Křesťanství a magie
Není náš křesťanský život tak trochu magický?
Vojtěch Kohut OCD
Jasné vědomí o tom, co je náboženství a co je magie, je pro nás křesťany nesmírně důležité, a to nejen proto, že většina společnosti mezi nimi žádný podstatný rozdíl nevidí, ale i proto, že nebezpečí „magické mentality“ hrozí často i nám samotným.
Většina křesťanů (mám zde na mysli praktikující katolíky) má zřejmě jakési povědomí o tom, že naše víra je neslučitelná s magií, ale pouze někteří z nich a jen s velkou námahou by byli s to uvést důvody, proč tomu tak je, a co je vlastně příčinou odmítavého stanoviska církve k ní. A ještě víc by asi byli uvedeni do rozpaků, kdybychom od nich chtěli slyšet vysvětlení, jaký je rozdíl mezi náboženstvím, zvláště pak křesťanstvím, a magií.
Všechno „v jednom pytli“?
Otázku, jaký je rozdíl mezi náboženstvím a magií, kladu lidem často, konkrétně ji dávám mladým snoubeneckým párům, které se připravují na přijetí svátosti manželství. Nedělám to proto, abych jim dokázal, jak jsou nevzdělaní a jak se tedy potřebují na tuto svátost připravit, nýbrž proto, abych u nich od počátku vyloučil zásadní nepochopení křesťanských svátostí. Důvodem k takovému postupu je i skutečnost, že o tuto svátost žádají mnohdy lidé, kteří nejsou pokřtění vůbec anebo nejsou praktikujícími křesťany.
Odpovědi těchto mladých lidí většinou potvrzují celkový dojem, jaký má člověk, když se setká s prezentací náboženství a magie ve sdělovacích prostředcích: v naší sekularizované společnosti se má obecně za to, že magie a náboženství patří „do jednoho pytle“ – spojuje je přece víra v mimořádné, nadpřirozené síly a z nich pak vyplývá i praxe různých „rituálů“, jimiž se lidé, oddaní náboženství či magii, snaží dosáhnout svých cílů.
Taková je obvyklá představa. Co my jako křesťané na to?
Zásadně odlišné postoje
V mnohém z nás mohou takové názory vyvolat i bouři nevole: naše liturgie přece nemá nic společného s magickými úkony a náš Bůh se nepodobá skrytým mocnostem, které jsou v magii vzývány, ať už jsou považovány za dobré či zlé!
To je sice podstatně pravda, jenže uvažme: jak mohou tento rozdíl postihnout lidé, kteří oboje vnímají výhradně „zvenčí a většinou bez přílišného zájmu? Nepohoršujme se tedy nad názorem zesvětštělé společnosti a spíše přemýšlejme (a tak trochu zpytujme svědomí), čím to je, že naše křesťanská víra nevykazuje i navenek zásadní rozdíl, který mezi náboženstvím a magií ve skutečnosti existuje.
Než začneme zpytovat svědomí, formulujme nejprve onen zásadní rozdíl, který mohou – byť „zvenčí“ – pochopit a přijmout i nevěřící lidé. Spočívá jistě především v tom, na koho se v náboženství a magii obracíme. Ale jelikož tato (vůbec nejdůležitější!) skutečnost sekularizovaného postmoderního člověka často nezajímá a připadá mu v jeho pragmatismu bezvýznamná, vyjděme spíše z postojů, které charakterizují „člověka náboženského“ a „člověka magického“. Mám zkušenost, že tento přístup je „čitelný“ i pro nevěřící a že rovněž samotným křesťanům je velmi užitečný. Navíc uvidíme, že tyto postoje (totiž: jak věříme) jsou nakonec pochopitelné jen na základě obrazu, jaký máme o Bohu (tedy: v koho věříme).
Postoj víry
Katechismus katolické církve dokonale vystihuje onen rozdíl, když na jedné straně říká, že „správný postoj křesťana spočívá v tom, že se (…) odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti“ (KKC 2115), a na straně druhé uvádí, že praktikami magie a čarodějnictví „si člověk zamýšlí podrobit skryté mocnosti, aby mu sloužily“ (KKC 2117). Máme zde tedy proti sobě postoj křesťanský (ale i obecně náboženský v jeho autentických projevech), kdy se člověk odevzdává do rukou Božích a přijímá Boží vůli za svou, a postoj magický, který si chce božské síly podrobit a donutit je, aby sloužily k uskutečnění jeho vlastní vůle.
