Okolnosti vzniku založení sv. Josefa
1. Myšlenka na založení nového reformovaného kláštera
S tímto nápadem přišla Marie de Ocampo; byla to sedmnáctiletá neteř sv. Terezie, vnučka jejího strýce Františka. Tehdy ještě nebyla řeholnicí; byla jako světská žačka v klášteře, podobně jako kdysi sv. Terezie u augustiniánek. Terezie ji vychovávala ve své cele. Později nastoupila do kláštera sv. Josefa a dostala jméno Marie Baptista. V cele sv. Terezie se scházelo několik sester a přátel a tam rokovali o poměrech v klášteře a v církvi a co je třeba činit. Při jedné takové slavné schůzce pronesla ona neteř, že by se mohl založit jeden reformovaný klášter (podle vzoru františkánů bosáků) a hned k tomu nabídla své věno.
Pro myšlenku na reformu jsou podstatné 3 věci:
- náprava špatných poměrů v jejich klášteře;
- zastavit co nejpřísnějším životem modlitby a pokání odpadání celých katolických národů k „luteránům“;
- misie v Americe (tam odešlo 7 Tereziiných bratrů dobývat země, ona tam šla duchovně dobývat duše; později ji k tomu nadchnul františkánský misionář, P. Alfons Maldonado de Buendía, který se vrátil z Peru, setkání asi koncem r. 1566).
2. Nový klášter s životem podle „původní řehole“
Sv. Terezie volí jako základ pro svou reformu „původní řeholi“ (la primera Regla, Regla primitiva) a na rozdíl od ní mluví o „zmírněné řeholi“ (Regla mitigada, Regla noc bula de relajación).
O jakých řeholích lze v Karmelu mluvit, kolik jich je?
1. Za první jakousi „řeholi“ byla dlouho pokládána „řehole Jana 44.“, domnělého „patriarchy jeruzalémského“, podle které prý sv. Albert napsal svou řeholi. Popisuje poustevnický život mnichů na hoře Karmelu, „našich starých otců“, jak je nazývá sv. Terezie a odvozuje vznik řádu od proroka Eliáše. Dnes se má všeobecně zato, že je to spis španělského karmelitána Filipa Ribota (kolem r. 1370, † 1391). Nadpis tohoto spisu je: „Liber de institutione primorum monachorum in Lege Veteri exortorum et in Nova perseverantium.“ V době sv. Terezie se to ovšem nevědělo.
2. Pravá první původní řehole, papeži schválená, je ta, kterou dal sv. Albert, patriarcha jeruzalémský, poustevníkům na Karmelu v letech 1206 – 1214.
3. Když přišli karmelitáni do Evropy, papež Inocenc IV. 1.10. 1247 na jejich žádost řeholi sv. Alberta bulou Quae honorem conditoris „vysvětlil, opravil a zmírnil“. Na pěti místech se v bule říká, že na jejich žádost chce apoštolský stolec s láskou „změnit“ a „zmírnit“ „příliš obtížné body“ v řeholi sv. Alberta. A to je hlavní změna a zmírnění původní řehole. Řád byl změněn z poustevnického na řád společného života a zařazen mezi žebravé, byla zmírněna samota, mlčení, chudoba, a posty (abstinence).
4. Za papeže Eugena IV. byla opět na žádost řádu bulou Romani Pontificis providentia 15.2. 1432 k řeholi připojena jako poznámka vysvětlivka o zůstávání v cele a zmírnění postu.
Proč právě v této mnohem menší změně se vidělo hlavní „uvolnění“ řádu? Proto, že byla učiněna v době největšího úpadku v církvi a v řádech po velkém papežském schismatu (1378-1417) a po velkém moru (1348), kdy vymřelo půl Evropy a kdy jen cestou na generální kapitulu a na ní zemřelo 200 členů řádu. Tehdy upadl i kontemplativní duch řádu a touha po něm, která v něm vždy byla. V bule Eugena IV. se neprávem vidělo schválení tohoto odpadu od původního ducha řádu a proto se stalo okřídleným heslem všech reformátorů odmítnutí této buly.
