Umění a moudrost přátel Božích

Silvestr Braito OP

Žitá víra v nás roznítila palčivou, neukojenou touhu vidět Boha, znát vše z něho. Když je člověk nerozlučně spjat s Bohem, když do něho takřka vrostl, všude Boha vidí, všude k němu chce proniknout.
Duše hledá Boha. Má k tomu své nitro, svůj život a celý svět. Tím vším si má klestit cestu k Bohu. Má svou víru, která ji má řídit na této cestě. Ale jak klamou věci pozemské, jak nás odvádějí od Boha, jak dovedou od něho odvádět i věci o sobě svaté, když je odetneme od vnitřní spojitosti s Bohem. I horlivost ovšem čistě vnější, domu Božího a bližních, může nám dát zbloudit. A má-li víra přivést k Bohu, jak potřebujeme kolikrát vědět, co je a co není pravdou Boží.
Je to umění dobře znát pravdy Boží, třeba umět žít, užívat věcí, jít světem. Proto spěchá na pomoc Duch svatý a vlévá do duše svůj vzácný dar Umění. Má jej každá duše ve stavu posvěcující milosti, jak praví výslovně sv. Tomáš. (1)
Dar Umění vlévá nové, silné světlo, jež nám hned praví, jak brát určité nauky. Odtud ono rozlišování, jež by se zdálo pouze ovocem zdravého smyslu prostých babiček, jež žijí poctivě se svým Bohem.
Umění věřit! Věřit jen to, co je nutno věřit, věřit pevně. Umění spočívá v určité zručnosti, jistotě úkonu. Tak potřebujeme věřit, abychom nekolísali, stále nehledali, co věřit, a nemuseli si to stále zdůvodňovat. Nic tak nezdržuje duchovní život jako víra tápavá. Dar moudrosti sdělí člověku paprsek jistoty Božího vědění. Ten, kdo umí, co je dlužno věřit, je opřen o Boha a může se klidně do něj již zadívat. Protože pohled do Boha si vyžaduje klidu. Dar umění nás uzpůsobuje k umění věřit. Proto nás musí ještě uschopnit, abychom uměli tuto víru žít.
Proto je důležitým úkonem daru Umění pomoci nám správně oceňovat pomůcky, prostředky, cíle našeho života.
Především nám dává základní jistotu víry, že Bůh je posledním cílem všeho tvorstva. (2) Umění nás učí dovést, umět dát vše na své místo. Rozlišuje božské od lidského, cíl pravý od zdánlivého, cíl poslední od cílů podřadných.
Tak dovedeme, umíme užívat všech tvorů, víme, jaký mají smysl. „Vlastním úkonem umění je správně soudit o tvorech.“ (3)
Dar umění nás dovede k Bohu světem a stvořením, abychom o ně neklopýtli, abychom v jejich houštinách nezbloudili. Ukazuje nám jejich pravou tvářnost věcí omezených, nedostačujících lidskému nitru. Umění žít vírou je umění jít k Bohu přes všechny překážky, je uměním „zachovat se neposkvrněným od tohoto světa“. Proto praví sv. Tomáš, (4) že daru Umění odpovídá blahoslavenství – blahoslavenství lkajících.
Ti, kteří umějí věřit a žít podle víry, jdou vážně životem. Jejich oči jsou plny slz nad blouděním vlastním i bližních daleko od Boha ve věcech stvořených. Vědí, co věří, umějí to ocenit, a proto je jejich srdce těžké bolestí nad omyly a vzdory. Protože vědí, že ve tvorech není pravého štěstí, nevýskají, nekřepčí jako ti, kteří jako by nevěděli, proč žijí, jak vysoký a vznešený mají úkol. Proto jdou vážně životem, neboť vědí, že bojem je život člověka na zemi, že tu není řešení, že tu není absolutní blaženosti. Jak se může veselit, kdo je vyhnancem, jak můžeme zpívat „zpívat písně v cizí zemi“?
Dovedeme, umíme věřit (kéž umíme!), umíme dát věcem jejich pravý význam. A ještě to nestačí! Věci nemají vlastní význam, vlastní hodnotu odmyslně od svého zřídla, od svého Původce. Až v Bohu má všechno svůj smysl. Nám nestačí jen vědět, že věci nejsou Bohem a našim cílem, nestačí vědět, že Bůh je jím. Toužíme tohoto svého Boha, s nímž nám spojila láska, všude vidět, všude poznávat. Umění nás zbavilo nebezpečí, abychom se na této cestě příliš zdrželi u květin vroubících pěšinku k Bohu.
Nyní již jen Boha chceme vidět všude, víc a dokonaleji. Jsme tak spjati s Bohem, že nechceme ani na okamžik od něho být odděleni, chceme jej viděti v jeho stopách ve světě, v přírodě, v našem životě.
Připjali jsme se k Bohu, a tak toužíme spustit se do jeho závratných hlubin, chceme stále dychtivěji pít z jeho pravd, více a lépe jej stále poznávat.
