Vyjdi ze své země

Silvestr Braito OP

Kdyby jen někdo nahlédl do toho všeho, co se v nás tají a co do nás Bůh vložil, oněměl by překvapením a vděčností!
Nesčetné možnosti jsou v nás, v našich schopnostech. V našem bytí to víří a hemží se hodnotami, tím, čím se můžeme stát. Naše srdce je odleskem všeho, co se do něj dívá. Velké krásy, příšerné skutečnosti v nás volají po sdružení s krásami, pro něž jsou naše mohutnosti připraveny. Slast a muka básníků se opíjejí netušenou a nahlédnutou krásou! A přece zase muka, jež každého pravého umělce a hlavně básníka zatěžují bolestí, že to všechno nedrtí naše stále se chvějící srdce, stále nalézají a čím dokonaleji nalézají, tím děsivěji se v nich ozývá strach, že se blíží dnu. Daleko, daleko je ještě to dno, ale je přece tušené, a proto trýzní. Umělec, který si přizná příčinu svého neklidu a hledá zdroj své žízně jinde než ve věčném otáčení okovu kolem vlastní duše a v popukané a žíznivé cisterně stvořených věcí, osvětluje, posvěcuje. Umělec zarývající zoufale okov hlouběji a hlouběji, i tehdy, když tuší dno, zkalí jen čistou vodu krásy.
Záhada omrzelosti, vyčerpanosti, duchovní stařeckosti mnohých těch, kteří myslí, že jsou dobří a zbožní, ukazuje tímto směrem na řešení a porozumění.
Bůh musí takové ubohé lidi, točící vřeteno kolem sebe, stihnout kletbou. Stále rychleji, zběsileji se točí kolem sebe jako své osy, hřídel se zadrhuje, táhne, skřípe na všech stranách, až se pomalu zastavuje. Lidský duch živoří, duch, který byl povolán, aby se rozhořel věčným životem, Božím životem.
Tito nešťastní se neslitovali nad touhou svého srdce, jež se zmítalo v poutech, a vedle dravé žádosti v lidském nitru mít vše nechali jen téci kalný pramen jakési degradované touhy, zúžené, okleštěné na to, co se dá hned absorbovat.
Nedovedli milovat. I to je umění, neboť má architektonicky, směle vybudovat jednotu všech myšlenek, činů, hodnot, skutečností a možností, aby tato jednota zajala pravé dobro. Milovat málo, nahodile, naslepo, neboť milovat celý život a vyčerpávajícím způsobem, co vystačí na okamžik, je zločin na právu lidského srdce na čisté a opravdové štěstí.
Křesťan by měl živit své srdce a zapalovat svou mysl sladkým ohněm nejčistší lásky, jedině postačující, lásky k Bohu. Kdyby láskou k Bohu spouštěl křesťan okov své duše do štěstí a dobra, musely by z něho téci zdroje tryskající do věčného života.
Máš takovou živou lásku? Přímo: čerpáš z Boha nebo z kalných vod? Co získáš ve svých vodách, víš. Sebe, malého, slabého. Nepříjemně zadrhující o stěny světa, o kameny obtíží bude tvé čerpání mimo Boha.
Zalkneš se žízní, srdce ti vyschne bez jeho živé vody. Ve svém vlastním zájmu musíš spustit do Boha okov svého srdce. Musíš uznat, že ze sebe máš jen bahno. Víš dobře, kolikrát jsi klesl, když jsi na sebe spoléhal. Zakusil jsi, jak tě brzo vše unaví, jak jsi co nejdříve znuděn sám sebou. A to jsi kolikrát ještě myslil, že miluješ Boha, žes jeho věrným služebníkem, a zatím jsi chodil kolem jako cizinec.
Abys unikl všednosti, musíš uniknout prostřednosti, musíš uniknout vlažnosti. Tvá láska k Bohu se musí vystupňovat, jak jen to je možné. Kdo chce být přetvořen, svléci ze sebe svou ubohost a bídu, musí vyjít ze sebe, musí se povznést nad vlastní slabost, sobě ponechanou přirozenost. Nutno vyjít ze sebe. O extázi, vytržení, vyžití lásky ze sebe mluví při této příležitosti sv. Tomáš. Upřímné žití, hluboké přátelství nám dává zapomínat na sebe a zcela se vrhá do náruče toho, jemuž platí naše láska.