Z tohoto hlediska je vcelku zřejmé i nevěřícím lidem, proč ateismus či agnosticismus není (alespoň v této perspektivě!) protipólem náboženství a křesťanství, jak se obvykle tvrdí, nýbrž že se nachází uprostřed mezi dvěma póly náboženství a magie jako postoj toho, kdo nevěří v existenci Boha ani skrytých mocností, a proto se jim ani nepodřizuje, ale ani se jich nesnaží zmocnit. Je to jednoznačně magie, která je opakem, převrácením naruby každého autentického náboženství a jako taková je mu vnitřně nepřátelská!
Svátosti a žehnání
Zde však nastává další nesnáz pro ty, kdo nahlížejí křesťanství (a zvláště katolickou a pravoslavnou církev) „zvenčí“. Jakmile se totiž setkají se svátostmi, zdá se jim, že zde máme co do činění s magickými obřady. Jak si jinak vysvětlit katolickou nauku o účinnosti svátostí, konkrétně že svátosti působí ex opere operato, tedy z moci samotného úkonu (jeho prostým udělením; srov. KKC 1128)? Což to není totéž jako vyvolávat duchy zemřelých s přesvědčením, že „když vykonám vše, jak mám, jistě se mi to podaří“? Což to není praktická realizace přesvědčení, že když vyřknu potřebnou formuli a doprovodím ji správným gestem, dojde automaticky k tomu, co zamýšlím?
Podobný jev nacházíme i v židovství, konkrétně v jeho žehnáních (berakôt), kde sice nebyla nauka formulována tak jasně jako v katolické církvi ohledně svátostí, ale kde se vychází ze stejných předpokladů. Dá se to vyjádřit ještě přesněji: křesťanství se inspirovalo ve své nauce o svátostech právě židovskou logikou žehnání.
Modlitební knihy židů (siddurim; od seder = „řád, pořadí, průběh“) obsahují celou řadu požehnání vázaných na jednotlivé existenciální situace člověka; žehnání mají velmi stálou vnější strukturu a jsou recitována s přesvědčením, že jejich pronesení vede k uskutečnění toho, co vyjadřují (příklad takového Ježíšova požehnání viz i v Mt 11,25; Lk 10,21). Není tedy i toto příklad typicky magického postoje v náboženství?
Tajemství vnitřního Božího života
Není, alespoň v kontextu víry určitě ne! Za touto jistotou věřícího žida, že pronesené požehnání přinese své plody, nestojí totiž slepá víra v účinnost nějakých slov či gest, nýbrž víra v Boha, který je všemohoucí a věrný. Stejně tak za vírou křesťana v moc svátostí musí stát jako jediný motiv Boží nezměnitelné rozhodnutí zachránit člověka, jak nám bylo zjeveno v Kristu.
Ne náhodou se Katechismus právě na tuto skutečnost odvolává, když objasňuje účinnost svátostí: „Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost“ (KKC 1127).
Milost jako zdarma daný dar Boží spásy nám byla jednou provždy nabídnuta v Kristově smrti a jeho zmrtvýchvstání (srov. tamtéž 1128) a svátosti nejsou nic jiného než konkrétní možnosti v dějinách, které nám Pán nabízí, jak tuto milost přijmout. Ona jistota tedy plyne z toho, co již bylo dáno a uskutečněno Bohem, ne ze „zázračné“ moci toho, co má vykonat člověk.
Jako křesťané bychom měli sestoupit ještě hlouběji: i ona jistota o jednou provždy nabídnuté milosti v Kristu totiž v konečném důsledku vyplývá z toho, že Bůh je společenstvím tří osob, které se sdílejí v lásce, protože jsou láska (srov. 1 Jan 4,8). Právě tato láska působí, že Bůh se dílem stvoření otevírá „navenek“, mimo sebe, aby i andělé a lidé mohli mít podíl na této lásce, aby byli „vtaženi dovnitř“, do božského společenství lásky Trojice. Boží láska je láskou zdarma danou, nepodmíněnou a věrnou. Proto i po hříchu není lidstvo opuštěno, nýbrž jak říká liturgie: „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu. A tak jsi, Otče, miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času.“ (čtvrtá eucharistická modlitba). Proto „Kristus sedící po pravici Otce, odkud vylévá Ducha svatého do svého těla, kterým je církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby tak udílel svou milost“ (KKC 1084).