Láska chce vše poznat o svém miláčku, chce všemu rozumět. Naše láska k Bohu chce vědět, jak se Bůh všude jeví, jak je všude poznatelný. Vše si chce sestavit podle Božího plánu, ráda by jej znala podrobněji, chtěla by vědět, proč to a ono, jak je vše sestaveno v absolutní Boží syntéze. Láska k Bohu, k Moudrosti samé, nutně se rozhoří touhou poznat vše podle této Moudrosti, znát nejhlubší smysl všeho, najít poslední vysvětlení celého vesmíru a všeho dění v něm pod zorným úhlem Božím.
Filozofie i teologie jsou částečnými moudrostmi, neboť sestavují svět do stupnic bytí dle nejvyšších příčin, dávají poslední a konečné vysvětlení jistého řádu, ale kam nás mohou přivést filozofie a nadřená teologie?
Jinou moudrost potřebují ti, kteří nemají vlohy, čas, chuť lidsky hledat, hádat se o slovíčka, jinou moudrost potřebují i ti, jejichž mysl je plna teologických závěrů.
Toužíme takřka cítit, chutnat onu nejvyšší příčinu, být s ní v nejdůvěrnějším styku, být jí oživeni, jí takřka žít, v ní vše vidět, neboť v ní vše tušíme.
Duch svatý zmocňuje se i této touhy a zaplavuje lidskou mysl darem ze všech nejvyšším, totiž darem Moudrosti. Pod dotekem tohoto daru se duše rozlévá k novému velkolepému životu. Moudrost vidí v Bohu nejvyšší příčinu, protože právě tím je: „Moudrý musí vše pozorovat podle nejvyšší příčiny, jíž v ostatních věcech usuzuje a podle níž vše musí být uspořádáno.“ (5)
Moudrost daru Ducha sv. vede duši světlem této první, naprosté příčiny. V tomto světle vidíme vnitřní logiku všech pravd Božích. Cítíme, že každá je na svém místě, že každá musí být, že není možné ani jedinou pohnout, nemá-li se zřídit celá výstavba víry. Hmatáme takřka svým rozumem spojitost všech pravd, jak jedna z druhé vyplývá, jejich nutnost je však pro nás zřejmostí. Ze všeho se na nás usmívá Láska Boží a jeho Absolutnost.
Protože vidíme moudrostí Boží, protože jsme jí takřka proniknuti, tušíme dosah Písma svatého, chápeme význam tradice ve svatých Otcích a v církevní nauce.
Nalézáme Prozřetelností Boží výklad, objasnění celých dějin nebes i země i lidstva. Vše se nám vysvětluje. Nyní víme, proč to či ono na nás Bůh dopustil. Nevidíme ve světě slepou náhodu, osud, nýbrž moudrou ruku, která vše řídí, aby vše přivedla k sobě podle svých odvěkých plánů. Tak chápeme pak i přikázání jako projevy velké lásky Boží, která nás chce přivést k sobě cestou bezpečnou, a proto dává příkazy jak jít, abychom šli jistě a vyvarovali se toho, co by nás vzdalovalo, odvádělo od Boha, co by nás zdrželo na této cestě.
Moudrost nás přiblížila k nejlepšímu chápání Boha, první příčině, svou láskou a dobrotou. Nyní věříme, že Bůh je Otec a že je vždy nejlépe tak, jak On to zařídí. Proto se moudrostí ozářený člověk oddává dokonale Božímu vedení. Nechce nic než Boha a jeho vůli. Nechce ani mnoho ani málo, ani utrpení ani radost, ani život ani smrt, jen Boha, jen Boha!
Duše spojená s Bohem totiž v nadpřirozené lásce milostí posvěcující je takřka vpita do Boha, a tak jakousi vnitřní sympatií podobnosti a úzké blízkosti o všem soudí jako on. (6)
Moudrost není jen darem pro poznání, nýbrž i pro naši činnost, čili jak praví sv. Tomáš, „má dát patřit na Boha a radit o něm“. (7)
Moudrost vše uspořádá podle Boha, uspořádá vše mimo nás i v nás, co je jejím hlavním úkonem. Všude hledáme Boha, a proto jej všude vidíme. Tak nás nemate ani bolest, ani neštěstí, ani smrt. Nechť přijde cokoli, vše najde své místo u nás v plánu Božím, v lásce Boží. Proto daru Moudrosti odpovídá blahoslavenství pokojných.
V Bohu ve všem a za všech okolností zakotveni, ztišíme se v jeho náručí. Všemu rozumíme, vše objímáme, ve všem jdeme k Bohu. Neboť Moudrostí vše vidíme v řádu; řád pak viděný a cítěný dává uklidnění, mír, pokoj. A v pokoji pak mluví Bůh. Nyní může ztišená duše, ponořená do Boha, vždy a všude poslouchat jeho hlas.
Ano, mluv, Pane, protože tvůj služebník slyší!

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) ST II-II, 9.
(2) ST II-II, 9, 2.
(3) ST II-II, 9, 3.
(4) ST II-II, 9, 4.
(5) ST II-II, 45, 1.
(6) ST II-II, 45, 4.
(7) ST II-II, 45, 3.