Silou Boží vedeni
Silvestr Braito OP
Nekonečné štěstí jsme našli ve svém Bohu, protože on chce být naším dobrem, chce naši volající žízeň naplnit svým nekonečnem.
Vůle pak uchopuje toto dobro. Abychom je však mohli uchopit, je třeba, aby rozum přivedl vůli k poznání, že předmět je opravdu láskyhodný. Co krásnějšího je v řádě lidského dění než onen stálý příliv a odliv, ono věčné spřádání a vzájemné zapadání činnosti rozumu a vůle. Chceme dobro vychutnat a tady rozum zkoumá dobro, odhaluje stále nové a nové pohledy a stále více a vždy novým způsobem láká vůli, aby se přiklonila k dobru, které ji podává.
Aby se láska udržela, je stále třeba nového poznání, a aby vzrůstala, je třeba vždy hlubšího pronikání do tajemství milované bytosti.
Láska k Bohu a přátelství s Bohem, jež je přátelstvím vystupňovaným, jde podobnými cestami. Tolik touží člověk, který opravdu našel v Bohu svůj střed a kterému Bůh není Bohem cizím, aby pronikl co nejhlouběji do jeho tajemství, aby jej stále hlouběji a dokonaleji mohl milovat.
Je nezbytné rozjímání, pro každého kdo nechce ochladnout ve svém vnitřním životě, jenž buď je stálým přibližováním k Bohu anebo titěrným hračičkářstvím. Stále a stále úporně sestupovat do svatých pravd, do Božích tajemství – to je cesta k dokonalejšímu přilnutí k Bohu.
Když se zamyslíme nad Boží láskou, nad jeho dokonalostmi, nad tím, co máme bez Boha, nad hladem a žízní těch, kteří bloudí daleko od štěstí, které spočívá v pravdě a dobru podstatném a nekonečném, museli bychom mít opravdu vůli zlou jako ďábel, abychom ani trochu svou lásku k Bohu nezahřáli. Proto je pravdivý výrok sv. Terezie, že ručí každému, kdo denně alespoň půl hodiny rozjímá, že těžce nezhřeší. Neboť když se lidský rozum poctivě a upřímně zamyslí nad celým světem, nad Bohem a nad sebou, těžko lze jít proti vlastnímu štěstí, to jest proti Bohu.
Jsou ovšem různé cesty rozjímání, podle různých stavů, v nichž je právě naše duše. Člověk, který povstal z těžkých, snad příšerně strašných hříchů, je drcen Boží dobrotou, je puzen k lítosti myšlenkou na Boží spravedlnost, která musí od sebe zapudit všechno, co nechce být jeho, jež musí odsoudit to, co se samo odpuzuje k neštěstí, spojuje-li se s tím, co je prvkem neštěstí, totiž s hříchem. Hřích je ďábelským dílem a jako takový musí vést ke vzpouře proti vlastnímu blahu. Hřích je pokus o popření dobra a proto jeho ovoce je hrůza, nesoulad a smrt.
Kdo prožil hrůzu hříchu ve svém srdci a kdo se již povznesl výše, je uchvácen Božími vlastnostmi. Jaké moře nových poznatků! Od dobrých vlastností lidských se rozjímající člověk zvedá k vlastnostem Božím. Povyšuje ony vlastnosti podle zákona o podobnosti bytí na nekonečno. Vidí v Bohu zdroj všech milostí, vidí, jak jen pravé dobro nás může naplnit a proto se noří do Božího života, jenž mu skýtá nové pohledy. Rozjímavá duše ustavičně objevuje v Bohu nové a netušené krásy. Tak je potom duchovní život stále novým a novým objevováním. Láska se pak rozhoří v tom Bohu, jenž je nekonečně krásný a nevyčerpatelně dokonalý. Proto je člověk až k závrati uchvácen nad možnostmi, které mu podává Boží dobrota. Proto je stále možný vzrůst a nikdy nevypijeme dokonale štěstí, které se rozlévá z Boha.
Divíte se pak ještě, že člověk chce přetrhnout lidská pouta, která mu dávají patřit na vlastnosti dokonalosti Boží stále pod tou záclonou tvorů a lidských pojmů? Víte, jak je nedokonalý lidský pojem. Nikdy nevyčerpá celou podstatu věci, jejímž je obrazem. Náš rozum chce osvobodit svůj pojem Boha ode všech nedokonalostí, chtěl by patřit na pravdu samu, aby se k ní nemísilo nic nedokonalého, nic, co nám zužuje představu Boží. A jako ponoření se do jakékoliv věci po dlouhém cviku a po dlouhé zkušenosti upře náš duchovní zrak zkušeností a prožitím věci do věci samé, že se do ní takřka vpijeme a s ní se takřka ztotožníme, tak také duchovní úsilí o proniknutí do Božích hlubin pudí duši k překlenutí všech lidských a pozemských hranic.
Duše je už takto spojena s Bohem. Prahne po něm. Nic ji již netěší, nic na světě jí více nezajímá a nic jí víc ničeho nedává. Má před sebou jenom Boha. Teď poznává, že ho vlastně zná velmi málo, že ho zná velmi nedokonale.
Porovnejte s lidským přátelstvím přátelství Boží! Přítel zná tak dokonale velkou bytost toho, kterého miluje, že leží před ním jako otevřená kniha. Nic mu už není tajemstvím. Zná hnutí, přání, záliby přítele. Zná směr jeho bytosti. Tak se kolem svého přítele ovinul, že se s ním takřka ztotožnil. A tak se do jeho duše přelily jeho snahy a jeho láska. Tuší proto vše, co se děje v nitru přítele, ví, jak by jednal v těch či oněch okolnostech. Podle sebemenší známky ihned pozná, co se v příteli změnilo, stačí mu jen slůvko, jen pohled, jen pokyn, a již je mu vše jasné.
