„Nyní je kníže tohoto světa vyvržen ven“

Raniero Cantalamessa

Papežský kazatel pronesl toto kázání na Velký pátek 2001 v bazilice sv. Petra

„Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven“ (Jan 12,31). „…přichází kníže tohoto světa, ale proti mně nic nezmůže“ (Jan 14,30-31). „… svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“ (Žid 2,14). Toto je jednomyslné svědectví, jež vydali o Kristově smrti autoři Nového zákona. Utrpení Kristovo se neomezuje na vítězství nad Satanem. Jeho význam je mnohem větší a pozitivnější; on měl zemřít, „aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (Jan 11,52). Ale banalizovali bychom Kristovo utrpení, kdybychom jej ochudili o tento aspekt zápasu a vítězství nad démonem (kromě nad hříchem a nad smrtí).

Boj pokračuje, i když výsledek je znám

Daný zápas pokračuje i po Kristu. Kniha Zjevení říká, že když byl drak Kristem poražen, „v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu“ (Zj 12,17). Proto apoštol Petr doporučuje křesťanům: „Buďte střízliví, bděte! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8).

Toto všechno způsobilo, že křesťanská existence všech dob má dramatický charakter, charakter boje „nejen proti lidským nepřátelům“ (srv. Ef 6,12). Křestní obřad odráží tuto realitu tou drastickou volbou „bitevního pole“, která jej předchází: „Zříkáš se Satana?“ – „Věříš v Krista?“

Boj slouží Kristovu vítězství

S Kristovou smrtí se tedy nic nezměnilo? Všechno zůstává jako dřív? Naopak! Satanova moc už nemůže svobodně jednat a sledovat své cíle. On věří, že směřuje k určitému cíli, a dosáhne přesného opaku; nedobrovolně tak slouží Ježíšovým plánům a jeho svatým. Je nyní tou „mocností, jež chce vždycky zlo a činí dobro.“

Bůh dopouští, aby působení ďábla sloužilo k očišťování a k pokoře Jeho vyvolených. „Abych se nepovyšoval pro velikost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží“ (2 Kor 12,7). Jeden černošský spirituál to říká v lehkém tónu, ale teologicky přesně: „Starý satan je blázen, je zlý. Vyslal ránu, aby zabil mou duši, ale špatně mířil a zasáhl můj hřích.“

Demytizace ďábla

Ale v dnešní době se kolem postavy satana rozhostilo ticho. Zápas se omezil na boj proti „tělu a krvi“ neboli proti zlu, které je člověku na dosah ruky. Jeden z vynálezců demytizace napsal: „Není možné používat elektřinu a rádio, není možné utíkat se v nemoci k medicínským prostředkům a zároveň věřit na svět duchů.“

Nikdy nebyl nikdo tak spokojen s vlastní demytizací jako ďábel, pokud je pravda, jak kdosi pravil, že „největším z jeho úskočných klamů bylo přimět lidi k víře, že neexistuje“.

Moderní člověk je na toto téma alergický. Dospěl víceméně vědomě k uklidňujícímu vysvětlení: ďábel je jakýmsi shrnutím morálního zla člověka, je symbolickou personifikací, mýtem, strašákem, je kolektivním nevědomím či symbolem odcizení. Když se Pavel VI. odvážil křesťanům připomenout, že ďábel existuje („zlo není jen nějakým nedostatkem, ale také silou, která působí, živou duchovou bytostí, bytostí zkaženou, která působí zkázu. Hrozná realita, tajemná a nahánějící strach.“), část kulturního světa reagovala s velkým pohoršením: „Cože, ještě dnes se někdo odvažuje mluvit o ďáblu! Copak se vracíme ke středověkému tmářství?“ (Náš předsudek je ostatně také zvláštní: odvažujeme se nazvat dobou temna staletí středověku, právě my, kteří jsme sotva vyšli ze století Osvětimi a Hirošimi!)

Podobné reakce se zopakovaly na začátku této doby postní, když jeden italský prelát přitáhl pozornost k tomuto bodu křesťanské víry: „Zapomněli jsme, že v minulosti byl ďábel záminkou pro pronásledování čarodějnic, heretiků a podobných lidí?“ Nikoli, drazí přátelé z laické veřejnosti, ale připusťme, že pro stejné cíle bylo zneužíváno i jméno Boží, možná více než ďábel – a děje se tomu bohužel dodnes. Zrušíme proto i víru v Boha?

Dokonce i mnozí věřící a někteří teologové se nechají zastrašovat: „Ano, ale snad by nakonec mohla stačit symbolická hypotéza, mytologické nebo psychoanalytické vysvětlení…“ Někteří si myslí, že sama Církev se postupně zříká tohoto článku víry, protože veřejně o něm hovoří čím dál méně.