Pro člověka není možné zůstat v sobě. Sv. Tomáš praví o osamocení člověka děsné slovo: „Homo solitarius aut bestia est aut angelus.“ Osamocený člověk je buď andělem nebo zvířetem. Kdo by chtěl zůstat sám, jen ze sebe čerpat a stále se do sebe zase vracet, kdo by chtěl zaujmout celý svět a soustředit jej kolem sebe, vyčerpal by se, unavil, vyprázdnil, anebo by si nakonec nevěděl rady se vším, co si pozval do duše.
Spojení přátelství zvedne, obohatí, spojení s Životem dá, rozhojní život. Přítel pak, aby byl dokonale spjat s přítelem, musí vyjít ze sebe, musí se takřka ponořit do svého přítele. Jinak půjdou kolem sebe, vedle sebe jako dva, kteří si nerozumí.
Zamilovali jsme si přítele. Našli jsme ve něm velké dobro, vznešenou krásu. Chce nám otevřít své srdce, chce se k nám rozletět svou duší. Je jen třeba vyjít ze sebe, opustit své zažluklé, v začarovaném, uzavřeném kruhu se točící sobectví…
Zamilovali jsme si Boha. Našli jsme v něm největší dobro, krásu samu. Musíme se pak jaksi vzdát sebe, zapomenout na sebe, opakuji: vyjít ze sebe. Musí nás schvátit vytržení lásky. Nemyslím tu extázi, která je darem zdarma daným některým mystikům jako průvodní jev. Nikdy mě nenapadlo vychovávat „mystiky“ a volat lidi tam, kam volá jedině Bůh některé své duše, aby zvláštními dary strhli ostatní a osvítili, vyzdobili církev. Vytržení lásky chápu ve smyslu jeho běžného významu, jak jej podává sv. Tomáš. (1)
Bůh – nejvyšší – vše! Jak k němu nenapnout mysl jako tětivu a vyslat za ním své srdce – ohnivou střelou, šílící láskou k předmětu veškerého milování jedině hodnému. Zvednout za ním svou mysl! Aby se náš duch stále za ním nesl. Musíme si tak zpřítomnit Boha, abychom žili stále pod žárem myšlenky na něho. Nechť nás stále provází Bůh. Denní práce a starosti posvětíme jím. Víme, že vše směřuje k vyplnění jeho plánů, že nic, ani ti, kteří se Bohu rouhají a proti němu pracují, se nemohou vyrvat z této nutnosti plnit Boží vůli pro vše a pro všechno. Boha budeme hledat i ve svém nejprostším konání.
Krásy pořádku, jenž je i ve zdánlivém neladu a rozvratu světa, ctností, nechť se nám jeví jako Boží stopy. Pak se budeme Bohu klanět ve všem stvoření. Kéž nám nestačí „odbýti“ ať v pravém či přeneseném smyslu několik obvyklých modliteb! Co se přes den a za celý život namyslíme na sebe. Naše zájmy, práce, povolání, bolesti, radosti, zdraví si vyžaduje tolik času. Myslíme na sebe a své celé dny. Tu je právě třeba přiložit ruku k posvěcení a zdokonalení sebe. Mysleme více na Boha než na sebe, to znamená, vyjděme ze sebe, ze svých zájmů! Přítel myslí často na přítele. Je u vytržení nad jeho dobrými vlastnostmi. A Bůh je přítel nejlepší a dokonalost a svatost sama. Oč plodnější než stálé pitvání sebe a věčné hořekování nad vlastní nedokonalostí bylo by nechat sebe a ponořit se do vlastností, dokonalostí Božích! Není pak možno jinak, než že nás uchvátí. Svatost Boží bude nám očistnou koupelí. Když jej lépe poznáme, vroucněji si ho zamilujeme.
Bude nám posilou svatost Boží, když procítíme, v jak dobrých rukou jsme!
