Poustevníci na hoře Karmel
1. Vznik řádu
První autentické svědectví o karmelitánském řádu je Řehole, kterou mezi lety 1206 a 1214 napsal sv. Albert, patriarcha jeruzalémský, poustevníkům na hoře Karmel na jejich žádost. Řehole je adresována „milovaným synům v Kristu B. a ostatním poustevníkům, kteří pod jeho poslušností přebývají u pramene (Eliášova) na hoře Karmel.“ Písmeno B. bylo později doplněno na jméno Brokard. Kdy a jak tato komunita vznikla, není známo. I v dřívějších dobách bývali na Karmelu poustevníci. Tito, co prosili sv. Alberta, aby jim napsal Řeholi, přišli asi s křižáckými výpravami z Evropy. Na západě bylo v 11.-12. stol. velké poustevnické hnutí. Biskup Jakub z Vitry, nástupce sv. Alberta, píše ve svých dějinách Jeruzaléma, že mnoho zbožných mužů proudilo do Svaté země přivábeno úctyhodnými místy a že někteří podle vzoru svatého anachorety Eliáše žili v samotě na Karmelu, „kde v malých celách jako v úlech tyto včely Páně sbíraly sladký duchovní med.“
2. Prorok Eliáš
Byl pokládán za prvního vůdce a pravzor eremitského života. Tak o něm mluví už sv. Antonín poustevník, sv. Jeroným, sv. Petr Damián aj.. Poustevníci na Karmelu v něm viděli svého „otce a vůdce“.
3. Jak vypadal život těchto poustevníků na Karmelu
Žili v oddělených celách uprostřed ohrady (tzv. laura). Dleli v celách nebo blízko nich v modlitbě nebo ve vhodném zaměstnání, zachovávali mlčení od nešpor do tercie a i v ostatní době se chránili zbytečného mluvení. Nejedli maso a postili se od Povýšení sv. Kříže (14. září) do Velikonoc. Měli všehno společné. Uprostřed cel stála kaple, v níž se denně scházeli na mši svaté. Ti, kdo uměli číst, modlili se církevní hodinky podle ritu Božího hrobu v Jeruzalémě, což byl galikánský ritus, kterého používali kanovníci u kostela Božího hrobu. Dostal se tam ze severní a střední Francie, zvláště z Rouenu. Ti, kdo neuměli číst, modlili se denně určitý počet Otčenášů (75, v neděli a ve svátky 100).
4. Úcta k Panně Marii
Od začátku uctívali Pannu Marii. Jeden francouzský poutník píše kolem r. 1225, že ona kaple byla zasvěcena blahoslavené Panně. Místo původního názvu „poustevníci na Karmelu“ se jim začalo říkat „Bratři nejblahoslavenější Panny Marie Karmelské“. Podle nejstarších zachovaných stanov skládali sliby Bohu a blahoslavené Panně.
5. Sv. Albert, zákonodárce Karmelu
Narodil se v parmské diecézi v severní Itáliii. Byl biskupem ve Vercelli, r. 1204 si ho zvolili kanovníci u Božího hrobu za patriarchu. Do Palestiny přišel r. 1206 a usadil se v měste Akro (Akko) severně od Karmelu, protože Jeruzalém byl v rukou Saracénů. Dne 14. září 1214, na svátek Povýšení sv. Kříže, byl při průvodu proboden člověkem, kterého napomenul pro špatný život.
6. První generální představení
Dříve se jako první generál řádu uváděl Berthold, křižácký vojevůdce, který prý kolem r. 1150 vstoupil k poustevníkům na Karmelu, soustředil je a opevnil. Jako druhý je považován onen B. (Brokard), jemuž sv. Albert napsal Řeholi. Jako třetí Cyril, jemuž se připisovalo proroctví o osudech církve (Oraculum angelicum). Jako čtvrtý Bertold II., což je však historicky nezaručené.
7. Schválení karmelitánské řehole
Čtvrtý lateránský koncil r. 1215 zakázal zakládání nových řádů. Napříště všichni zakladatelé museli pro své komunity převzít někteou z již existujících Řeholí. Karmelitáni, založení krátce před koncilem, žádali pro zajištění svého trvání papežské potvrzení své Řehole. Schválil ji papež Honorius III. 30. ledna 1226. Toto schválení bylo později od několika papežů znovu potvrzeno.
Výtah z Joachim Smet, O.Carm., An outline of Carmelite History (1966)