II. Důvěrník Božího tajemství
4. Když Maria krátce po zvěstování odešla do Zachariášova domu, aby navštívila svou příbuznou Alžbětu, uslyšela při uvítání slova, která Alžběta vyslovila „naplněna Duchem Svatým“ ( srov. Lk 1,41). Kromě slov, která navazovala na pozdravení andělské při zvěstování, Alžběta řekla: „Blahoslavená jsi, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,45) Tato slova se vlastně stala vůdčí myšlenkou encykliky Redemptoris Mater, kterou jsem chtěl prohloubit učení II. vatikánského koncilu. Koncil potvrzuje, že „blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži“, (5) „předcházejíc jako vynikající, jedinečný vzor“ (6) pro všechny, kteří vírou putují za Kristem.
Na začátku tohoto putování se Mariina víra setkává s vírou Josefovou. Jestliže po zvěstování Alžběta o ní řekla: „blahoslavená, která uvěřila“ (srov. Lk 1,45) – bylo by možné jistým způsobem toto blahoslavenství vztáhnout i na Josefa, poněvadž odpověděl kladně na Boží slovo, předané mu v onom rozhodujícím okamžiku. Josef vskutku neodpověděl na slova zvěstování slovy tak jako Maria, ale „udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). To, co udělal, bylo nejčistší „poslušností víry“ (srov. Řím 1,5; 16,26; 2 Kor 10,5– 6).
Je možné říci, že to, co Josef udělal, ho zvláštním způsobem sjednotilo s vírou Mariinou: přijal jako pravdu pocházející od Boha to, co ona předtím přijala při zvěstování. Koncil učí: „Zjevujícímu se Bohu je třeba prokazovat ,poslušnost víry‘…, jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ,rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu. (7) Výše uvedená slova, která mluví o nejhlubší podstatě víry, týkají se v celé plnosti Josefa z Nazareta.
5. On se stal zvláštním důvěrníkem tajemství „od věků skrytého v Bohu“ (srov. Ef 3,9) – a to, podobně jako Maria, v onom rozhodujícím okamžiku, který apoštol nazývá „plností času“, kdy „poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy…, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu“, aby „mohli být přijati za syny“ (srov. Gal 4,4–5). „Bůh rozhodl,“ jak učí koncil, „ve své dobrotě a moudrosti zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu Svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4) (8)
Josef – spolu s Marií – je prvním důvěrníkem tajemství živého Boha. Spolu s Marií – a také vzhledem k Marii – se podílí od samého počátku na vrcholném úseku sebezjevení Boha v Kristu. Majíce před očima záznamy obou evangelistů, Matouše i Lukáše, můžeme říci, že Josef je prvním, kdo má účast na víře Bohorodičky. Svou účastí podporuje svou manželku ve víře v Boží zvěstování. Josef je též prvním, koho Bůh postavil na cestu „putování ve víře“, ve kterém Maria – zvláště od času Kalvárie a Letnic – bude „nejdokonaleji předcházet“. (9)
6. Vlastní Josefova cesta – jeho putování ve víře – skončí dříve: ještě předtím, než Maria stane u paty kříže na Golgotě, a dříve než – po odchodu Krista k Otci – bude ve večeřadle o jeruzalémských Letnicích, ve dni zjevení se světu církve zrozené mocí Ducha Pravdy. Avšak Josefova cesta víry se ubírá tímtéž směrem, je plně definována tímtéž tajemstvím, jehož se Josef – spolu s Marií – stal prvním důvěrníkem. Vtělení i vykoupení tvoří organickou a nerozlučnou jednotu, ve které „toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí“. (10) Vlastně vzhledem k této jednotě papež Jan XXIII., který měl velkou úctu k svatému Josefovi, přikázal v římském kánonu mše svaté – věčné památky vykoupení –vzpomínat jméno Josefa spolu se jménem Marie před apoštoly, papeži a mučedníky. (11)
Ve službě otcovství
7. Jak vyplývá z evangelijních textů, právním podkladem Josefova otcovství bylo manželství s Marií. Bůh vyvolil Josefa za manžela Marii vlastně proto, aby zajistil Ježíšovi otcovskou péči. Z toho vyplývá, že Josefovo otcovství – pouto, které ho nejtěsněji spojuje s Kristem, vyvrcholením veškerého vyvolení a předurčení (srov. Řím 8,28–29) – se dovršuje manželstvím s Marií, to znamená rodinou. Evangelisté, přestože jasně potvrzují, že Ježíš byl počat z Ducha Svatého a že v manželství tím zůstalo zachováno panenství (srov. Mt 1,18–25; Lk 1,26–38), nazývají Josefa manželem Marie a Marii manželkou Josefa (srov. Mt 1,16.18–20.24; Lk 1,27; 2,5).
