Ve vzpomínkách

Emilián Soukup OP

Ne ve vzpomínkách v plochém významu toho slova, nýbrž ve vzpomínkách, které sbližují s Přítelem, protože jsou více než pouhé opakování prožitého. Ve vzpomínkách, v nichž se člověk na chvíli ztrácí, ve smyslu slov sv. Augustina: „Kde miluje, tam žije.“ Vzpomínky jsou výživou i odměnou přátelství. Mohlo by být napsáno „v rozjímání“, ale bylo by to asi dost záhadné a odpuzující slovo, protože je málo duší, pro které je rozjímání zálibou a ne záhadou.
Cesta přátelství s Bohem jde přes rozjímání. Duše musí být napřed uvolněna, ustálena ve směru k Příteli. Jako se člověk uvolňuje, aby nebyl rušen, jako očišťuje své myšlenky, aby zdárně pokračoval k vytyčenému životnímu cíli, tak se rozjímáním uvolňuje, čistí a ustaluje duše, její myšlenky a její směr. Kdyby nebylo jiného užitku z tohoto ponoření ve vzpomínkách, tento samotný by byl dostatečně mocným lákadlem. Vždyť i duše dost málo pozorná vidí, jaké mraky prachu země se víří v paprscích světla, přicházejících k nám z Božství jako sliby a výzva.
Očištění a ustálení je výzvou pro prach a otřesy. Proto je opět a stále víc třeba ponoření ve vzpomínkách, aby místo vyloučených prvků zaujala Boží pravda, místa věcí působících otřesy aby ovládlo Boží přátelství.
Neumí každý člověk být správně a pravidelně ve vzpomínkách. Jen jemné a citlivé duše se dovedou tak ztratit myslí, že se o nich řekne: je ve vzpomínkách – a myslí se přitom na rozum i srdce, na upření zraku duše i žáru srdce. V náboženském ohledu se může každý vychovat k takovému umění být ve vzpomínkách, neboť náboženství zjemňuje každou duši.
Ke každému umění je potřeba dvojího: zručnosti a výběru vhodného předmětu. Zručnosti se nabude zachováváním určitých pravidel, vybírat předmět učí umělecký smysl. I k umění být ve vzpomínkách je obojího zapotřebí. Ale mnohem jemnějším způsobem, neboť zde platí: chtěj milovat, láska ti dá návod i smysl ve volbě předmětu, aby se duše užitečně ztratila ve vzpomínkách. Neboť být ve vzpomínkách není jen práce lidského mozku, vyvolávajícího obrazy a přemítající o předložených pravdách. Je to hlavně práce srdce, ne pouze lidského srdce, nýbrž zvláště a hlavně Božího Srdce. Být ve vzpomínkách je být v Bohu, mít chvilku přátelské důvěrnosti s Bohem.
Nezáleží na tom, podle jakého vzorce to konáš. Více záleží na volbě předmětu a vzorec je takový: chci mít víc rád.
Podle stupně lásky, podle pokročilosti přátelství se volí předmět. Otvírá se nám tím pohled do práce duší přátel Božích a zároveň se vysvětluje, proč od přátel Božích nemáme podobných vzorců rozjímání.
Jsou tři období přátelství s Bohem. První je doba přechodu ze hříchů nebo vlažnosti. Láska Boží s velkým úsilím překonala hřích, ale je v křehké nádobě. Duše je plna obav, aby se dobrá vůle nezvrátila. Sv. Tomáš určuje úkol ponoření ve vzpomínkách pro toto období: „Především se musí člověk snažit, aby se vzdálil od hříchu a odpíral jeho žádostem, jež táhnou k opaku lásky. To náleží začínajícím, v nichž je třeba lásku živit a posilovat, aby nebyla zničena…“ (1) Předměty, jimiž se tu duše obírá ve vzpomínkách, mají upevnit srdnatost ctností, duše hledá Boha v jeho dobrotivosti, milosrdenství, blahovůli, aby vzpomínkami na divy Boží lásky vroucněla láska k Bohu. Proti žádostem starých hříchů se ve vzpomínkách staví hrůza Boží spravedlivé odplaty.