Satan vyhozený dveřmi se vrací oknem

Jaký je však výsledek tohoto zvláštního mlčení? Prazvláštní jev: satan, vyhozený dveřmi, se vrátil oknem; vypuzený z oblasti víry a teologie se vrátil skrze pověru. Současný svět, plný pokrokových technologií a průmyslu, oplývá mágy, čarodějnicemi, spiritisty, astrology, kteří předpovídají budoucnost podle horoskopů, prodavači amuletů a satanskými sektami v pravém smyslu slova. Naše situace se příliš neliší od 14. – 16. století, která jsou smutně známa pro důležitost, jaká se tehdy přikládala démonickým jevům. Pravda, nestavíme už hranice pro posedlé, nepořádáme hony na čarodějnice a podobné věci. Ale praktiky, které mají ve středu pozornosti satana, (ať už jde o exorcismus nebo o jeho adoraci), nejsou méně početné než tehdy a netýkají se jen chudinských a prostých vrstev. Jde o společenský – a komerční! – jev nezanedbatelných proporcí. Jeden americký týdeník s celosvětovou působností věnoval nedávno jedno číslo soudobé víře v existenci satana. Zaujal mne tam závěr jednoho z dotazovaných intelektuálů. Říkal, že pozapomenutí ďábla neučinilo život lidí na naší planetě klidnějším a rozumnějším, právě naopak: stali jsme se bezmocní tváří v tvář těm nejiracionálnějším hrůzám zla. Nic nás tolik nemrazí.

Zkušenost se Zlým

Koncem Druhé světové války napsal jeden německý myslitel: „V této době jsme vešli až příliš v kontakt s démonickými silami, zakusili jsme a viděli více než dosyta jednotlivce a celé skupiny svedené a vedené tajemnými mocnostmi zdola, až příliš často jsme mohli pozorovat cizího ducha, který měnil lidi až do hlubin jejich bytosti, jak je ponoukal ke krutosti, k opilosti mocí a výbuchům šílenství, jakého by dříve nebyli schopni. Jakási neviditelná ruka nabízela kalich zběsilosti a předávala jej od národa k národu, takže celé národy jakoby propadaly šílenství. Říkám, viděli jsme toho až příliš, byli jsme natolik sraženi k zemi, že už není možné nadále nevzrušeně vznášet otázku, jestli ďábel existuje.“

Na pomezí psychopatologie

Popravdě řečeno, ti, kdo popírají existenci ďábla, jednu omluvu mají. To, co v tomto ohledu znají – případy posedlosti, příběhy a filmy o exorcismech – může mít téměř vždycky poměrně snadné vysvětlení z oboru patologie. Pokud si však můžeme dovolit něco jim vytknout, bylo by to právě zastavení se zde, ignorování celého dalšího patra problematiky, kde už si s vysvětlením z oboru patologie nevystačíme. Opakuje se matoucí záměna, jíž se dopustil Freud a mnozí po něm: jelikož byl nucen zabývat se případy náboženské neurózy (protože s ní za ním přicházeli), dospěl nakonec k závěru, že celé náboženství je neurózou. Jako kdyby někdo chtěl stanovit úroveň mentálního zdraví některé země na základě návštěvy místního blázince!

Svědectví světců

Nejsilnější důkaz existence satana nespočívá v hříšnících nebo v posedlých, ale ve světcích. Je pravda, že ďábel je přítomný a činný v jistých extrémních a „nelidských“ formách zla, individuálního či kolektivního, ale tam je doma a může se maskovat za tisíc převleků a masek. S něčím podobným se setkáváme u některých druhů hmyzu, jejichž maskovací taktika spočívá v tom, že se usadí na podklad téže barvy. Proto je v jednotlivých případech téměř nemožné s jistotou určit, jestli se jedná přímo o něho, nevíme-li, kam až zacházejí možnosti zla zahnízděného v člověku.

Naproti tomu v životech světců je Zlý donucen vyjít z úkrytu, postavit se „proti světlu“; jeho působení vynikne černé na bílém. Ani v evangeliu samém nejsou nejpřesvědčivějším důkazem existence démonů početná osvobození z posedlosti (místy je obtížné v nich rozlišit, jaký podíl u nich zaujímá dobová víra v původ nemocí), ale epizoda o Ježíšových pokušeních.

Někdo více, někdo méně, ale v zásadě všichni světci a velcí věřící (někteří z nich intelektuálové první třídy) vydávají svědectví o zápase s ďáblem. Svatý František z Assisi svěřil jednoho dne svému důvěrnému příteli: „Kdyby bratři věděli, kolik a jak vážných těžkostí a trápení mi působí démoni, nenašel by se mezi nimi ani jeden, jenž by nebyl pohnut soucitem se mnou.“ František, který skládá Chvalozpěv o stvoření, je tentýž, který zápasí s démony. Svatá Kateřina Sienská, která ovlivňuje i politické dění své doby, je táž, o níž její zpovědník prohlásí, že byla „mučednicí“ démonů. Padre Pio, který projektuje Dům útěchy v utrpení, je týž, který po nocích trpí nelítostnými útoky démonů. Není možné vypreparovat jejich osobnosti a přijmout z nich jenom část. Nedovoluje nám to čestnost a nakonec ani psychologie.