Takže pro církev je stejně závažné vyznávání panenského početí Ježíše, jako i obhajoba manželství Marie s Josefem, neboť ono tvoří právní podklad Josefova otcovství. Umožňuje to pochopit, proč je Ježíšův rodokmen podle Josefovy genealogie. „Proč,“ ptá se svatý Augustin, „by se neměl odvozovat z rodu Josefova? Copak Josef nebyl manželem Marie…? Písmo potvrzuje, odvolávaje se na autoritu anděla, že to on byl jejím manželem. ,Neboj se,‘ říká, ,k sobě vzít svou manželku Marii; neboť z Ducha Svatého je to, co se v ní počalo.‘
Josef má dát jméno dítěti, i když se nenarodilo z jeho semene. ,Porodí syna,‘ říká Písmo, a ,dáš mu jméno Ježíš.‘ Písmo ví, že Ježíš se nenarodil z Josefova semene, neboť právě když je Josef znepokojen těhotenstvím Mariiným, slyší slova: dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Otcovská autorita mu přesto není odpírána, vždyť on má dát dítěti jméno. Nakonec sama Panna Maria si je plně vědoma, že nepočala Ježíše v manželském spojení s Josefem, a přece ho nazývá otcem Kristovým.“ (12)
Syn Marie je také synem Josefa mocí manželského pouta, které je spojuje. „Vzhledem na toto věrné manželství oba dva zasluhují, aby byli nazýváni rodiči Kristovými, ne pouze jeho matka, ale také jeho otec, který byl otcem tímtéž způsobem, jakým byl manželem jeho matky – v úmyslu, a ne v těle.“ (13) V manželství tím nechyběl žádný podstatný prvek: „U rodičů Kristových byla naplněna veškerá dobrodiní plynoucí ze zásnub: potomstvo, věrnost, svátost. Známe jejich potomstvo, kterým je Kristus Pán; jejich věrnost, poněvadž tam nikdy nedošlo k cizoložství; svátost, poněvadž je nenarušil rozvod.“ (14)
Důkladně prozkoumávaje podstatu manželství, stejně jako svatý Augustin, tak i svatý Tomáš vidí ji nezměnitelně v „neoddělitelném sjednocení duší“, ve „sjednocení srdcí“ i ve „vzájemné shodě“, (15) to je v tom, co se vzorovým způsobem ukázalo v manželství Marie a Josefa. Ve vrcholném okamžiku díla spásy, kdy Bůh zjevuje svou lásku lidskému rodu darem Slova, vlastně toto manželství v plné „svobodě“ realizuje „manželské darování se“, přijímaje i vydávaje onu lásku. (16) „V tomto velkém předsevzetí obnovy všech věcí v Kristu rovněž ono manželství – také očištěné a obnovené – stává se novou skutečností, svátostí Nové smlouvy. I zde, na prahu Nového zákona, jako kdysi na počátku Starého, stojí manželský pár. Zatímco manželství Adama a Evy se stalo zdrojem zla, které zaplavilo celý svět, manželství Josefa a Marie tvoří vrchol, ze kterého se svatost rozlévá na celou zem. Spasitel začal dílo spásy od tohoto panenského a svatého spojení, ve kterém se zjevuje jeho všemohoucí vůle očištění a posvěcení rodiny, tohoto svatostánku lásky a kolébky života.“ (17)
Kolik poučení lze z toho odvodit pro současné rodiny! Poněvadž „podstata a úkoly rodiny jsou dostatečně určovány láskou“, pak „rodina… dostává poslání, aby střežila, projevovala a sdělovala lásku jako živý projev a skutečnou účast na Boží lásce k lidem i na lásce Krista Pána k církvi, své nevěstě“; (18) všechny křesťanské rodiny jsou povinny podobat se svaté Rodině nazaretské, prvotní „domácí církvi“. (19) Neboť v ní „z tajemného Božího úradku žil… skrytě po dlouhá léta Boží Syn: proto je též ona pravzorem a příkladem všech křesťanských rodin“. (20)
8. Bůh vyzval svatého Josefa, aby přímo sloužil osobě i poslání Ježíše vykonáváním svého otcovství: vlastně tím způsobem Josef spolupracuje v plnosti času na velkém tajemství vykoupení a je vpravdě „služebníkem spásy“. (21) Jeho otcovství se projevilo konkrétním způsobem tím, že „učinil ze svého života službu, obětoval ho tajemství vtělení a s ním spojenému vykupitelskému poslání; že k tomu použil moc, právně mu náležející ve svaté Rodině, aby jí přinesl celkový dar sebe, svého života, své práce; že přetvořil své lidské povolání k rodinné lásce v nadlidské obětování sebe samého, svého srdce i všech schopností, v oddané lásce službě Mesiáši, vyrůstajícímu v jeho domě“. (22)
Liturgie připomíná, že Bůh „povolal svatého Josefa, aby už od počátku chránil dílo našeho vykoupení“, (23) a dodává: „On byl služebník věrný a moudrý, a tys mu svěřil svatou Rodinu, aby jako otec chránil… tvého jednorozeného Syna.“ (24) Lev XIII. zdůrazňuje vznešenost Josefova poslání: „Převyšuje všechny lidi svým postavením, když z Božího rozhodnutí byl ochráncem Božího Syna, i v přesvědčení, že to je jeho poslání: pečovat o něj jako jeho otec. Přirozeným důsledkem toho bylo, že věčné Slovo bylo s pokorou svatému Josefovi poddáno a vzdávalo mu úctu, jakou jsou povinny děti projevovat svým rodičům.“ (25)
Poněvadž není možné si představit, že by člověk, který obdržel tak vznešený úkol, neměl odpovídající vlastnosti, nezbytné k jeho naplnění, je třeba přijmout, že Josef „v důsledku zvláštního nebeského daru“ pečoval o Ježíše s „veškerou přirozenou láskou i bdělou starostlivostí, jaká se může zrodit v srdci otce“. (26) Když přiznáme Josefovu otcovskou moc nad Ježíšem, pak ho také jistě Bůh naplnil otcovskou láskou, tou láskou, která má svůj zdroj v Otci, „od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi“ (srov. Ef 3,15).
Evangelia jasně ukazují, v čem spočívaly otcovské závazky Josefa vůči Ježíšovi. V podstatě totiž spása, která přichází skrze Ježíšovo člověčenství, se uskutečňuje činy každodenního rodinného života a v ničem nenarušuje onu „blahovůli“, vlastní ekonomii vtělení. Evangelisté s velkou pečlivostí ukazují, že v Ježíšově životě nic nebylo dílem náhody, ale všecko se uskutečnilo shodně s plánem Bohem stanoveným. Často opakovaná formule: „stalo se tak, aby se vyplnily…“, jakož i odvolání na starozákonní události mají zdůraznit jednotu i stálost záměru, který v Kristu dosahuje naplnění.
Spolu s vtělením se „sliby“ i „symboly“ Starého zákona stanou „skutečností“: místa, osoby, události i obřady se propojí v celek shodný se zřetelnými Božími příkazy, předávanými prostřednictvím andělských poslů a přijímanými osobami obzvlášť vnímavými k Božímu hlasu. Maria je pokornou služebnicí Páně, připravovanou od počátku věků do role Matky Boží; Josef je tím, kterého Bůh vyvolil, aby „střežil pořádek při narození Páně“, (27) a jeho úkolem bylo starat se o „řádné“ uvedení Syna na svět, se zachováním Božích příkazů i zákonů lidských. Celý takzvaný „soukromý“ či „skrytý“ Ježíšův život je svěřen jeho péči.
Sčítání lidu
9. Když se odebrali do Betléma kvůli sčítání lidu, v souladu s nařízením zákonné autority, Josef splnil vůči dítěti závažný a významný úkol, aby bylo oficiálně vepsáno do císařských registrů jméno „Ježíš, syn Josefa z Nazareta“ (srov. Jan 1,45). Zápis ukazoval zjevným způsobem, že Ježíš náleží do lidského rodu, že je člověkem mezi lidmi, obyvatelem tohoto světa, podléhajícím zákonům i vládním institucím, ale také že je „Spasitelem světa“. Teologický smysl tohoto historického faktu, naprosto ne druhořadého, dobře formuluje Origenes: „První sčítání lidu celé země bylo prováděno za vlády císaře Augusta a mezi všemi jinými se dal zapsat také Josef se sobě zasnoubenou Marií, která byla v požehnaném stavu, a Ježíš přišel na svět ještě předtím, než bylo sčítání ukončeno; kdo to důkladně promyslí, vidí jisté tajemství skryté v této skutečnosti, že v onom sčítání celé země byl započten také Kristus: jakmile byli všichni zapsáni, všechny mohl posvětit; jakmile byla celá země zapsána, přijal zemi do společenství se sebou, načež všechny lidi vepsal do knihy živých.
Poté zase ti, kteří v ní byli zaznamenáni a v něho uvěřili, byli v budoucnu zapsáni v nebi, mezi svaté Toho, kterému (patří) sláva a vláda na věky věků! Amen.“ (28)
Narození v Betlémě
10. Jako důvěrník tajemství „před věky skrytého v Bohu“, které se před jeho očima začíná uskutečňovat „v plnosti času“, Josef je spolu s Marií v betlémské noci privilegovaným svědkem příchodu Božího Syna na svět. Lukáš o tom píše: „Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.“ (Lk 2,6–7)
Josef byl očitým svědkem tohoto zrození, které proběhlo v podmínkách lidsky pokořujících a bylo prvním oznámením onoho dobrovolného „zničení“ (srov. Flp 2,5–8), které Kristus na sebe přijme pro vykoupení hříchů. Současně byl Josef svědkem klanění pastýřů, kteří přišli na místo Ježíšova narození, když jim anděl oznámil velkou radostnou zprávu (srov. Lk 2,15–16); byl též později svědkem klanění mudrců od Východu (srov. Mt 2,11).
Obřezání
11. Poněvadž obřezání syna je prvním náboženským úkolem otce, Josef tímto obřadem (srov. Lk 2,21) naplňuje vůči Ježíšovi povinnost, která je současně jeho právem.
Zkušenost, že všechny obřady Starého zákona jsou předobrazem skutečnosti (srov. Žid 9,9n.; 10,1), nám umožňuje pochopit, proč se jim Ježíš podřídil. Podobně jako jiné obřady, také obřízka dochází u Ježíše svého „naplnění“. Smlouva Boha s Abrahámem, jejímž znamením byla obřízka (srov. Gen 17,13), dosahuje v Ježíšovi plnosti skutku i koruny, neboť to On je oním „ano“ všech dávných zaslíbení (srov. 2 Kor 1,20).
Dání jména
12. V okamžiku obřezání Josef dává dítěti jméno Ježíš. Pouze v tom jménu je možné dojít spásy (srov. Sk 4,12); význam toho jména byl zjeven Josefovi ve chvíli jeho „zvěstování“: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ (Mt 1,21) Dáním jména dává Josef na vědomí, že ve světle práva je otcem Ježíše, a vyslovením jeho jména předpovídá jeho poslání Spasitele.
Obětování Ježíše v chrámě
13. Obřad popsaný v Lukášově evangeliu (2,22 n.) obsahuje vykoupení prvorozeného syna; osvětluje také pozdější událost, kdy dvanáctiletý Ježíš zůstane v chrámě.
Výkup prvorozeného je ještě jednou povinností otce, splněnou Josefem. Prvorozený byl symbolem lidu Smlouvy, vykoupeného z nesvobody, aby náležel Bohu. Také z tohoto hlediska Ježíš, který je pravou výkupnou „cenou“ (srov. 1 Kor 6,20; 7,23; 1 Petr 1,19), ne pouze „naplňuje“ obřad Starého zákona, ale současně ho překračuje, neboť není předmětem výkupu, ale je tím, od kterého výkupné pochází.