Ve vzpomínkách duše naplněná prvním blahem z opět nalezeného Přítele po urážlivé zradě plesá v jistotě jeho pomoci, vděčně se klaní Příteli, jenž ve své velkodušnosti zapomíná na zlou minulost a nabízí bohatství svého přátelství.
Pravá láska stále roste, nezná ustrnutí na určitém stupni. Tak ve vzpomínkách prvních dob přátelství najde duše upevnění svých sil a chuť dát těmto silám větší práci. Nemyslí již hlavně na možný pád a obranu, myslí nedočkavě na možnosti rozvoje. „Další snahy vedou člověka k úsilí o pokrok v dobrém. To náleží pokračujícím, kteří hlavně usilují, aby láska v nich rostla a sílila.“ (2) Duše ve vzpomínkách se svou láskou snaží chápat dobrotu a vlídnost nejbohatšího Boha, snaží se poznat nejen v hlavních rysech písmeno Božího zákona a svých povinností, nýbrž ducha a dosah zákona ve všech jeho důsledcích a pokynech. Ve vzpomínkách čerpá světlo a sílu, aby se v podrobnostech projevila hodnou vždy většího sblížení s Přítelem.
Ve vzpomínkách tohoto období je pro duši zdroj vynalézavosti v nejrůznějších způsobech odříkání, sebezáporu, trpělivosti, odevzdanosti, hluboké a nenasytné touhy po úkonech ctností. Řekli byste, že nejen ve vzpomínkách, nýbrž kudy chodí, tudy myslí duše na cesty, na kterých by se stala ještě lepší, umrtvenější, bohatší. Ve vzpomínkách se vychovává duše v neúprosné askezi a nenasytné dychtivosti.
Tušíme, jak se v tomto období rozvíjí láska a pochopení pro Přítele a jeho cenu. Nezastaví-li se duše, přejde do třetího období. „Třetí pak je snaha, že člověk hlavně usiluje, aby se sjednotil s Bohem a požíval ho. To náleží dokonalým, kteří mají touhu odebrat se a být s Kristem.“ (3)
To jsou již obzory daleké, ale každému je to možné a dosažitelné. Přátelství s Bohem musí jít přes pravidelně pěstované a dodržované chvíle ve vzpomínkách. Ty chvíle musí mít celou náladu lidsky cítěného stavu v lidských vzpomínkách. A protože Bůh chce všude mít své přátelské bytosti, musí se duše ztrácet ve vzpomínkách za silnými zdmi kláštera rozjímavého řádu stejně jako duše křesťana, jenž nemá snad jiné volné chvíle, aby se octl ve vzpomínkách, než jedině své denní chvilky ranní a večerní modlitby a nedělní mši svatou. Dlouhé hodiny i krátké chvíle ve vzpomínkách vykonají vždy svůj účinek, povedou duši po cestách přátelství s Bohem. Jen když jsou pravidelné a vroucí, když jsou opravdovými chvílemi důvěrnosti s Bohem.
Okamžiky důvěrnosti s Bohem při Nejsvětější oběti, před našima očima obnovujícím se dobrovolném mučednictví za naše hříchy. S Bohem ve svatostánku, s Bohem tak blízkým, tak nápadně ukazujícím ochotu a sílu své božské lásky. S Bohem při různých modlitbách, kdy se sklání k našim šepotům důvěry a výkřikům prosby, jako Přítel vždy připravené podporující a zdvihající ruky. S Bohem v důvěrnosti při rozjímání, ve vzpomínkách a dlouhých pohledech lásky, kdy Bůh před našim duchem odhaluje závoje svých svatyň a hasí žízeň srdce božsky nevýslovnou něžností lásky.
Kdosi řekl, že ve vzpomínkách se děje podivuhodná záměna, naznačená v evangeliu sv. Jana slovy: „Přebývá v Bohu a Bůh v něm.“ Potřebujeme ještě svědků a důkazů?

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) ST II-II, 24, 9.
(2) ST, jako výše.
(3) ST, jako výše.