Bůh je vlastním prostředím křesťana, určeného k patření na Boha. Ostatní poznání jsou marnosti bez poznání Božího, jsou trýzní, berou čas, sílu a schopnosti a dávají tak málo, když neposkrvňují a nestrhují dolů.
Zvolme si po příkladě svatých Boha za své vytoužené místečko, za svůj útulek, kam se budeme stále a stále vracet a uchylovat. Když takto zakotvíme v Bohu, snadno se budeme stále vnitřně s Bohem milovat. Toto přemítání, noření se mysli do Boha je prvním krokem k vyjití ze sebe: Primam extasim pacit amor dispositive per meditationem, nam intensa meditatio unius abstrahit ab aliis: (2) „Láska připravuje počátek vytržení rozjímáním, neb úsilné rozjímání jednoho odvádí od ostatního!“
Když mysl bude okoušet Boha, když na něj bude více myslet než na sebe a jiné věci, potáhne za sebou vůli. Pak to již vůli bude snadnější nehledat v sobě a v jiných věcech pro sebe, když nalezne svého Boha, nad něhož nikde lepšího nemůže najít. Když poznáme, že vše na světě je lejnem, jak praví sv. Pavel, jen po jednom touží, jako týž sv. apoštol: Býti roztržen a být již s Kristem!
Proto snažme se nenávidět přímo vše, co nás vrací a stahuje ke hříchu, k zemi! Chtít něco jiného znamená: vracet se k malichernostem, ke stínům, k věcem, jež nedovedou oblažit.
Abychom vyšli ze sebe, je třeba vyjít ze sebelásky, jež se křečovitě drží své vlastní vůle. Víte, co je nejlepší? Ukřižovat tuto vůli na kříž, jejž ona zasadila na Kalvarii. Křesťan chtějící dojít k Bohu přiková na Kristův kříž lásky k Otci své sobectví. Nebude hledat především sebe, nýbrž vůli Otce, jenž je v nebesích. Je to úporný boj, strašný tím, že pro slabost lidského zraku, jenž je stále pokoušen dívat se na vše přirozeně, nevidíme postupu, že se jedná o houževnatý boj na zdánlivě jednom místě po celý život.
Ale láska vycházející ze sebe nebojuje jen s nepřáteli! Jednou rukou bojuje a druhou staví na svém srdci Chrám Božích ctností. Trpělivě, pomalu, kámen za kamenem! Nadšený učedník Kristův se nespokojí s varováním těžkého hříchu. Ví, že každá i nejmenší urážka Boha je krvavým nevděkem a velkým zločinem. Právě proto, že jsme tak málo pochopili Boha a jeho lásku, proto pijeme hříchy, jež nazýváme lehkými, jako vodu.
Duše milující chce přijít až ke dnu Božích hlubin, chce úplně spočinout na Srdci Božím. Proto se vynasnaž, aby se nemusil tento Bůh s někým dělit o to lidské srdce! Bůh nám dává radosti, zdraví, prostředky, přátele, ale vše proto, aby nás to snáze k němu přivedlo. Proto nesmíme ani k těmto věcem přilnout. Bůh nežádá ode všech, aby se ve skutečnosti zřekli rodiny, vůle a majetku.
Ale jisté je, že kdo se stane otrokem těchto tří darů, že se zvolna ale jistě odcizuje Bohu a že o nějakém hlubším přátelství není řeč.
Ode všech žádá Bůh vnitřní oproštění od všeho. Všichni musí být připraveni vrátit Pánu dary, jež nám svěřil k hospodaření.
Proto si křesťan uvědomí, co je Bůh a co je vše ostatní, a osvobodí svého ducha od onoho ostatního. Ve svém smýšlení a hlavně ve svém jednání. Jen ten, kdo nic nemá, kdo se všeho zřekl a všechno Bohu dal, je zralý pro něho, u toho pak Bůh neváhá utrhnout květ duše a přesadit do zahrady svého Srdce.
Pane, dej, abychom vyšli ze sebe, dozráli pro Tebe a teprve v Tobě našli sebe a ostatní!

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) ST, I-II.q.28,a.3.
(2) ST, I-II q.29.art.3.