Modlitba a meditace
Přejděme ovšem od toho, v co (a v koho) věříme, k tomu, jak věříme. Právě tady je totiž dostatek prostoru na zpytování svědomí. V našem prožívání víry se nám snadno může stát, že zaujmeme poněkud magické postoje. Byla řeč o svátostech: kolikrát se nám stává, že je prožíváme automaticky, jako „něco, co funguje“, bez výrazného a hlubokého vědomí milosti, která se nám zde neodvolatelně nabízí skrze Krista mocí Ducha svatého? Kolikrát je pro nás důležitější samotné kněžské rozhřešení než opravdová lítost spojená s pevnou vírou v Boží odpuštění?
Mohli bychom pokračovat dále ve vyjmenovávání mnoha jiných oblastí křesťanského života, kde se velmi zřetelně projevuje „magické pokušení“. Rád bych zmínil jen jednu, zato zcela zásadní: modlitbu.
Stává se nám totiž, že si svou modlitbou toužíme „naklonit nebe“, „zpracovat Pána Boha“, aby nám vyhověl, „přesvědčit“ jej, že náš záměr je ten správný. Často mu říkáme: – Heleď, Pane Bože, mám to perfektně vymyšleno. Nechej to na mně a uvidíš, že budeš spokojen. – Jak daleko je takový přístup od postoje skutečně náboženského člověka, který se odevzdává v důvěře Bohu, a když prosí, pak vždy s otevřeností vůči jiné, „Boží variantě“ („buď vůle tvá“)! Kolik je v naší modlitbě vůbec místa k naslouchání, abychom se ptali a pochopili, co chce Pán? Nepodléháme příliš často pokušení pohanů, kteří chtějí „ukecat“ Otce spoustou někdy třeba i velmi krásných slov (srov. Mt 6,7)? Nepodléháme pokušení Baalových proroků, kteří se snaží donutit svého boha k zázraku (1 Král 18,26-28)? Tady je opravdu mnoho prostoru pro „křesťanskou magii“ v praxi: od zcela nezřetelných náznaků až po jasně vyhraněné projevy.
Dnes se opět oblíbenou formou modlitby stává meditace. Nevěnuje se i zde mnohem více prostoru a pozornosti různým vnějším technikám meditace (postoji těla, způsobu dýchání, apod.) než vědomí, že modlitba je rozhovor s Bohem, který v něm má vždy iniciativu, a jemuž je proto třeba především naslouchat? Nepřevažuje i zde snaha předem určovat, jak má modlitba vypadat a jaké plody má přinést? Kolikrát dnešní postmoderní křesťan opouští praxi meditace jen proto, že „neprožívá nic mimořádného“, že „mu to už nic nedává“!
Jenže modlitba (a to ani meditativní) není od toho, aby nám „něco dávala“ či umožňovala „prožít něco mimořádného“. Je tady proto, že nás Bůh miluje a chce se s námi sdílet a my mu na jeho lásku chceme odpovědět. Je třeba se naučit mu důvěřovat a naslouchat, otevřít se jeho lásce. V opačném případě nám hrozí, že se nikdy nenaučíme modlit!
Magie je jistě křesťanství (a náboženství obecně) cizí a nepřátelská, protože vychází ze zcela převrácené logiky: zmocnit se, podrobit si, získat za každou cenu, učinit z Boha či skrytých mocností své otroky. A i když jako křesťané, doufejme, nikdy nepodlehneme pokušení ji praktikovat, i v našem životě z víry nám hrozí, že přijmeme za své některé její „postupy“, byť ne ty nejkřiklavější. Nejspolehlivější ochranou před „magickou mentalitou“ je pro nás bezesporu prohlubování důvěry v Boha, který nás miluje a vydal svého Syna za nás. Jen je potřeba, aby tato věta nebyla pro nás pouze frází, nýbrž živou skutečností.
Z časopisu Amen 9/2001
S laskavým svolením