpět