Přechod z východu na západ

1. Stěhování na západ

Život na hoře Karmel byl čím dál obtížnější pro vzrůstající přepady Saracénů. Po desetiletém příměří Jeruzalém opět padl r. 1244. Mezitím se karmelitáni rozmnožili, stali se po papežském schválení všeobecným církevním řádem a bylo přirozené, že se rozšíří i na jiná místa.
Z těchto důvodů přišli do Evropy. Stěhování začalo asi r. 1238 a trvalo řadu let. Nejprve se usadili na ostrvově Kypru, pak v Mesině na Sicílii, v Aylesfordu v Anglii, poblíž Marseille v Provence v jižní Francii a snad i ve Valenciennes (u belgických hranic) již r. 1235.

2. Zmírnění Řehole

Karmelitáni brzo poznali, že v Evropě nemohou žít takovým poustevnickým životem, jak ho žili na Karmelu. V Evropě bylo drsnější podnebí, potřebovali vydatnější stravu, pevnější budovy, být blízko lidí, na jejichž almužny byli odkázáni. Z těchto a snad i jiných důvodů se na řádové kapitule v Aylesfordu r. 1247 (1245 ?) rozhodli vyslat dva bratry, Petra a Reginalda, k papeži Inocenci IV., žijícímu tehdy v Lyonu, se žádostí, aby „vyjasnil a opravil některé pochybnosti a zmírnil některé strohosti“ v Řeholi sv. Alberta. Papež tím úkolem pověřil dva dominikány, kardinála Hugona de St. Cher (Caro) a biskupa Viléma de Anterados (Tartous, Tortosa). Bulou Quae honorem Conditoris z 1. října 1247 papež Inocenc IV. pozměnil Řeholi sv. Alberta.

V Řeholi byly učiněny tyto změny:

3. Vznik stanov

Řád má již kláštery v různých zemích Evropy a začíná se organizovat. Již bula Quae honorem se zmiňuje o generálním převorovi a definitorech generální kapituly. Na těchto kapitulách se vydávají stanovy. V Toulouse 1264, v Paříži 1271, v Bordeaux 1275, v Londýně 1281, v Bordeaux 1294, v Bruges 1297, v Toulouse 1306. Stanovy z Londýna 1281 a z Bordeaux 1294 se nám dochovaly. Je v nich již definitivní moderní struktura řádu s místní, provinční a generální správou. Stanovy braly svůj základ z dominikánských stanov, které byly ve 13. století nejlepší a nejúplnější.

4. Žebravé řády (mendikanti)

V této době vznikly a rychle se šířily žebravé řády, hlavně františkáni a dominikáni. Neměli pozemky ani stálé příjmy, žily z almužen věřících, působily horlivě apoštolsky, měly kláštery hlavně ve městech, neměly stabilitas loci a byly centralizovány, tvořily provincie a ty pak celý řád. Pro tyto novoty narazily na odpor jak ze strany mnichů, tak ze strany biskupů a světského kléru, do jejichž práv zasahovaly. R. 1254 vznikla proti nim opozice také na univerzitě v Paříži pro četná privilegia, která poskytovali papežové mendikantům studujícím na univerzitách. Mendikanty obhajoval sv. Tomáš Akvinský, sv. Bonaventura a John Peckham. Vztah mezi mendikanty a hierarchií upravil papež Bonifác VIII. bulou Super cathedram r. 1300.

5. Karmel a žebravé řády

Karmelitáni se postupně dostávali mezi žebravé řády. Nabývali postupně papežských výsad jako mendikanti pro apoštolát (mít kostely a hřbitovy s právem pohřbívat věřící apod.) a pro studium na univerzitách.

6. Boj karmelitánů o kanonické postavení

O ně museli karmelitáni podstoupit tuhý a dlouhý boj. Hlavním důvodem bylo, že byli malým neznámým řádem s podezřením, že existují proti zákazu 4. lateránského koncilu z r. 1215, a také že museli čelit opozici světského kléru proti mendikantům.
Druhý lyonský koncil r. 1274 obnovil zákaz zakládání nových řádů z r. 1215 a zakázal žebravým řádům, i těm založeným s papežským schválením, přijímání nových kandidátů, aby postupně zmizely. Výjimku učinili u františkánů a dominikánů. Karmelitánům a augustiniánům dovolili pokračovat až do rozhodnutí Svatého stolce. Tak zanikla řada žebravých řádů. Papež Honorius IV. vzal r. 1286 karmelitány, augustiniány a servity pod svou ochranu. Bonifác VIII. odstranil r. 1298 omezení a schválil bezpodmínečně augustiniány a karmelitány spolu s františkány a dominikány. Konečně papež Jan XXII. r. 1326 vztáhl bulu Super Cathedram i na karmelitánský řád a tak mu dal účast na všech privilegiích a exempcích františkánů a dominikánů. Toto datum znamená poslední mezník v boji karmelitánů o jejich církevní postavení a často se uvádí jako datum, kdy se karmelitánský řád stal žebravým řádem.

7. Vývoj bratří laiků

Monastické řády neměly původně laické bratry, nýbrž jen laické a klerické mnichy stejného postavení. Bratři laici vznikli, když některé benediktinské komunity, zvláště cisterciáci, připustili klášterní sluhy k řeholnímu stavu. U žebravých řádů tvořili laičtí bratři, ačkoli byli zbaveni aktivního i pasivního volebního práva, integrální součást komunity spolu s kleriky. U karmelitánů, kteří měli zpočátku monastický způsob života, se zdá, že laici prodělali změnu od monastického typu bratrů k žebravému. Na Karmelu se co do zákona nerozlišovalo mezi členy se svěcením a bez svěcení. Po r. 1247 se laičtí členové komunity, tím, že karmelitáni směřovali k žebravým řádům, postupně stávali bratry laiky jako u mendikantů. Kapitula v Trevíru r. 1291 nařídila, že bratři laici nemohou volit ani být zvoleni k nějakému úřadu. Poprvé to nacházíme ve stanovách z r. 1294.

8. Karmelitánský ritus

S rozšířením řádu po celé Evropě vznikl problém jednotné liturgie. Stanovy z r. 1281 nařizují používání ritu Božího hrobu, mimo zavedené změny nebo mimo toho, co nešlo všemi zachovávat. Kapitula r. 1312 svěřila Sibertovi de Beka, provinciálovi dolnoněmecké provincie, úkol sestavit jednotné ordinarium. Jeho dílo je liturgicky vynikající.

9. Vývoj mariánské úcty v řádu

Všude v Evropě zasvěcovali karmelitáni své nové kostely blahoslavené Panně. U jejich kostelů vznikala karmelitánská bratrstva. Objevuje se myšlenka, že řád byl založen prorokem Eliášem k poctě Panně Marii. Klade se větší důraz na mariánský titul řádu. Stanovy z r. 1294 praví, že „kdykoli se někdo zeptá na náš řád nebo na jeho jméno, ať se řekne, že nosí jméno nejblahoslavenější Panny Marie“.

10. Generálové ve 2. polovině 13. století

V dokumentech při založení kláštera v Pise r. 1249 se objevuje „Godfrey, pokorný generální převor řádu z hory Karmel“. Po něm se jmenuje Alan, po něm nejznámější sv. Šimon Stock. Neví se, od kdy byl generálem řádu. Zemřel 16. květtna 1265 (?) v Bordeaux. Nejstarší zprávy o jeho vidění Panny Marie a udělení škapulíře s příslibem spásy jsou v seznamech řádových svatých. Jejich různé redakce jsou po r. 1411, ale některé údaje v nich mají známky většího stáří.
První popřel hodnověrnost vidění doktor pařížské univerzity Jan Launoy r. 1642 a rozpoutal staletý prudký boj pro a proti. Dnes je tento názor: Důvody proti hodnověrnosti vidění jsou pozdní zprávy o něm a skutečnost, že podobná vyprávění jsou ve středověku velmi častá. Nelze však popřít možnost skutečného základu a jsou zde splněny podmínky Pia X. pro udržování zbožných tradic.
Zajímavou postavou mezi generálními představenými je Francouz Mikuláš (1266-1271), vroucí milovník samoty a kontemplativního života. Měl obavy ze směřování řádu k apoštolátu ve městech a vydal okružní list Ignea sagitta (Ohnivý šíp), v němž ohnivými slovy volal řád zpět na poušť, ale marně.

11. Rozšíření řádu ve 13. století

Ve 13. století se řád velmi rozšířil. R. 1294 měl 12 provincií: 1. Svatá země, 2. Sicilie, 3. Anglie, 4. Provence (jižní Francie), 5. Toskánsko (střední Itálie), 6. Francie (severní Francie a Flandry), 7. Dolní Německo (tj. severní a Nizozemí), 8. Lombardie (severní Itálie), 9. Akvitanie (jihozápadní Francie), 10. Španělsko, 11, Horní Německo (tj. jižní), 12. Skotsko a Irsko. Na konci století měl řád, pokud to lze odhadnout, asi 150 klášterů.
V provincii Svaté země byl znovu zřízen klášter na hoře Karmel r. 1263, byly založeny domy v Acro (Acco), v Tyru a na Kypru. Kláštery na pevnině byly ztraceny při pádu latinského království r. 1291. Provincie Svaté země existovala dále na Kypru.
Provincie Anglie měla kolem 30 domů, na území nynější Francie bylo kolem 50 domů. V Paříži usadil karmelitány král Ludvík IX. svatý (r. 1258), přivedl je asi s sebou z křížové výpravy. Německá provincie byla r. 1291 přechodně rozdělena na dolno a hornoněmeckou (definitivně až r. 1348).
Na Sicilii žili dva populární světci, sv. Angelus a sv. Albert z Trapani, sicilský provinciál, pověstný kazatel a divotvůrce, proslulý čistotou a modlitbou, zemřel kolem r. 1307.

Výtah z Joachim Smet, O.Carm., An outline of Carmelite History (1966)

Zpět