Hříchy v myšlení

Jacek Salij

Od jisté doby mě trýzní výčitky svědomí i kvůli zcela drobným přestupkům. Chtěla bych často přistupovat ke svatému přijímání, ale pořád mám nějaké skrupule. Každá pochybnost je důvodem, že nejdu k přijímání nebo jdu s výčitkami svědomí. Nejvíce mě trápí hříchy (možná jsou to jenom pokušení) v oblasti myšlení. Nedokážu rozlišit, co je pokušení a co hřích, co je hřích lehký a co těžký. Je touha po uznání hříchem? Každý člověk potřebuje, aby ho druzí uznávali, ale kde leží hranice mezi oprávněným hledáním vlastní hodnoty a ješitností či pýchou? Nejsou mi neznámá ani pokušení závisti a žárlivosti. Než si stačím uvědomit, že ta myšlenka je hříšná, ona už plyne dál a já se potom obávám, že jsem zhřešila. Velmi často se modlím, abych byla připravena na všechna pokušení, abych byla schopná je včas odmítnout, ale to bych musela k sobě postavit strážníka. Kdysi jsem si myslela, že stačí nechtít páchat hříchy, ale teď jsem úplně nemohoucí. Aniž bych chtěla, stále mám pochybnosti o svém chování a myšlenkách. Pokoušela jsem se to sama sobě vysvětlovat, ale nemá to smysl. Časté chození ke zpovědi také nepomohlo. Po neustálých zpovědích jsem napínala svou pozornost, abych nezhřešila, ale tím rychleji mě přepadl neklid. Nejlepším řešením se ukázalo přistupování ke zpovědi dvakrát do roka a hned poté přijímání. Všechny pochybnosti odkládám bokem a výčitky svědomí kamsi zmizely. Moje víra ale hodně ztratila, stala se takovou prázdnou. Zůstala teskná touha, abych milovala Boha celým srdcem, a pocit, že nejsem pánem sebe sama, svých myšlenek, že neumím žít tak, jak bych chtěla. (dotaz čtenářky)

Zdá se mi, že váš problém leží někde úplně jinde než v hříších v myšlení. Ale právě proto je nutno připomenout, co učí křesťanská tradice na téma hříchů v myšlení. Svatý Tomáš Akvinský je dělí na tři skupiny.

• Zaprvé, obvykle právě v našich myšlenkách počíná zlo, které později vykonáme. Záměr učinit zlo dozrává v člověku většinou dlouho, zlo se stává stále více žádoucí a člověk čím dál tím konkrétněji vidí možnost jeho realizace. Písmo svaté srovnává tento proces s početím: Hříšník „počal v mysli nepravost, je obtížen lstí a rodí křivdu“ (Ž 7,15). Zlé myšlenky, které proti Josefovi chovali jeho bratři, je takto dovedly až k úkladům o jeho život (Gn 37,18-20) – a jen řízením Prozřetelnosti se stalo, že to pro Josefa skončilo „pouze“ prodáním do otroctví. Kniha Daniel s velkou psychologickou pravdivostí představuje narůstání hříchu v obou ničemných starcích (Dan 13,10-14). Zpočátku prahli po Zuzaně jenom ve své představivosti, v tajnosti jeden před druhým. Teprve po čase se zorientovali, že jejich myšlenky jsou stejně nestydaté. Místo aby byli zahanbeni svou opovážlivostí, přestali se ostýchat a společně vymysleli na nevinnou ženu past. Když jim to nevyšlo, bez skrupulí ji falešně obvinili a vydali na smrt, aby si uchovali tvář, kterou ve skutečnosti již dávno ztratili, neboť místo ní už dávno nosili pouze prázdnou, falešnou masku. …
  Samozřejmě, člověk se může vzpamatovat, i když zlo, ke kterému se chystal, je v jeho moci, může litovat svého úmyslu a vzdát se ho. Je to velké štěstí zastavit se, když už všechno jelo po nakloněné rovině. Svatý Augustin to srovnává s hypotetickou situací v ráji: Jako kdyby Eva už snědla zakázané ovoce a podala ho Adamovi, ale ten by ho nepřijal a nedokonal by tak hřích Evy (De Trinitate, 12, 12, 17). Použiji to Augustinovo přirovnání, protože na jeho základě se dá dobře ukázat zásadní rozdíl mezi hříšným záměrem a pokušením k hříchu. Kdyby Eva – která zde symbolizuje nitro člověka – rozpoznala záměr hada a vůbec by po ovoci nesáhla, byla by prosta hříchu (avšak ne pokušení). Pokušení totiž nešpiní člověka, znečišťuje ho teprve skutečné obrácení ke zlu, i kdyby to bylo jenom v mysli.
• Svatý Tomáš uvádí ještě jiné dva hříchy, které uskutečňujeme v mysli. Jednak se v mysli může člověk obracet ke zlu, které vůbec nezamýšlí naplnit skutkem (nejčastěji proto, že nemá tu možnost nebo že se bojí následků). Někdo se například mstí na bližním za spáchané nebo domnělé křivdy alespoň v sadistických představách. Jiný zase v duchu svádí ženu svého souseda. Tito lidé si jen zřídka připomínají varování Pána Ježíše: „Jste jako obílené hroby, které zvenčí vypadají pěkně, ale vevnitř jsou plné shnilých kostí a nepořádku.“ (Mt 23,27)
• Třetí hřích, který člověk může páchat v mysli, je nejméně častý. Spočívá v neustálé kontemplaci svých minulých hříchů. Člověk nejenže se ze svého hříchu nevyznal a nelitoval ho, ale dokonce ho považuje za svůj životní úspěch, za předmět hrdosti nebo nějakého jiného sebeuspokojení. Zde je dobré si připomenout, co říká Písmo na téma zalíbení hříšníka v hříchu nebo pyšnění se svými žádostmi.

Ale nic z toho se vás netýká. Nezdá se mi totiž, že by váš problém spočíval v tom, že nedokážete rozeznat hříšnou myšlenku od pokušení. Vypadá to spíše na tuto diagnózu: Jste nábožensky horlivá a začínáte se bolestně dusit v egocentrickém prožívání své víry. Z takové situace vedou dvě východiska. Jedno – to horší – jste už vyzkoušela. Zkusila jste přidusit intenzitu své víry. Dosavadní trápení zmizelo, jak kdyby ho někdo nožem uťal. To není nic divného – pouze intenzivní víra se cítí zle v egocentrickém sevření, pro vlažnou víru je egocentrismus normální stav. Prozatímně jste získala klid tím, že jste rezignovala na normální rozvoj víry. Na štěstí je ve vás příliš velká potřeba živé víry, než aby vám tohle mohlo stačit. Ale nová mobilizace víry s sebou přinesla návrat dávných muk. V této chvíli hledáte jiné, autentičtější řešení. …

Nejlepší odpovědí na úzkosti, které na vás přicházejí, má být radostné odevzdání se Pánu Ježíši, plné důvěry. Je třeba opustit egocentrický ideál dokonalosti, podle něhož máte být bezhříšná a všechny vaše myšlenky musí být křišťálové. Nejdůležitější je to, že Bůh je láska – že nás miluje přesto, že je v nás tolik ošklivosti a egoismu – a že se můžeme k němu přiblížit a nechat se jím nést, a on nás obdarovává svou přítomností, mocí, pokojem, odpuštěním, dokonce nás krmí vlastním tělem.

Jestli můžete mít jistotu, že tehdy všechny ty myšlenky a úzkosti ustoupí? To je to nejméně důležité! Nepřenášíte přece svou náboženskou pozornost ze sebe na Pána Ježíše kvůli tomu, abyste se zbavila svých úzkostí. Vaším hlavním cílem bude prostě milovat Boha čím dál pravdivěji, protože je to úžasné. Až na druhém místě půjde o to, zbavit se svých problémů. Nějaký čas vás budou tyto problémy ještě pronásledovat. Ale protože se je naučíte pravdivě hodnotit a příliš se jimi nezabývat, povedou vás pouze k důvěrnějšímu odevzdání se Pánu Ježíši.

A co když některé temné myšlenky, které vás obvykle pronásledují, přestávají už být pokušením a začínají být skutečně hříšné? Myslím, že to tak není. Ale i kdyby to tak bylo, nevychází to ze zlé vůle, pouze ze slabosti. V té situaci zanechte přetřásání, jestli už v tom bylo cosi hříšného nebo ještě ne. Pokud bylo, tak se taková slabost nejsnadněji přemůže obyčejným, důvěrným obrácením se k Pánu Ježíši: „Sám vidíš, Pane, jaká jsem, ale stejně je nejdůležitější to, že mě miluješ a chceš mě k sobě stále víc přitahovat!“ Tehdy nejen že nebudete v pokušení utíkat před svatým přijímáním, ale budete po něm čím dál víc toužit a přijímat je co nejčastěji.

Ke zpovědi tyto problémy neste jen tehdy, když vás k tomu přinutí rozvážnost. V každém katechismu si můžete přečíst, že máme povinnost vyznávat ve svátosti smíření všechny těžké hříchy. Co se jiných hříchů týče, máme se řídit Boží milostí a svobodou Božích dětí, a proto je máme vyznávat jen tehdy, pomáhá-li nám to na naší duchovní cestě. Ale nemáme je vyznávat, kdyby nám to mělo způsobit jakýkoliv duchovní zmatek. Nejdůležitější je, že Bůh je láska a že každý z nás je pro něj kýmsi velmi drahým! Chvála Bohu! S jistotou teď pro vás začne nesmírně důležitá a krásná etapa na vaší cestě k Bohu.

 W drodze 2/1990 přeložila ef
Z časopisu Amen 12/2001
S laskavým svolením

Zpět