Správně poznamenává bosý karmelitán P. Efrén: „La Regla primitiva byla v ústech svaté Terezie spíše symbol než historická skutečnost.“
Sv. Terezie píše o generálu řádu P. Rubeo (Rossi), když přišel na vizitaci k sv. Josefu: „Zaradoval se, když viděl náš způsob života a obraz – třebas nedokonalý – začátku našeho řádu a jak se zachovává první Řehole v celé přísnosti, protože v celém řádě se nezachovávala v žádném klášteře, leda zmírněná“ (Zakládání 2,3).
V tom se světice mýlila. Ona nebyla první, kdo se vzdal zmírnění. I Mantovská reforma, která vytvořila samostatnou kongregaci uvnitř řádu (1413-1783) se ji zřekla, ale později ji přijala. P. Hugolino Marengo de Novi založil dokonce poustevnu Olivetské hory (Monteoliveto) blízko Janova r. 1516, v níž se řídili opravdu původní eremitskou řeholí sv. Alberta. Ale Tridentský koncil takové poustevny zrušil jako neodpovídající době.
3. Originalita sv. Terezie
Velikost a originalita díla sv. Terezie je spíše jinde než v liteře. Jí tanul na mysli duch „našich otců“, chtěla uchovat pravého ducha starého Karmelu. K němu se chtěla vrátit, jak to za daných okolností bylo možné. A to se jí podařilo.
– „Celý způsob života, o který usilujeme, je být nejen mniškami, nýbrž poustevnicemi“ (C 20, 1).
– „My všecky, které nosíme posvátný šat Karmelu, jsme povolány k modlitbě a kontemplaci. To byl náš počátek, z tohoto rodu pocházíme, od oněch našich svatých otců na hoře Karmelu, kteří v tak velké samotě, s takovým pohrdáním světa hledali tento poklad, tuto drahocennou perlu kontemplace.“ (5 H 1, 2).
– „Ať vždy upírají zrak na tento rod, od něhož pocházíme, od oněch svatých proroků“ (Zakládání, 29, 33).
– „Ať nemají u sv. Josefa společnou pracovní místnost, protože třebas je to chvályhodný zvyk (v klášteře sv. Marie Magdalény de Pazzi ji měly), snadněji se zachovává mlčení, když je každá sama pro sebe. Tak poznáme, jak velká věc je samota a jak je převeliké dobro zvyknout si na ni pro ty, kdo se věnují modlitbě“ (C 6; popř.4).
Její klášter musí být „rinconcito de Dios“ (kouteček Boží). A z apoštolských důvodů chtěla, aby se v nich „následovaly evangelijní rady s největší možnou dokonalostí“ (C 1,2), a „aby se v nich zachovávala tato Řehole naší Paní a Vládkyně s počáteční dokonalostí“ (C 3,5).
Život jejích karmelitek, společný, se společným rozjímáním, jídlem a rekreací se ovšem vnějškově liší od poustevnického života mnichů na Karmelu, ale i tu zase platí, co píše P. Efrén, že „poustevna bosého Karmelu byla jen symbol. Nemohl se a ani neměl nazývat „poustevnickým řádem“, světice to dobře věděla. Eremitismus jí vybojovávaný není doslovný, nýbrž symbolický“.
Pro sv. Terezii nebyla hlavní věcí strohost, nýbrž ctnost: „Pochopte, můj otče, že já jsem přítelkyně toho, aby se mnoho usilovalo o ctnosti, ale ne o strohost, jak je to vidět v těchto našich domech“ (Dopis 76). (Proto naše reforma byla trvalejší než františkánů bosáků). Její cíl byl modlitba a spojení s Bohem až k nejvyšším stupňům kontemplace. „Celým naším základem je modlitba“ (Ž 32).
