Karmel v pozdním středověku

1. Změna směřování

Karmel ve 13. století byl převážně eremitský, byl chrarakterizován prostým životem a strohými ctnostmi. Jeho generální představení byli poustevníci a z pěti, kteří řídili řád na západě, se tři po skončení svého úřadu uchýlili do oblíbené samoty. Obrat nastal, když na generální kapitule v Bruges byl r. 1297 zvolen Gerard z Bologne, první karmelitánský doktor na pařížské univerzitě, který řídil řád po 20 let (1297 – 1317). Další generálové byli všichni doktoři teologie a často se stali biskupy.
Eremitáře se většinou přenášejí do měst, řád vzrůstá, jeho členové se stávají doktory v posvátných vědách, biskupy, zpovědníky králů a šlechticů.
Od r. 1309 do r. 1378 sídlili papežové v Avignonu. Avignonský konvent založený r. 1267 se stal sídlem generálního představeného. Jižní Francie a severní Španělsko se stávají středem řádu. Všichni generálové po Gerardovi až do schizmatu (1378) jsou Francouzi a Katalánci.

2. Karmelitáni v debatách o chudobě ve 14. století

Na začátku 14. století vznikla velká diskuze o chudobě. Františkáni učili, že k dokonalosti řeholního života se vyžaduje absolutní chudoba jak individuální, tak společná, a že náš Pán a jeho apoštolové praktikovali takovou chudobu. Papež Jan XXII. r. 1323 rozhodl, že tvrzení, že náš Pán a jeho apoštolové nic opravdu nevlastnili, odporuje víře. Generální představený františkánů se tak dostal do rozkolu. Karmelitáni spolu s dominikány již před papežským rozhodnutím zastávali mírnější stanovisko, totiž že komunita může mít vlastnictví.

3. Karmelitáni a wyclifismus

V Anglii karmelitáni horlivě obhajovali pravou víru proti Janu Wyclifovi (cca 1324 – 1384). Nejvíce proslul slavný karmelitán Tomáš Netter z Waldenu. Zasahoval i do celocírkevních poměrů na koncilu v Pise (r. 1409) a v Konstanci (r. 1415), byl zpovědníkem krále Jindřicha V. a vychovatelem mladého Jindřicha VI. Jeho klasické třísvazkové dílo Doctrinale antiquitatum fidei Catholicae ecclesiae je nejlepší polemický spis proti wyclifismu.

4. Karmelitánský řád během západního schizmatu (1378 – 1417)

Při vzniku schizmatu byl generálem Bernard Oller. Nejprve zůstal řád sjednocen pod papežem Urbanem VI. Ale brzo se podobně jako celá církev rozdvojil. Oller se asi přidal ke Klementu VII. Stoupenci Urbana VI. si zvolili ve Veroně r. 1381 Michaela Aighuani. V Avignonu Oller r. 1384 rezignoval. Byl zvolen Rajmund Vaquer a po něm Jan Grossi r. 1388, který řídil avignonskou frakci až do ukončení řádového rozkolu r. 1411. V urbanovské frakci po Michaelovi nastoupil Jan de Raude r. 1387, po něm Matouš z Bologně (1405 – 1411). Na koncilu v Pise r. 1409 se oba generálové připojili k  třetímu nově zvolenému papeži Alexandru V. R. 1411 zvolili karmelitáni pro celý řád generála Jana Grossiho (řídil celý řád až do r. 1430) a tím skončilo řádové schizma.

5. Mor r. 1348

Do evropských dějin i do dějin karmelitánského řádu silně zasáhl mor r. 1348. Podle odhadu na něj zemřela polovina obyvatel Evropy. O Karmelu máme kusé zprávy. Cestou na generální kapitulu v Metách r. 1348 a na ní prý zemřelo 200 členů. V Avignonském konventu 66 členů, ve Florencii 100, v Londýně 24.

