První kroky
Emilián Soukup OP
Člověk rád vzpomíná na začátky – života, práce, přátelství. Bývá v nich velmi jemná krása. V přátelství jsou začátky nejkrásnější, jsou pro celé přátelství svědectvím. A jsou také nejdůležitější, neboť vzpomínka na ně může obnovovat, je jako dozorem.
Vzpomínáme na začátky přátelství duše s Bohem. I v něm jsou první kroky nejdůležitější, mnohem důležitější nežli v přátelství lidském. Zůstávají totiž po celý život na zemi podmínkou, živnou půdou přátelství a také jeho nejjemnější krásou. Snad není zbytečnou poznámka o poměru pojmů přátelství s člověkem a přátelství s Bohem. Mluvíme o přátelství s Bohem, ač obsah toho pojmu je nesmírně hlubší než obsah přátelství s člověkem, ale právem přirovnáváme obojí, právem zásady lidského přátelství přenášíme na lásku k Bohu. Neboť přátelství je největší láska, jaké je lidská duše schopna, je jejím vznětem, na němž je ze všech hnutí lidského srdce v poměru k jiným živým bytostem nejméně nedokonalostí.
Přátelství začíná poznáním. Poznání nebo zkušenost probudí srdce, a čím hlouběji proniká poznání nebo zkušenost, čím více poznáváme a zakoušíme dobro a krásu, tím více se srdce kloní, tím víc miluje a touží. Ale k přátelství je třeba ještě jednoho. Podstatnou složkou přátelství je víra v poznané a zažité, víra v hodnotu přátelsky milovaného, nepočítání se zklamáním. Teprve tehdy je přátelství celé a zcela pravé, poznáním začíná, vírou se upevňuje.
Poznání Boha a zkušeností s ním, poznání a zkušeností o nejvyšší bytosti, zdroji veškeré pravdy a dobra musí nabýt každý zdravě myslící člověk. Chybí tu však trojí: úplnější poznání, ujištění, že smíme, co bychom chtěli, dosáhnout přátelské vzájemnosti a vyloučení obav ze zklamání.
Člověk by chtěl vykročit a víra ho naučí prvním krokům. Bez ní není krok možný – důkaz je obsažen v Aristotelově výroku: „Bylo považováno za nesmyslné, když někdo řekl, že miluje Jupitera.“
Tolik, bohužel, nepoznané krásy je v Božích slovech v Písmě, jimiž ujišťuje člověka, že smí po Božím přátelství zatoužit, že je skutečností div dobroty, Boží touha milovat člověka přátelskou láskou, že Bůh chce dát člověku všechny krásy přátelství, důvěrnost a věčnou nerozlučnost. Písmo to opakuje nejrůznějšími obraty: mluví o Moudrosti zvoucí člověka, mluví u proroků o věrnosti a nevěrnosti, přímo vyzývá, aby srdce člověka přilnulo k Bohu – až k onomu svou dojemností skoro zarážejícímu slovu, kde v obrazu otce praví Bůh člověku: „Dej mi, synu můj, své srdce“ (Přís 23,26).
Boží přátelství se podrobuje zákonům přátelství lidského. Víra, podstatně nutná pro lidské přátelství, byla připravena srdci člověka ujištěním o Boží blahovolnosti. Tato víra se vyvíjí poznáním Boha, hodného věřící přátelské lásky. Je ovšem pravda, že „Bůh chtěl zůstat Bohem skrytým“, aby tím svaté přátelství nabývalo větší krásy, záslužnosti a schopnosti vzrůstu. Ale člověk musí vědět, musí nějak toto skryté Dobro a Krásu poznat. Neboť, jak praví sv. Tomáš: „Nelze k něčemu lnout nadějí nebo láskou bez poznání smysly nebo rozumem…, proto před nadějí a láskou musí být víra.“ (1) To jsou další dva z prvních kroků.
Bůh vypravuje o sobě: Co nám pověděli proroci a Ježíš Kristus o Bohu-příteli duše, ho ukazuje sice „jako v zrcadle“ a jen „v hádance“ (sv. Pavel 1 Kor 13): ale ujišťuje o netušeném bohatství dobra a krásy za „zrcadlem“, „v hádance“ zaručuje tisíc souladných řešení, jedno krásnější než druhé. A umožňuje tak z přátelství to nejkrásnější, víru v ono netušené a v ona řešení plná záře. Neboť víra je přesvědčení o jistotě tušeného a naznačeného.