4. Život karmelitek před reformou
P. Vital Wilderink, O.Carm. (spis Les Constitutions des premières Carmélites en France) upozorňuje, že ve spisech o sv. Terezii se většinou srovnávají jen dva kláštery: Vtělení a sv. Josef a že se z neznalosti tyto poznatky zevšeobecňují a posuzují se podle toho všechny karmelitky před sv. Terezií (např. se všeobecně tvrdí, že klauzura již 100 roků neplatila; Evžen IV. že uvolnil klauzuru a dal úlevy, které byly u Vtělení atd.).
Za Evžena IV. r. 1432 karmelitky jako řád dosud neexistovaly. Byly založeny bulou Mikuláše V. v roce 1452 za generála blah. Jana Soretha (1451-1471) – on založil několik klášterů karmelitek v Nizozemí a ve Francii v Bretani se slavnými sliby, přísnou klauzurou, božským oficiem, s kapitulou culparum a ruční prací. Podobné kláštery i jinde, hlavně v Itálii (ale po Evženu IV.!).
Zmírnění Evžena IV. se vůbec netýkalo ženské klauzury; dovolil 2 věci: bratři směli ve vhodném čase prodlévat a procházet se ve svých kostelích, chodbách a v obvodu kláštera (zahradě) a tři dny v týdnu smějí jíst maso. Později Pius II. 1459 a Sixtus IV. 1476 zmocnili generála, že může dispenzovat od postu. V Řeholi sv. Alberta a Inocence IV. je, že každý má zůstávat ve své cele nebo blízko ní a ve dne v noci rozjímat a že maso smějí jíst jen nemocní a na cestách. Tato zmírnění nebyla vzata do textu Řehole, nýbrž připojena k ní jako poznámky. K prvnímu bodu říká blah. Jan Soreth, že to není zmírnění, nýbrž odstranění nejistot, když se již nežije v oddělených poustevnických celách, ale společně v jedné klášterní budově. To přijala i sv. Terezie, i když nepřijala slova Eugena IV., v klášteře to přece nejde jinak. Co se týká jedení masa: Terezie píše, že v jejich klášteře nejedí maso, že nepřijaly zmírnění Eugena IV., ale nikdy to sestrám nezdůrazňuje, zdůrazňuje vždy jen chudobu, samotu, modlitbu a kontemplaci, pokoru a lásku. Nemocným sestrám nařizovala jíst maso, dokonce i založila několik klášterů s požíváním masa.
„V tomto širokém pohledu neváhala ustoupit od některých bodů, které na začátku pokládala za základní, jako například použití bul o požívání masa a nemít „rentu“ (= výnos, důchod, stálý příjem) (citát od P. Efréna de la Madre de Dios, OCD; článek El ideal de Santa Teresa en la fundación de San José in Carmelus r. 1963). Ve smlouvách, které uzavřela před založením Malagonu, který byl třetí v její reformě, se zavázala, že budou používat bul Eugena IV. o požívání masa. A v návrhu založení Segura de la Sierra téhož roku se zřekla též bez těžkosti tohoto bodu řehole z moci papežských bul. Psala zakladateli: „Zdá-li se vám to příliš strohé nejíst maso, může se založit tak, jak se teď právě založil na Květnou neděli v Malagonu, to se může velmi dobře učinit, jsou pro to buly, mít rentu a jíst maso, použijme jich…, a pro rentu dává svobodu koncil (Tridentský).“ A všimněme si, že takto jednala již na začátku svých zakládání. Časem rozšiřovala svůj pohled ve směru realismu.
Na konci svého života r. 1581 psala P. Graciánovi tyto připomínky, na které měl dbát při redakci nových Konstitucí: „V našich Konstitucích se říká, že mají chudobu a nemohou mít rentu. Ježto již vidím, že všechny spějí k jejímu uvolnění, hleďte, zda bude dobré od toho upustit a v Konstitucích vůbec o tom nemluvit; protože kdo by je viděl, aby se mu nezdálo, že tak brzo povolily a aby otec komisař neřekl, aby ji (rentu) měly, když to Koncil dovoluje.“ A v téže kapitule 1581 se rozšiřuje počet řeholnic na dvacet jedna, právě proto, že žijí ze své renty. To nebylo kolísání (kulhání). V tomto tereziánském oportunismu je třeba spíše spatřovat pravý duchovní smysl její reformy a rozlišování věcí podstatných a vedlejších.