6. Rozšíření řádu ve 14. století

Na konci tohoto století měl řád kolem 300 domů. V Itálii se bolognská provincie oddělila od lombardské, římská od toskánské.
Ve Florencii žil sv. Ondřej Corsini (+ 1374), provinciál, od r. 1350 biskup ve Florencii-Fiesole. Žil prostě, staral se o chudé, byl horlivým v kázání, obnovil katedrálu a jiné kostely, vizitoval diecézi, přísně dbal o mravní stav kléru a zakročoval proti korupci a podplácení.
V Anglii bylo nově založeno pouze 10 domů, byl to prakticky poslední vzrůst až do reformace. Značně vzrostla provincie irská, měla kolem 20 konventů. Skotská měla 7 domů.
Ve Francii se počet domů téměř zdvojnásobil (90). V té době nabylo podoby jejích historických 7 provincií. Ale za stoleté války (1337 – 1453) utrpěly tyto provincie velké škody. Do r. 1380 bylo kolem 30 karmelitánských konventů zničeno.
Z provincie Akvitanie vyšel veliký karmelitánský světec sv. Petr Tomáš, doktor pařížské univerzity. Byl generálním prokurátorem v Avignonu. Papežové ho používali k diplomatickým posláním do Janova, Neapole, r. 1355 byl poslán do Srbska ke králi Štefanu Dušanovi, aby sjednal spojení srbské církve s církví katolickou. R. 1357 byl poslán do Cařihradu, aby přijal do církve císaře Jana V. Palaeologa. Přijal jej a udělil mu svaté přijímání. Stal se patriarchou cařihradským a legátem na východě a též křížové výpravy za papeže Urbana V., vedenou kyperským králem Petrem I., která dobyla Alexandrii r. 1365. Tam byl raněn a brzo potom zemřel na Kypru 6. ledna 1366 ve Famaugustě.
Též v Německu se řád ve 14. století více než zdvojnásobil. Hornoněmecká provincie se natrvalo oddělila od dolnoněmecké r. 1348 a rozšířila se do Čech (Praha r. 1347), do Rakouska (Vídeň r. 1360), do Uherska (Budapešť r. 1372) a do Polska (Krakov r. 1397).
R. 1411 byla utvořena česká provincie zahrnující Čechy, Polsko, Prusko, Uhersko, Sasko a Durinsko. R. 1385 bylo v hlavním konventu provincie ve Vídni zřízeno generální studium.
Ve Španělsku se od španělské provincie oddělila provincie katalánská r. 1354 a aragonská r. 1416.

7. Růst studií v řádu

Péče o duše, kteoru řád na sebe vzal, vyžadovala zvláštní vzdělání pro kazatele a zpovědníky, a tak se karmelitáni připojili k ostatním mendikantům na univerzitách.
Generální kapitula v Londýně r. 1281 vydala dekrety týkající se konventů zvaných studia generalia, tj. ústředních domů pro vyšší teologická studia s teologickými hodnostmi. Každá provincie musela vyslat alespoň dva členy na studia.
Během doby získali karmelitáni stejná proivilegia jako ostatní mendikanti, takže mohli nabývat akademických hodností.

8. Karmelitánská scholastika

Karmelitáni vstoupili do škol jako poslední z mendikantů, když se již vytvořily hlavní filosofické školy, a tak již sotva mohli vytvořit vlastní odlišnou školu.
Za nejvýznačnějšího karmelitánského scholastika je považován John Baconthorpe (Baco, + 1348). Je nazýván doctor subtilis a přirovnáván k Duns Scotovi pro jeho kritického ducha a jemné rozlišování. Učil v Cambridge, snad i v Oxfordu a byl regentem v Paříži. Zajímavý a poučný je vývoj jeho nauky o Neposkvrněném Početí Panny Marie. Z jejího protivníka se stal horlivým obhájcem.

9. Karmelitánská literární činnost

Vedle filosofických a teologických děl vyšla ve 14. století v řádu první díla literární. Byly to hlavně historické a polemické spisy obhajující existenci řádu, kroniky, kompendia a sbírky papežských dokumentů.
Tyto spisy jsou důležité pro ducha řádu, protože rozvíjejí eliášské tradice a obsahují mnohé prvky mariánské nauky a karmelitánského duchovního života.
Největší vliv na historiografii a spiritualitu řádu měla sbírka deseti spisků španělského karmelitána Filipa Ribota (+ 1391), vydaná kolem r. 1370.
Z nich nejdůležitější je De institutione primorum monachorum, která vypravuje, jak Eliáš založil řád, který skrze Elizea a školu proroků pokračoval až do křesťanských dob. Obsahuje též zajímavou duchovní nauku, rozlišuje dvojí cíl karmelitánského duchovního života, asketický a mystický. Tento spisek byl ve velké vážnosti, působil na vytváření karmelitánské duchovní nauky, čerpali z něj i sv. Terezie od Ježíše a sv. Jan od Kříže a ostatní karmelitánští autoři.

10. Mariánský obsah těchto raných spisů

Autoři 14. století obhajovali mariánský titul a charakter řádu, jsou v nich význačné mariánské prvky a vytvořili pro řád typickou mariánskou nauku.
Baconthorpe první užívá názvu „Decor Carmeli“ o Marii a ukazuje, že karmelitánská řehole má mariánskou podobu.
Jiní zase ukazují, že karmelitánský život je následování mariánských ctností, zvláště čistoty. Časté je téma Mariina prostřednictví.
Oller první široce rozvíjí pojem patronátu Mariina. Nakonec Tomáš Scrope z Bradley (+ 1491) použil výrazu, který ovládl celou úctu řádu k Marii: „Mater Carmeli“. Ve velké úctě bylo Neposkvrněné početí Panny Marie.

Výtah z Joachim Smet, O.Carm., An outline of Carmelite History (1966)

Zpět