Radost dítek Božích
Silvestr Braito OP
Když láskyplný předmět, dávající opravdové dobro, naplní nitro a když se naše duše oddá tomuto svému dobru, protože vlastností dobra je oblažovat, zalévá štěstí bytost vlastnící dobro, a to trvale nebo jen na chvilku, čistě nebo zmateně, podle skutečnosti nebo dokonalosti dobra, jež vyplňuje duši.
Snažíme se dosáhnout skutečného přátelství s Bohem. Od lhostejnosti, od nepřátelství k Bohu se máme probít k přátelství čistému, upřímnému. Přátelství Boží dá dobro nejlepší, dobro, které nemůže klamat. Vše ostatní je tak ubohé! Stačí jen být vytržen z obvyklého způsobu požívání časného dobra a již poznáváme, jak jsme vlastně opuštěni a malí v dobru, jež jsme si zamilovali. Vše pomíjí a vše unavuje. Unavuje proto, že nedá to, co ve věcech hledáme, že nás vše brzo opustí. Nádherné červánky zalknou se temnou nocí, květy opadnou a ukáží černou, truchlivou kostru pně.
Proto je nutno vyprázdnit duši ode všeho pomíjejícího, ode všeho, co je zdrojem umírání, zanikání a proto bolesti. Marně hledáte radosti pravé a uspokojující tam, kde je zárodek smrti a rozkladu. Pravá a jedině čistá radost je z dobra, jež nepomíjí a nemůže se měnit. Dokud toto dobro nemáme, stále bloudíme a stále jsme děšeni přízraky zániku, přízraky neukojené touhy, nenasyceného hladu po štěstí.
Musíme se vyprázdnit docela od všeho, co nás nemůže dokonale oblažit, musíme se již jednou dokonale vypořádat se vším a vyvolit si dobro jedině dokonalé. Musíme se tak vyprázdnit ode všeho, abychom, třeba vše vlastníce, přece jen cítili děsivou pustotu všude tam, kde není ještě dokonale Bůh sám.
Ovšem dlouho trvá, než se člověk dostane k této svatosti, než jakoby dýchá Bohem. A přece je třeba dostat se až tam, abychom našli svou pravou radost. To znamená pálit a řezat na svou bytost, zbavovat ji všeho, co nás ještě přitahuje k tvorům.
Ale až se duše od všeho osvobodí, až přilne jen k němu, silnému a dobrému, protože on je radostí a štěstím, protože je dobrem, pak pocítí, jak sladký je Pán, a že on jedině je štěstí pravé, jež oblažuje naši mladost.
Radost milujících Boha. Radost v Bohu a z Boha.
Přátelství jásá nad dobrem přítelovým a má upřímnou radost z jeho dokonalostí, má upřímnou radost nad vším, co přítel má. Čím dokonalejší je přítel, tím dokonalejší je i naše radost. Protože Boží dobro je naprosté a dokonalé, proto též radost z Božího dobra je naprostá a dokonalá. Vše ostatní, i nejlepší přátelé, jsou podrobeni chybám a nedostatkům. Tyto chyby, vady, nedostatky zakalují naši dokonalou radost z přátelství. Přáli bychom si, aby náš přítel byl nejdokonalejší, a zkušenost nás musí poučit, že takové ideální přátelství neexistuje. Vždyť přátelství lidské má právě podle své možnosti zdokonalovat dobro přítelovo.
Avšak přátelství s Bohem tento stín nezná. Přátelství s Bohem dává čistou, nezkalenou radost. (1) Jak se rozhoří naše láska k Bohu a jak se rozsvítí naše duše radostí, když se ponoříme do sladké skutečnosti, že Boží dokonalost se nemůže ani změnit ani umenšit! Bůh je stále stejně dokonalý, stejně dobrý a spravedlivý! Stále plný dobra a darů. Kdo je jednou uchvácen Boží dokonalostí, nepřeje si nic jiného, než aby toto dobro dokonalé a nekonečné bylo ode všech milováno. Pak radost nad štěstím Božím a dokonalostí Boží zapálí v duši plamennou horlivost, jež takřka sžírá duši. Duše by chtěla, aby tento Bůh byl ode všech uznán a opravdu milován. Pak zažívá tato duše opravdová muka, když vidí, že Láska není milována. Tyto duše se pak rozlétají jako orlové za těmi všemi, kteří bloudí, kteří Pána neznají, vrhají se mezi ně a mezi spravedlnost Boží, stávají se blázny Božími, stávají se oběťmi skutečné, žhavé lásky pro Boha, dovedou se dřít pro Krista, pro nesmrtelné duše. Všechny chtějí přivést k Bohu.
Bůh, nekonečné dobro a štěstí, naplňuje radostí duši, která jej vlastní. Tato radost z Boží dokonalosti je bez mráčku a bez stínu. Bůh však nám ve své dobrotě toto dobro ještě sděluje. Nemůže je ovšem sdělit dokonale a naprosto. Jsme tu ve stavu zkoušky. Jsme účastni jeho dobroty, jeho dokonalosti, ale vše je úměrné naší porušené přirozenosti. A přece i tyto dary Boží jsou projevy jeho velké lásky a musí duši naplňovat opravdovou radostí. Vždyť jak bychom se mohli neradovat z darů, jimiž nás přítel zahrnuje. Vždyť se radujeme zase jen z dobrého srdce! Přítelova dokonalost, jež může rozdávat, jeví se nám ještě zřetelněji, a proto zase stoupá naše radost. Vždyť jsou to opravdová dobra! Dobra božského přítele!
Jdeme smutni touto pozemskou poutí a Bůh nám posílá jako závdavek své lásky, jež se dokonale rozvine ve vlasti, své dary. Jak by nezaplesala naše duše nad těmito projevy Boží lásky. Dítě Boží přijímá vše z ruky Boží jako opravdové dary. Ví, že Bůh to s námi nemůže myslet jinak než dobře. Vše od Boha je jeho darem. Víme, že vše, co nám dává Bůh, dává nám proto, abychom se mohli k němu přiblížit. Musíme jen umět číst v darech Božích a číst v nich o Boží lásce. Tak nám bude každý dar předchutí nebes, pak budeme již v každém daru Božím ochutnávat onu slast, jež duši zaplaví, až on sám dokonale a celý stane se naším štěstím, naší radostí. Proto děti Boží, proto ti, kteří věří v opravdové přátelství s Bohem, jsou stále opravdově šťastni. Vědí, že Bůh se na ně v každém, třeba i hořkém daru usmívá, vědí, že Bůh je stále drží ve své ruce.
Proto ti, kteří opravdu milují Boha, rozumějí mu a jeho navštívením. Tato radost z darů Božích je z účasti na jeho dobrotě, ale není bez stínu. Musíme projít očistným ohněm. Musíme se zbavit náchylnosti k věcem stvořeným. Neboť když se nezbavíme této náchylnosti zde, musíme se od ní očišťovat v plamenech očistcových. Odtud je bolest. Bolest je zranění. Je odnímání něčeho, což nás ochuzuje. Ti, kteří neznají než to, oč je bolest připravuje, jsou opravdu ubozí a nešťastní. Neznají cenu bolesti, neznají její očišťující sílu. Proto se rouhají a proto jsou nešťastni. Neboť každý, kdo trpí, není ještě proto nešťastný. Znají jen sebe, a proto nemohou v sobě nalézat smysl utrpení, protože ten musíme hledat v našem poměru k Bohu. Bůh nás chce mít dokonale pro sebe, a proto nám odnímá hračky pozemských hodnot, proto nás očišťuje bolestí v jejich odnětí. Bůh láskyplně umývá v slzách hořkosti, protivenství, pronásledování, únavy, nemocí. Jsou lidé, jež Bůh musí takřka násilím k sobě připoutávat. Znám lidi, kteří se dají hned první drobnou radostí uchvátit, kteří jdou jako mouchy na pozemské sladkosti, že jim Bůh musí nakapat pelyněk do nejčistších radostí. Opravdu nezkalených radostí užijí tak málo za života, že je opravdu mohou na prstech jedné ruky spočítat. Ach, jak by měli ti lidé děkovat Bohu za to, že je tak pečlivě vede, že jim dává léky, které jejich nemoc pozemské horečky nutně vyžaduje. Je tedy omezená radost dětí Božích z darů Božích. Ale nejpalčivější bolestí omezující radost v Bohu je vědomí, že ještě nejsme doma, že ještě můžeme Boha ztratit, že ještě dokonale Boha nevlastníme. Jsou přátelé, kteří jen s velkým přemáháním snášejí tento život, v němž jsou daleko od Boha. Nemáme Boha dokonale. Proto naše radost zde není dokonalá. To je ten posvátný smutek, hluboká melancholie, o níž vypráví Lacordaire, že je znamením všech velkých duší.
Každá duše opravdu milující Boha a dychtící po něm, toužící, aby jej všichni již dokonale vlastnili, je poznamenána tímto záhadným, hlubokým smutkem, jenž stravuje celou její bytost.
Ale tento smutek je provanut nadějí v radost, po které vzdycháme. Proto je také radostný. Zní to paradoxně. Ano, je to zármutek, jenž je daleko větší slastí než všechny falešné radosti světa dohromady. Neboť tento zármutek vyvěrá z hlubokého pocitu přítomnosti, velikosti a lásky Boží, a proto v něm svítí důvěra, že vše jednou bude splněno, že všechny žádosti budou ukojeny, že bdí nad vyplněním naší tužby ten, který ji v našem srdci zapálil! Neboť věrný je Pán a těm, kteří jsou věrni jemu, bude sám nekonečnou odměnou.
Kdo vrostl do svého Boha, má v něm vše a očekává od něho vše. Rozumí jeho cestám. Nepohrdá jeho dary. Pohrdá světem, za nic jej nepokládají ve srovnání s Bohem. Ale právě pro toto srovnání dovedou užít všeho – i tohoto světa, aby se přiblížili k Bohu. Proto je radostné jejich putování, radostné užívání tohoto světa. Dívají se na vše jako na projevy Boží lásky, ve všem Boha chválí, pak chápají i přírodu, jako ji chápal bl. Jindřich Suso a sv. František. Pak chápou umění, protože v něm vidí jako v zrcadle velikost Boží. Všechna šlechetná srdce, jež potkávají na své cestě životem, mluví jim o příteli nejlepším, o tom, jehož věrnost je nekonečná, jenž nás neochuzuje jako špatní přátelé, nýbrž proto se k nám sklání, aby nás zaplnil svými dary. Nejsou nikde sami, protože všude mají svého Boha, stále mají, kde by se občerstvili, kde by načerpali nových sil po tvrdých bojích.
Protože pak Bůh je radostí, protože je dobrem, snaží se, aby se mu připodobnili. A čím více se mu připodobní ctnostmi, tím také vzrůstá jejich radost, protože mají více ono dobro, jež radost dává. A tato radost zůstává i uprostřed utrpení, bojů, příkoří. Když se lidem zdá, že takový ubohý Boží služebník je již zničen, když jásají jeho nepřátelé, že je umlčen, že již nikoho nebude volat výše a že již nebude nikoho zneklidňovat a obtěžovat svým voláním ke svatosti, právě tehdy je nejsilnější, protože je ve výhni Boží, protože se právě očišťuje, přibližuje k Bohu a nabývá účasti na jeho síle. Proto jsou také služebníci Boží tak klidní ve svých protivenstvích. Zkoumej, zda i ty cítíš radost Boží v takových okamžicích. Jsi-li jí vzdálen, je to tím, že jsi ještě přece jen vzdálen Bohu, protože jsi příliš blízko sobě, protože se ještě na vše díváš ze svého hlediska a ne z hlediska Božího. Neboť podmínka radosti Boží je opravdové spálení nás v lásce Boží. Pokud my nezmizíme, nevstoupí do našich radostí radost Boží.
Čím více však vzrůstá naše láska k Bohu, tím více vzrůstá naše radost, neboť se přibližujeme k Bohu, jenž obveseluje naši mladost. On je dárcem věčného mládí. Kdo je v Bohu, ten nikdy nestárne, protože je v Bohu, který se nemění, který nikdy nechřadne. Každým tepem srdce může vzrůstat láska a s ní úměrně také radost. Zde není možné dozrání, tedy stáří, protože Bůh je nekonečný a nikdy se mu dost nepřiblížíme. Proto i naše radost může vzrůstat, stále se rozhořívat, až jednou zapálí celou naši bytost požárem věčného milování na hořícím srdci Božím.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) ST II-II, 28, 2.