Láska proniká, láska ztotožňuje, a proto vidí hluboko, proto prohlédá na dno.
Něco podobného je v mravním životě. Kdo je zvyklý jednat mravně, kdo je již zběhlý ve ctnostech, ten se již vžil do ducha oné ctnosti. Přešla mu do krve a tu člověk přirozeně tuší, co je ve shodě s ctností a i v obtížných případech pak rozhodne onen zdravý smysl, jenž je výsledkem dokonalého spojení s prožitým dobrem. Hluboce zakořeněná ctnost řekne, co je třeba udělat ve těžce spletitém případě. Kolikrát kněze, výborného vůdce duší, překvapí tato jistota u duší, které se zasnoubily s ctností. Láska Boží spojila podobně jako přítel a jako ctnost se sebou naši duši. Dovede nás toto přátelství s Bohem k podobnému soužití duší, dojdeme automaticky k onomu pronikavému poznání Boha, dojdeme sami k Bohu, do jeho tajemství jen tím, že Boha milujeme? Máme pravdy víry. Těmi nás Bůh poučil o sobě. Ale tyto pravdy jsou nám podány slovy a slova lidsky vyjádřená jsou pro nás hranicemi. Chceme přece více a chceme dále. Pronikneme svým přátelstvím dále, co nám ukazuje povrch slov víry?
Byli bychom sváděni k tvrzení, že i přátelství s Bohem se musí řídit obdobnými zákony, a že tudíž automaticky, samo sebou, duše žijící Bohem, jej proniká. To je omyl mysticismu, oné neblahé snahy, která již zmátla tolik duší. Co lidí si myslí, že jsou v Božím náručí, co lidí si myslí, že když se uvarují jakž takž těžkého hříchu, že jsou již na vrcholu svatosti. Slyší prý hlas Boží. Slyšíte pak od takových dušiček o jejich viděních a zjeveních, o přímém styku s Bohem, zamítají i kněze, který prý jim nerozumí, chtějí se vést sami. A zatím je to tolikrát vše jen plané snění, četba mystických knih je pro ně uměleckým zážitkem, opíjejí se svou sladkostí, kterou jen v Bohu hledají. Ovzduší nezdravé, které zkušený kněz hned rozpozná podle toho, že je v něm nevolno jeho dogmatice, jeho zdravému úsudku.
Přátelství s Bohem je přece odlišné od přátelství lidského. Přátelství lidské je dílem naším, kdežto přátelství s Bohem je dílem Božím. A jako přetvoření stavu duše chladné v přítelkyni Boží je dílem Nejvyššího, tak je Božím dílem také každé upevnění, každé zvroucnění našeho přátelství s Pánem.
Rozjímání a život z víry sám přivede nás k poznání lásky a nekonečnosti Boží. To vše však není pronikání do hlubin Božích. Ještě stále je před námi Bůh jako něco neproniknutelného, jako něco nekonečného a nevyvážitelného.
Víra nás zastavuje na hranicích přátelství nejobyčejnějšího. Ono vzájemné pronikání, které nacházíme u přátel lidských, to ještě nedává víra. Správně to řekl kdesi P. Lemmonyer: není tolik mystiků, jako je zbožných lidí, a dodávám: není ani tolik do Boha nořících se lidí, co je lidí ve zbožnosti pokročilých.
Ale tak je tedy nemožné v přátelství Božím to, co korunuje přátelství lidské? Proto v nás Bůh rozpálil onu touhu po sobě, abychom nemohli k němu? Proto nám dal návnadu své dobroty a své nekonečnosti, abychom zmírali touhou po ní v šíleném stesku?
Bůh, který započal, on sám dokončuje a zdokonaluje. Přitáhl k sobě duši přátelstvím. Ona duše lační po jeho objetí, chce vše z Boha znát, nemůže se smířit se žádnou hranicí, když ji Bůh pro sebe a pro své štěstí určil. Jako otevřel Bůh naše nitro pro sebe, tak též zasypává sebou. A abychom mohli to nekonečné Boží dobro vychutnat a prožít, pokud to naše konečnost dovoluje, přichází na pomoc naší ubohosti svými zvláštními dary. Teologie zde klesá v údivu nad dary Ducha svatého, které jsou rozvinutím duchovního života, pomůckami užšího spojení s Bohem.
Bůh posílil dary Ducha sv. rozum i vůli, aby se spojila s ním, aby šla jeho cestami a aby se mohla do něho nořit a s ním se stále lépe a lépe spojovat. Dary pro rozum nám ukazují Boha jako nekonečnou pravdu. Uschopňují rozum, aby bez omylu poznal Boha, viděl jej všude jako poslední příčinu a cíl všeho, učí nás vidět Boha ve všem, v nás a kolem nás. Dary Ducha sv. trhají materiální vrstvu slova a pojmu, vedou stále hlouběji. Dávají tušit veškeré bohatství v Bohu, dávají nám světlo o svatých pravdách, chrání nás palčivých omylů, ukazují dobro v celé jeho nekonečnosti, ukazují cestu, prostředky sblížení s Bohem, činí z nás děti Boží. Dary Ducha sv. Se dají krátce a srozumitelně vyjádřit jako schopnosti milující duše žít životem poznání a lásky Boží, poznávat a milovat Boha tak, jak on se poznává a jak on se miluje.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením