Spolu s Marií rozjímáme o tajemství svého zasvěcení
Apoštol píše: „Jste už přece mrtví a váš život je skryt s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). Obraťme se od zvěstování k velikonočnímu tajemství. Pavlův výraz „jste mrtví“ má tentýž obsah, jaký vyjadřuje apoštol v listě Římanům, když píše o významu svátosti, která nás zapojuje do Kristova života: „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti?“ (Řím 6,3). Uvedený výrok z listu Kolosanům „jste mrtví“ má tento smysl: „Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou láskou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem“ (Řím 6,4).
Od věčnosti nás Bůh vyvolil ve svém milovaném Synu, Vykupiteli světa. Naše povolání k té milosti, abychom byli přijati za Boží děti, odpovídá věčné pravdě toho „být s Kristem skrytí v Bohu“. Toto společné povolání všech křesťanů se uskutečňuje v čas křtem, který nás „pohřbívá“ do Kristovy smrti. Touto svátostí začíná také naše „být s Kristem skrytí v Bohu“, a tato událost je pak součástí historie konkrétního pokřtěného člověka. Když máme ve svátosti účast na Kristově vykupitelské smrti, jsme pak s ním spojeni i v jeho zmrtvýchvstání (srov. Řím 6,5), máme ale také podíl na onom dokonale „novém životě“ (Řím 6,4), který započal Kristus právě svým zmrtvýchvstáním, v dějinách člověka. Tento „nový život“ znamená v první řádě právě osvobození od dědictví hříchu a jeho otroctví (srov. Řím 6,1-11).
Zároveň však znamená „posvěcení v pravdě“ (srov. Jan 17,17), kterým se projevuje celá šíře sjednocení s Bohem, života v Bohu. Takto je náš lidský život svátostným a současně reálným způsobem „skrytý s Kristem v Bohu“. Svátosti přitom odpovídá živá skutečnost posvěcující milosti, která proniká náš lidský život účastí na trinitárním životě Boha.
Pavlova slova, zvláště z listu Římanům, ukazují, že celý tento „nový život“, na kterém máme účast především křtem, uzavírá v sobě začátek všech povolání, která během života křesťana nebo křesťanky povzbuzují k volbě a uvědomělému rozhodnutí v církvi. V každém povolání pokřtěného člověka se totiž zrcadlí jeden aspekt „onoho posvěcení v pravdě“, které Kristus uskutečnil svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním a které zapojil do svého velikonočního tajemství: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli skutečně posvěceni“ (Jan 17,19).
Povolání člověka k zasvěcení celého života má zvláštní vztah ke Kristovu zasvěcení se pro lidstvo. Rodí se ze svátostného kořene křtu, který je prvním a základním zasvěcením lidské osoby Bohu. Zasvěcení skrze sliby nebo příslib evangelijních rad je organické rozvinutí onoho počátku, kterým je křest. Zasvěcení obsahuje zralé rozhodnutí pro Boha, snoubeneckou odpověď na Kristovu lásku. Když se mu zcela a bez rozdělení darujeme, chceme „ho následovat“ s rozhodnutím, že budeme v duchu evangelijních rad zachovávat čistotu chudobu a poslušnost. Toužíme se Kristu co nejvíc připodobnit a uspořádat svůj život v duchu blahoslavenství z horského kázání. Především však chceme mít lásku, která proniká všechny oblasti zasvěceného života a spojuje je jako skutečné „pouto dokonalosti“ ( LG 44, PC 1,6, CIC Kán. 573, § 1; 710).
To všechno je smysle Pavlova „umírání“, které svátostně začíná křtem. Umírání s Kristem, které nám dává účast ne plodech jeho zmrtvýchvstání, tak jako pšeničné zrno padne do země a „umírá“ pro nový život (srov. Jan 12,24). Zasvěcení osoby posvátnými pouty rozhoduje o takové „novosti života“, která se může stát skutečností jen tím, když všechno, co tvoří náš lidský život, „ukryjeme v Kristu“. Náš život je s Kristem skrytý v Bohu!
Jestli že zasvěcení se osoby se, lidsky vzato, dá srovnat se „ztrátou života“, je to přece zároveň nejpřímější cesta, jak život „získat“. Kristus říká: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho“ (Mt 10,39). Tato slova jistě vyjadřují radikálnost evangelia. Současně je jasné, jak velmi se vztahují na člověka, jak jedinečný je jejich antropologický rozměr. Co je pro lidskou bytost, muže nebo ženu, základnější než toto: nalézt sebe, znovu se nalézt v Kristu, poněvadž v Kristu je „celá plnost“ (srov. Kol 1,19; 2,9)?
Tyto úvahy o zasvěcení osoby profesí evangelijních rad nás ustavičně ponechávají v oblasti velikonočního tajemství. Snažme se mít s Marií účast na smrti, které ve zmrtvýchvstání přinesla plody nového „života“. Tato smrt na kříži byla potupou, byla smrtí jejího Syna! Ale nepochopila Maria snad právě tady pod křížem, kde stála „ne bez Božího úmyslu“ (LG 58), všechno, co slyšela už v den zvěstování, nepochopila to novým způsobem? Nezahlédla Maria právě tady, v „meči, který pronikl její duší“ (srov. Lk 2,35), nesrovnatelnou „kenozí víry“ (RM 18; AAS 79 [1987] 383) plnou hlubokou pravdu o svém mateřství? Neztotožnila se právě tady definitivně s touto pravdou, zatímco „znovu nalezla život“, který musela v události na Golgotě nejbolestnějším způsobem ztratit pro Krista a pro evangelium?
Právě do tohoto plného „nalezení“ pravdy o božském mateřství, které se stalo Mariiným údělem od okamžiku zvěstování, zapadají Kristova slova, které pronesl z kříže a která poukazují na apoštola Jana, na člověka: „To je tvůj syn!“ (srov. Jan 19,26).
Drazí bratři a sestry! Vracejme se neustále svým povoláním a zasvěcením do hlubin velikonočního tajemství.
Stůjme pod Kristovým křížem vedle jeho Matky. Učme se od ní svému povolání. Neřekl sám Kristus: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka“ (Mt 12,50) ?