A první bod Eugena IV. (o pobytu mimo celu) přijala, jak jsme viděli, jako samozřejmý mlčky hned, takže prakticky nezbylo, materiálně vzato, z buly Eugena IV. nic, co by sv. Terezie nepřijala.
Jak říká P. Wilderink, nesmí se zevšeobecňovat a podle kláštera v Avile posuzovat všechny karmelitky před sv. Terezií, popřípadě v její době. (Jako příklad uvádí jinak vynikajícího řádového historika P. Benoit Zimmermana, OCD, který ve francouzském teologickém slovníku napsal, že karmelitky před Tereziinou reformou vůbec nezachovávaly přísnou klauzuru, že neskládaly slib striktní chudoby a že přijaly bez jakékoli změny řeholi a stanovy bratrů.) A správně podotýká, že kdyby žila v jiném klášteře nebo kdyby jí zpovědník dovolil přestoupit do jiného přísnějšího kláštera řádu, jak ho o to žádala, nebyla by sv. Terezie tím, čím je. To bylo prozřetelnostní. Právě ve Španělsku byl v té době stav karmelitánů a karmelitek snad nejhorší z celého řádu. Vizitace generála P. Rubea v letech 1566 – 1567 byla první známá vizitace ve Španělsku.
Musí se znát dějiny karmelitek předtím. Nevznikaly najednou. Ve středověku chtěly mnohé ženy v místech, kde byl klášter karmelitánů, vést zbožný život a napodobit život řeholníků. Daly se pod ochranu konventu. Konvent je vzal do své ochrany a vedení. Dostaly hábit i skládaly sliby a tak byly přičleněny k řádu. Nejprve bydlely ve svých domech, později bydlívaly společně v jednom domě. Jmenovaly se různě (bekyně, beaty, atd.). Teprve po bule za Mikuláše V. v r. 1452 je začal řád proměňovat ve své opravdové kláštery a zakládat nové.
Tak vznikl i klášter Vtělení v Avile. Založila ho doňa Elvira Gonzáles r. 1478 jako beaterii v Avile, ale v jiném domě. Po její smrti r. 1486 vedla dům její dcera doňa Catalina del Aguila a po její smrti r. 1495 byla zvolena představenou energická doňa Beatriz Guiera, 26 letá. Žila předtím několik let v dominikánském klášteře. Postavila nový velký dům na krásném místě na pokraji města, první mše sv. v něm byla sloužena 4. dubna 1515, právě v den křtu sv. Terezie, která do něho později r. 1535 vstoupila. Při příležitosti přestěhování chtěla převorka v něm zavést přísnější život tak, jak jej dříve poznala. Ale stále ještě to nebyl druhý řád v dnešním slova smyslu. Sestry sice skládaly slavné sliby, měly černý závoj, ale neměly přísnou klauzuru. Tu pro slavné sliby povinně zavedl Tridentský koncil. Podle dnešních pojmů to byl řeholní třetí řád.
Tehdy neměly karmelitky jednotné stanovy pro celý řád. Jednotlivé domy žily různě. Sorethiánské kláštery v Nizozemí a v Bretagni se řídily stejnými přísnými stanovami pocházejícími od bl. Jana Soretha. Podobně Karmel ve Florencii (sv. Magdalena de Pazzi). Ve Španělsku bylo na začátku tereziánské reformy deset klášterů karmelitek. V Andalusii 6 (Ecija 1457; Granada 1508; Sevilla 1513; Antequera 1520; Aracena 1536; Paterna del Campo 1537), 1 ve Valencii 1502 a 3 v Kastilii (Avila 1478; Fontiveros 1500; Piedrahita 1515).