Rozumět příteli
Emilián Soukup OP
Vztah apoštolů k Mistru zůstane vždy vzorem práce duše, hledající Boží přátelství. Veškerá výchova apoštolů směřovala k tomu, aby mohl Mistr konečně prohlásit: Přestali jste být služebníky, jste mými přáteli. Nebyla to výchova snadná ani krátká. Ani při ní nezáleželo Mistru na tom, aby ho apoštolové milovali. Svou soustavnou vytrvalostí ve výchově chtěl dosáhnout, aby mu rozuměli. Že to bylo hlavní, dokazují jeho smutné povzdechy: nevíte, kterého ducha jste… nechápeš, co je Boží… jak jste nechápaví. – To je i náš úkol: rozumět Příteli.
Je to slovo úžasné opovážlivosti: rozumět Bohu. Ale Bůh sám je musel vyslovit jako přání, máme-li se opravdu stát jeho přáteli. Sv. Tomáš Akvinský (1) napsal, že Bůh je život, protože je pravda, před tím (2) veškeré Boží tvoření klade do Božího rozumu. Má-li kdy člověk být vpravdě Božím přítelem, přizpůsobeným a milujícím, jedním životem žijícím s Bohem, musí být rozum člověka upřen k Bohu s „pronikavou a strašnou zvědavostí lásky“.
Začátkem přátelství bývá pozornost, prohloubením přátelství je chápat pohnutky a jednání přítele, na vrcholcích přátelství stojí ono „rozumět příteli“, o němž sv. Tomáš (3) praví, že je trvalé přebývání milovaného v milujícím, podle slov sv. Pavla (Flp 1,27): mám vás v srdci. Taková je stupnice našeho „rozumět Příteli“.
Nejprve pozornost. Mohli bychom ji nazvat navazováním i udržováním kontaktů. Je to jediná cesta, která je nám otevřena k Bohu, „jehož nikdo nikdy neviděl“, viděl pouze jeho díla. Upírat tedy pozornost rozumu na Boha.
Ani zde se nemůžeme vyhnout pohledu do duše v lidském přátelství. Kdybychom nevěděli, že je to přírodní zákon, žasli bychom a třeba bychom se i usmáli, když pozorujeme, jak se člověk namáhá dosáhnout přítomnosti přítele a ji si udržet. V přítomnosti přítele vidí jen jeho a na ostatní zapomíná, jako v Betánii: Maria se posadila k Ježíšovým nohám a Marta dobře vystihla stav její duše, když řekla, že se o nic nestará a všechnu starost ponechala na ní. Jako jsou duch i smysl zaujaty přítomným přítelem, tak se do dálky na vzdáleného přítele upírá duch se zdvojeným úsilím, aby nahradil i pozornost smyslů. Uvažujeme, co dělá, co říká, co ho těší nebo rmoutí, při vhodné i nevhodné příležitosti se nám v duši objeví jeho obraz, rozjímáme každé slovo, které nám řekl či napsal, abychom celou bytostí přítele pronikli, aby nám nic nebylo tajné – abychom mu rozuměli.
Takovou cestou a způsoby musí jít pozornost rozumu k Bohu. Proto má Bůh tak málo přátel, neboť člověk věnuje pozornost svého ducha sobě a tvorům a nedbá ani na jejich spojitost s Tvůrcem. Nemůže mít Boha přítelem, kdo o Bohu skoro nic neví. Sv. Pavel napsal: „Ten, kdo přistupuje k Bohu, musí uvěřit, že je a odplácí těm, kteří ho hledají“ (Žid 11,6). Odplatou hledání je přátelství – u Boha vždycky.
Když hledáme, pronikáme rozumem k Bohu. Hledá suchý a snad napolo pochybující rozum – a přece najde mnoho. Najde pravdy o bytí, velikost a dokonalosti Boží. Najde dosti pro srdce, aby zatoužilo po sblížení.
Hledá rozum vedený naprostou oddaností tomuto Bohu a najde v obrysech něžný soulad barev, okouzlující podrobnosti. Hledat podrobnosti barev myšlenek, úmyslů a jednání je nesmírně vábivé u lidí, které máme za dobré a vynikající – čím více musí vábit u Boha? Nedivíme se duším, které dovedly prožít třeba osm hodin denně v tichém noření myšlenek do moře Boží pravdy, napřed srovnáváním Božího díla, pak vzájemným srovnáváním pravdy získané jeho pozorováním, až četli v Bohu-Pravdě jako v otevřené knize. Divit by se mohl jen ten, kdo nikdy nepoznal rozkoše při jiskření světel pravdy.