Co nás nejvíce uchvacuje v lidském přátelství, to chce Bůh od duše, když jí nabízí své přátelství, když o ně zrovna prosí. To znamená věřit v Boha. Nejenom věřit Bohu, suše umět odříkat, co Bůh zjevil. Věřit v Boha a věřit Bohu, podle hlubokého výkladu sv. Tomáše být tímto přesvědčením veden k Bohu jistotou, že, je-li kdo hoden našeho nejhlubšího přátelství, je to on, Dobro a Krása bez proměnlivosti.
Touto vírou nabývá touha duše po přátelství s Bohem celé své ceny. Veškerým úsilím své svobody přilne k Bohu, aby se ukázala hodnou tak velikých darů Božího přátelství.
Jsou proto tyto první kroky nesmělé, nejisté, tápavé? Nic by nebylo osudnějšího. Bůh o sobě pověděl dost, aby duše mohla věřit v Boha a Bohu. A ve slovech Písma „okuste a vizte, jak sladký je Pán“ je obsaženo další. To je rozdíl mezi vírou v člověka a vírou v Boha: věříce v člověka, nakonec již nemáme co nového věřit, nebo musíme bojovat o udržení své víry v něho, když na dně přicházíme na kal. Věříme-li však v Boha, nikdy nepřijdeme na kal ani na dno, čím víc věříme, tím pevnější se stává víra, tím víc se blížíme k vidění, tím víc okoušíme, jaký je Pán, jak přesahuje všechno dobro a všechnu krásu. Láska pak předběhne víru. Víra stojí před „zrcadlem“, ale láska v něm překážku nemá, láska pronikne za ně a spojí se s Přítelem. Vykročí a pokračuje směle, rázně, odhodlaně, vytrvale.
Ale spojení lásky s vírou a víry s láskou musí zůstat pevné. Neboť láska bez víry na zemi ztrácí živnou půdu a ztratí se zcela, aniž by člověk věděl jak. Proč vždy porušení víry ukazuje v dějinách jako nutný následek vyhubení květů lásky (a tím i lásky samé, protože láska bez květů není láskou)? Proč je katolická mystika nesmrtelná a po tisíci letech vydává květy krásnější a svěžejší než ve své mladosti? Odpověď je zřejmá. Mystika je pochopené a provedené přátelství, jež roste z pronikavé víry. A naopak je také zřejmé, že víra bez lásky k přátelství nevede, neboť taková víra není víra v Přítele, nýbrž pouze víra o něm, a ještě velmi chudá.
Taková je teorie o prvních krocích přátelství s Bohem. Jaké jsou praktické důsledky pro duchovní život, aby se duše skutečně ocitla na nové cestě za přátelstvím s Bohem? Kristus jednou řekl: „Mějte víru Boží.“ Je třeba mít víru Boží, ne víru lidskou, která chce pro všechno lidské odůvodnění a lidskou průhlednost. Víru Boží, které postačí vědět: Bůh to řekl, je to v Písmě, učí tomu církev, a pak duše hladově hledá dále, hladově chce víc vědět o tom, jenž je Dobro a Krása, toužící po přátelství člověka, hladově chce mít zkušenosti o životě s ním, pevně věříc, že se nezklame.
Kdo jednou jen pocítil sílu tohoto dojmu, pochopí, že jsou to opravdu první kroky k Přátelství. A Přítel pak zároveň začíná vycházet vstříc, po daru víry podává větší rozvinutí darů Ducha svatého, pěstuje přátelskou důvěrnost, po které duše tolik touží a v přátelství vyšlehují plameny svaté vášně lásky.
A potom se pochopí také třetí důsledek: proč totiž musí Bůh od člověka žádat takovou nesmlouvavou víru, dětem světa nesnesitelnou, jak ji žádá katolická církev. Bez ní není Božích přátel, protože bez ní se Bůh člověku nestane Přítelem.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) I.-II. 62,4.