Z evangelia se dovídáme, že „jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli“ (Lk 2,33), a zvláště nad tím, co prohlásil Simeon, který v hymnu proneseném k Bohu ukázal na Ježíše jako na „spásu, kterou Bůh připravil pro všechny národy“, nazval Ježíše „světlem k osvícení pohanům a k slávě svého izraelského lidu“, a dále pak také „znamením, kterému se bude odporovat“. (srov. Lk 2,30–34)
Útěk do Egypta
14. Po obětování v chrámě evangelista píše: „Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města – Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.“ (Lk 2,39–40)
Avšak podle záznamu Matoušova je třeba před tento návrat do Galileje zařadit také velmi závažnou událost, ve které se ještě jednou Boží prozřetelnost obrací k Josefovi. Čteme: „Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: ,Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil. ‘“ (Mt 2,13) Herodes se u příležitosti příchodu mudrců od Východu dověděl o narození „židovského krále“ (Mt 2,2). Když mudrci odjeli, „dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let“ (srov. Mt 2,16). Tímto zabitím všech chtěl odstranit onoho nově narozeného „židovského krále“, o kterém se dověděl během pobytu mudrců na svém dvoře. Avšak Josef, když uslyšel ve snu varování, „vzal v noci dítě i jeho matku a odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Z Egypta jsem povolal svého syna. ‘“ (Mt 2,14–15; srov. Oz 11,1).
Proto tedy zpáteční cesta Ježíšova z Betléma do Nazareta vedla přes Egypt. Jako Izrael nastoupil cestu odchodu „z domu nesvobody“, a s oním odchodem začala Stará smlouva, tak i Josef, důvěrník a spolupracovník prozřetelnostního Božího tajemství, chrání ve vyhnanství toho, který uskuteční Novou smlouvu.
Ježíš v chrámě
15. Od chvíle zvěstování se Josef ocitl – spolu s Marií – určitým způsobem uvnitř tajemství „od věků skrytého v Bohu“, které se obléklo v tělo: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Přebývalo mezi lidmi, ve svaté Rodině nazaretské – v jedné z mnoha rodin galilejského městečka, jedné z mnoha rodin izraelské země. Tam Ježíš vyrůstal, „rostl a sílil, byl plný moudrosti a milost Boží byla s ním“ (srov. Lk 2,40). Evangelium shrnuje v několika slovech dlouhé období „skrytého“ života, v němž se Ježíš z Nazareta připravuje ke svému poslání Mesiáše. Pouze jeden moment je vyňat z oné skrytosti a je popsán v Lukášově evangeliu: Velikonoce v Jeruzalémě, když Ježíš měl dvanáct let.
Zúčastnil se toho svátku jako mladý poutník spolu s Marií a Josefem. A hle, „když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali“. (Lk 2,43) Po uplynutí jednoho dne, když se zorientovali, začali hledat „mezi příbuznými a známými“. „Teprve po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.“ (Lk 2,46–47) Maria se ptá: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ (Lk 2, 48) Ježíšova odpověď je taková, že oba dva „nepochopili, co jim tím chtěl říci“. Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49–50)
Tuto odpověď slyšel Josef, o kterém před chvílí Maria řekla „tvůj otec“. Všichni tak mluvili a tak smýšleli. Ježíš byl, „jak se myslelo – syn Josefův“ (Lk 3,23). Nicméně Ježíšova odpověď v chrámě měla připomenout „domnělému otci“ to, co uslyšel oné noci před dvanácti lety: „Josefe,… neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.“ Od té chvíle Josef věděl, že je důvěrníkem Božího tajemství. Dvanáctiletý Ježíš nazval to tajemství jménem: „…musím být v tom, co je mého Otce.“
Ochránce a vychovatel Ježíše v Nazaretě
16. Ježíš rostl „v moudrosti, věku a oblibě u Boha i u lidí“ (Lk 2,52) v prostředí svaté Rodiny, pod péčí Josefa, na kterém spočíval vznešený úkol „výchovy“, čili živit a šatit Ježíše, naučit ho Zákonu i řemeslu, jak to odpo vídá otcovským povinnostem.
V eucharistické liturgii církev s úctou vzpomíná „slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista, jejího snoubence svatého Josefa,“ (29) poněvadž „on živil toho, kterého měli věřící přijímat jako Chléb věčného života“. (30)
Ježíš ze své strany „je poslouchal“ (Lk 2,51), úctou odpláceje starostlivost svých „rodičů“. Toužil tímto způsobem posvětit povinnosti rodinného života i práci, kterou konal po boku Josefově.