Může nás vést – a v začátcích musí – pozorná četba Písma, kde Bůh mluví o sobě slova božsky hluboké pravdy. Vésti nás mohou zkušenosti vyškolených v tomto spojování rozumu s Bohem. Chceme-li však získat Boží přátelství, musíme tuto cestu nastoupit. Neboť není-li snaha příteli porozumět, nerozumí se mu a to je začátek konce přátelství.
Sv. Tomáš Akvinský praví: „Milující je svým rozumem v milovaném, když se nespokojuje povrchním poznáním milovaného, ale snaží se rozebírat jeho podrobnosti, a tak proniká do jeho hlubin. Jako je psáno o Duchu svatém, že zpytuje i hlubiny božské.“ (4) Takovým způsobem povstane druhý stupeň rozumění Příteli, trvalé spojení rozumu s ním.
Když milující člověk porozumí Bohu ve smyslu dosud řečeného, nestačí mu, že poznal smysl všeho, co nám víra o Bohu praví. Ani by nebyl spokojen, kdyby byla skutečně ukojena ona strašná „zvědavost lásky“, nýbrž chce, aby tyto pravdy o Bohu prozařovaly jako světlo všechny jeho ostatní myšlenky. Chce své úsudky a odhady vždy zařazovat podle úsudků a odhadů Božích, chce mít všechny své myšlenky pod dozorem pravd a myšlenek o Bohu.
Mystici, aby naznačili tento stav, řekli divné slovo: „posedlost božstvím“. Rozum je tak proniknutý pravdami o Bohu a myšlením na Boha, že nikdy není zcela vymaněn z jejich vlivu, že nikdy není dokonale „roztržitý“, to je odtržený od Božích pravd. Mimoděk tady přichází na mysl rčení sice triviální, ale v lidských malých rozměrech označující podobný stav: člověk je člověkem posedlý.
Když takto duše rozumí Příteli, otevřela si cestu ke štěstí svatého přátelství. Rozumí, ví, co miluje, ví, proč miluje, a nastává onen slastně mučivý hlad po Bohu – nikoli hlad žebráka, který by jedl cokoli, ale hlad vypěstované chuti.
O Příteli pak musí mluvit všechno, i to, co není on, i to, co se zdánlivě i skutečně staví mezi něho a duši. Nenasytnost hladového rozumějícího se stává vynalézavou. Mezi Boha a duši se staví hmota světa zdánlivě neprůhledná. Kdo však porozuměl Příteli, usiluje o zprůhlednění – každá z tisíce povinností života, nehody a náhody mu ukážou přítele, nehody a náhody, dílem Mistra a prozřetelnosti bude vyplněn celý jeho život.
Rozvine se úžasná činnost rozumu. Když se lidský duch snaží nejhlouběji Příteli rozumět, Přítel v něm rozvíjí dary Ducha svatého: dar rozumu, bezpečný a pronikavý smysl pro Boží pravdy, dar moudrosti, spojující všechny pravdy s Bohem-Pravdou, dar umění, nalézající Boha v jeho tvorech.
Vyvolená hrstka duší takovým způsobem dospěje až k nazírání již na zemi. Kde přátelsky vyspělá láska hledá porozumění Příteli, tam splývají s nebe proudy milosti, smývají stále více prach i zemi samu, všechny pomůcky, jimiž rozum jinak pracuje, se stanou na chvíle zbytečnými a duch rozumí Příteli tak, že lidská řeč již nemá slov na to, co duch vidí a o Příteli poznává.
Jaké štěstí to znamená pro celou bytost člověka, když konečně rozumí Příteli tak, že tuší hloubky onoho tajemství Boží přítomnosti všude a jeho duch opravdu přebývá v Bohu svými myšlenkami, když mu Bůh ukazuje stále větší hloubky své krásy a dokonalosti!
Proto svatý Pavel, když dospěl až sem, měl již jen jedno přání: „Mám touhu odebrat se a být s Kristem“ (Flp 1,23). Již jen jediné zbývá jako poslední a nejvyšší „rozumět Příteli“ – patřit na něho tváří v tvář v nebi. Bez jakékoliv překážky, bez jakéhokoliv omezení, kromě toho jediného, které plyne z rozdílu mezi Bohem a tvorem.
Hluboko viděl sv. Tomáš Akvinský, když učil, (5) že život věčné blaženosti je právě toto vrcholné rozumění Příteli, naplnění rozumu Bohem.
Rozumění Bohu je tedy základním požadavkem života vpravdě křesťansky zařízeného, je půdou, z níž vykvétají největší krásy tohoto života, který se učí stále více milovat Pravdu, je kus ráje na zemi.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) I. 18,3.
(2) I. 14.
(3) I-II 28,2.
(4) I-II 28,2.
(5) I-II 3,8.