Vítězství
Emilián Soukup OP
Přátelství doplňuje. Kdo touží po doplnění, cítí mezery. Ty mezery jsou vlastně rány, otvírané vnitřními boji. Přátelství má přinést vítězství. Přátelství s Bohem, které je uskutečněno, přináší vítězství úplné.
Trojí bojiště se rozkládá v duši: bojuje duch s tělem, povinnost s potěšením, ctnost s nepravostí. Když přátelství s Bohem ovládlo duši, ovládla láska všechna bojiště. O lásce bylo stejně krásně jako hluboce řečeno, že byla stvořena kvůli pokoji. Kde láska přátelská k dobru nejvyššímu ovládla duši, svědomí, vůli, nastává vítězný pokoj. Ne ovšem pokoj, který by vylučoval každý záchvěv boje; takový je vyhrazen nebešťanům. Ale pokoj hlubin, takže každá bouře je jenom na povrchu. To je nejslavnější vítězství, nejskvělejší triumf vůle, jakého vůbec může člověk na zemi dosáhnout.
Blažený pokoj nebo vítězný pokoj je začátkem posledních a nejdrahocennějších darů Přátelství. Uskutečňuje silný a blažený pokoj dovnitř i ven. Je to naznačeno u sv. Tomáše: (1) „Pět věcí je vlastních přátelství: každý přítel chce, aby jeho přítel zůstal naživu, aby byl šťasten, prokazuje mu dobro, život s ním je jeho radostí, cítí se s ním jedno, považuje za své jeho radosti i bolesti. Tím způsobem spravedliví milují svou duši a chtějí, aby nebyla porušena, žádají duši duchovní statky, snaží se jich pro ni dosáhnout, s radostí se uchylují do svého srdce, protože tam nalézají myšlenky na dobra přítomnosti, vzpomínky na dobra minulosti, naději na dobra budoucnosti; to působí radost. Nepociťují vnitřní rozpory ve vůli, protože celá duše se nese jediným směrem.“
Harmonicky vyladěná duše i celý člověk, návrat na cestu do rajského stavu člověka před hříchem – to je tento blažený a vítězný pokoj. Vítězný proto, že na cestu odchodu z ráje zahnala člověka porážka. Vítěz tehdejším svým vítězstvím vzal člověku přátelský svazek s Bohem. Tím roztrhl jeho bytost a zasadil jí tak zlou ránu. Ale nejhorší mukou pekla není toto, nýbrž dokonalé roztržení této rány s vyvrcholením této sžíravé bolesti. Nyní však Bůh učinil opět člověka vítězem, když směl navázat s Bohem svazky přátelství. Ty svazky jsou organickým začátkem důvěrnosti prvního ráje a nekonečně větší sjednocenosti v druhém ráji. Proto je pokoj v duši, řekněme – byť nesměle, jistota kynoucího ráje. Proto je tento pokoj vítězný a zároveň blažený.
Pokusme se chápat sladké tajemství vítězného pokoje. Přítel Boží ví, že jeho celá bytost je majetkem milujícího Přítele. V ochraně srdce a objetí Přítelova vidí sebe. Vidí nového člověka, živého a u stromu života, neboť je milován Bohem, jehož milování je neustávajícím proudem života; je vykoupen krví a životem Ježíše Krista, jehož život se stává zárukou, cenou i vše posvěcující a vše překonávající silou. Miluje takový život své duše, že tu vrozená sebeláska může rozvinout bez obav veškerou svou sílu, zcela se může poddat starostlivosti o sebe, aby takový život nebyl poškozován hříchem nebo hýčkanými nedokonalostmi. Ví, že má život cennější všech životů a na dosah ruky se naznačuje dokonalé vyvrcholení a věčné zabezpečení toho života. Vítězný to pokoj, tak silný, že všechno, co činí pozemský život trpkým, přestává být rozrušující trpkostí.
Duše se naučila toužit jen po největším. Udržet si Boha, znát Boha, milovat Boha, zůstávat ve službě u Boha, udržet si touto cestou Boha na věky, to je obsah přání duše v přátelství s Bohem. Pro život na zemi se toto sladění duše jeví snahou po rozmachu lásky a po rostoucí síle ctností, aby Přátelství žilo. Vše, co je na cestě života, probouzí vždy jako rozhodující zájem zkoumání, jak toho lze využít pro život Přátelství. Vítězný to pokoj, tak silný, že udrží v mezích všechnu dotěrnost země; duše nabývá úžasného množství malých pomocníků, ačkoli tytéž věci duším jsou úžasným množstvím velkých záškodníků.
Duše dělá každou práci, kterou život ukládá. Ví však, že to nejsou práce odstrkovaného ani opuštěného, ani zbytečného. Žádná práce života jí není hlavní ani jedinou nebo pouze jednoduchou. Má Přítele a žije s ním nerozlučně, vidí každé dílo podvojné: ať koná cokoli, jako hlavní věc vidí při tom možnost odříkání, pokání, smiřování, boj proti pokušení, duchovního zrání. Duši, která je nedostatečně zralá práce, může otrávit celý život. Ale v Přátelství není otravného štvaní se prací. Vítězný to pokoj, tak silný, že ani nejsilnější nápor práce není zastavujícím nebo ničícím nárazem, nýbrž vítaným a klidně zpracovatelným materiálem.
Protože toto vše svatý Tomáš Akvinský znal ze své zkušenosti, napsal o duši v Přátelství, že se s radostí uchyluje do svého srdce. A když vyjde ven, jaký tu stojí jedinečný člověk uprostřed lidské společnosti. Opět musíme žasnout: vítězný to pokoj, tak silný, že dovede působit dvě věci, k nimž se jinak hledá cesta vyžadující tisíc porad, řečí, návodů a knih – řekněme to napřed cizími slovy: optimismus a socializaci.
Optimismus je vždy upřímně přesvědčen, že to není tak zlé, že to dobře dopadne. Optimismus nezná vrásek zatrpklosti, podezřívání, skleslosti. Říká se, že hrozivě mizí tento drahý a všemohoucí společník člověka. Musí prchat před lidmi takových základů, jimž dnes má být společníkem. Nezvratný optimismus potřebuje nezvratných základů pro radostné rozumění životu. Nikdo nemůže být větším optimistou nežli přítel svého Boha. Neboť on stojí na pevné půdě, která mu poskytla poznání a milování Boha; toho Boha, o jehož moci psal žalmista: „V Bohu svém překročím zeď.“ Pro něho život nemá význam pouhé rvačky smečky psů o kost, jemu je život pořádkem života dětí pod dohledem obezřetného otce. I skrze nejhustší mrak vidí slunce.
Socializace v obecném smyslu je vědomí soudružnosti a vůle přinášet pomoc i oběti celku, jenž jde s námi stejnou cestou. Duše s Bohem spřátelená vidí život jako cestu poutníků za cílem, který ona chápe jako div štěstí hloubkou i trváním. Ví, že čím více rozdává, tím se stává bohatší. Její pokoj nezná hamižnost. Bohu ať je žalováno, že nás svět velmi nakazil, takže těžko chápeme, co znamená žít také pro celek. Ale Bůh, přítel všech, by nás tomu brzy naučil, kdybychom se snažili upřímně o přátelství s ním.
Když být křesťanem ještě znamenalo být přítelem Božím v tom smyslu, jak jsme celý rok mluvili, neboť tenkrát se vítězství Přátelství stalo tak dokonalým, že chudáci svým vítězným pokojem povalili svět a zařídili jej ve znamení svého vítězství, dnes by toho svět opět potřeboval. Kde jste, přátelé Boží?
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) ST II-II, 25,7.