Opakuje se příběh Joba (srov. Job 1,6nn). Bůh „vydává“ do satanových rukou své nejmilejší přátele, aby jim dal příležitost ukázat, že mu neslouží jenom kvůli jeho dobrům. Dá mu moc nejen nad jejich tělem, ale někdy tajemně i nad jejich duší, nebo alespoň nad její částí. V roce 1983 byla prohlášena za blahoslavenou jedna karmelitánka, Miriam od Ukřižovaného, zvaná malá Arabka, protože byla palestinského původu. Když už byla v pokročilém stadiu svatosti, prožila dvojí období skutečné posedlosti, jež jsou dobře dokumentována v aktech kanonizačního procesu. A tento případ vůbec není ojedinělý.

Postoj křesťana k realitě ďábla

Po všem již řečeném můžeme a musíme ďábla ještě zarovnat do správných dimenzí. Právě věřící člověk by měl být nejlépe připraven to udělat. V křesťanství satan nemá stejnou (byť opačnou) důležitost jako Kristus. Bůh a ďábel nejsou dva paralelní principy, věčné a na sobě nezávislé, jako je tomu v některých dualistických náboženstvích. V Bibli je ďábel pouze Božím stvořením, které „se pokazilo“; všechno pozitivní v něm pochází od Boha, jenomže on to zneužívá a pokrucuje, používaje to proti Bohu.

Není vlastně ani správné říci, že věříme „v“ ďábla. My věříme v Boha a v Krista, ale nevěříme v ďábla, jestliže „věřit v …“ znamená důvěřovat a svěřit se někomu. Věříme na ďábla, ne v ďábla; je předmětem, a to negativním předmětem naší víry, nikoli jejím hybatelem nebo cílem. Nenavazujeme s ním žádný osobní kontakt, jako jej navazujeme s Kristem, když prohlašujeme: „Věřím v Ježíše Krista“ nebo „Ježíš je Pán!“

Není třeba mít z něho přemírný strach. Po příchodu Krista, jak říká jeden dávný pisatel, „je ďábel uvázán jako pes na řetězu; nemůže nikoho pokousat, jedině toho, kdo by nebezpečně riskoval tím, že se mu přiblíží… Může štěkat, může ponoukat, ale nemůže kousnout, pokud to člověk nechce. Ve skutečnosti nám škodí nikoliv tím, že nás k něčemu donutí, ale že nás přesvědčí; nemůže z nás souhlas vynutit, jen k němu ponouká.“

Je potřeba dávat pozor a neházet na něj zodpovědnost za každý náš omyl a za každou nepříjemnost, která se nám přihodí. Vidět ďábla všude není méně zavádějící než nevidět ho nikde. „Jestliže jej obviňujeme, ďábla to těší. On přímo chce, abys jej obviňoval, přijme rád každou tvoji výčitku, jen když to bude sloužit tomu, abys nevyznal svůj hřích!“

Liturgie

Zakončíme tím, že se vrátíme k naší liturgii. Jeden z církevních otců popisuje dění Velkého pátku následovně: „Představ si,“ říká, „že se v cirku sehrál nelítostný zápas. Jeden vznešený muž se utkal s krutým tyranem města a přes všechnu únavu a utrpení nad ním zvítězil. Ty jsi seděl na ochozu jakožto prostý divák. Nebojoval jsi, nenamáhal ses ani jsi neutrpěl žádné rány. Ale jestliže toho vzácného muže obdivuješ, jestliže se raduješ z jeho vítězství, splétáš mu věnec, roztleskáváš kvůli němu celé shromáždění, jestliže se s radostí skloníš k vítězi, políbíš jej a potřeseš mu pravicí…, prostě, jestliže pro něj horlíš natolik, že považuješ jeho vítězství za své, pravím ti, že budeš mít jistě podíl na ceně vítěze.“ (sv. Jan Zlatoústý, Nikolaj Cabasilas)

Totéž děláme při této liturgii uctívání kříže. Se zástupem knihy Zjevení i my prohlašujeme s klidnou důvěrou: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše, neboť byl svržen žalobce našich bratří, ten, který je osočoval před Bohem dnem i nocí.“ (Zj 12,10)

Přeložila Kateřina Lachmanová.
Redakčně kráceno.
Z časopisu Amen 10/2001
S laskavým svolením

Zpět