Posvěcující přátelství
Silvestr M. Braito OP
Přítel nesmí chtít nic, co je namířeno přímo proti příteli. Neuznává ho tak za své dobro, když toto dobro sám ruší. Božím dobrem je vůle Boží, jeho majestát, který musí vyžadovat, aby se vše postavilo k Bohu jako k jedině pravému poslednímu cíli všeho, je jeho nekonečnou podstatou. Proto se přítel Boží musí aspoň varovat všeho, co dává přednost něčemu před Bohem. To je totiž podstata těžkého hříchu – opovrhnutí Bohem, jeho nekonečností, která chce sebe a povýšení tvora na Boží trůn.
Nic nesmíme chtít proti Bohu. Jinými slovy, nemáme chtít nic více než Boha. Nic jiného ať neuchvacuje naši pozornost více než Bůh. To by bylo podceňováním Boha a divné přátelství člověka, který vše miluje více než toho, komu lže přátelství.
Plyne však z toho, že se musíme vzdát každé jiné lásky, že je třeba všecky i nejsvětější svazky přetrhat, že nesmíme nic milovat?
Nic by nebylo osudnější než si myslet, že nás Bůh odřezává od všeho toho, v čem nám dává žít. Bůh nežádá, abychom se vzdali jiného milování, nýbrž požaduje, abychom všechny své lásky posvětili láskou nadpřirozenou, láskou jeho!
V přirozeném řádu milování je jedna láska nezávislá na druhé. Mohu milovat přítele a nemilovat jeho vědecké metody, jeho umělecký směr nebo jeho rodinu či vlast.
Něco jiného je v lásce nadpřirozené. A ta je právě řešením, zda a jak milovat něco jiného než Boha. Bůh si nás žádá zcela pro sebe. Chce, abychom jej milovali a aby v této lásce byly všechny ostatní obsaženy a k ní směřovaly. Proto u člověka, jehož lásky se nedají spojit s láskou Boží, přátelství s Bohem mizí.
Jak tedy milovat osoby a věci? V Bohu a pro Boha. To je tajemství lásky k bližnímu. Sv. Tomáš praví krásně, že ten, kdo miluje přítele, nutně musí milovat i vše, co je jeho. (1) Každý bližní je dítětem Božím a hlavně je určený k účasti na Boží blaženosti. Především tímto určením k němu patří, a proto je třeba takto bližního milovat: vidět v něm Božího přítele, kterého máme rovněž jako Bůh – Přítel milovat.
Společenství blaženosti nám otvírá otázku, jak se máme chovat k lidem a věcem. Láska přirozená pro přirozené vlastnosti je pro křesťana zřejmě nedostatečná. Tak milují i pohané.
Křesťan miluje proto, že Bůh miloval napřed, a více to, co s ním v životě spojuje. Všichni lidé jsou stvořeni Bohem a všeobecným soudem Páně určeni k jeho slávě. Jejich blaho patří Boží vůli. Jsou tedy Boží, a tak křesťan miluje Boha ve svých bližních. Když miluje Boha, objímá ho se vším, co je jeho, a proto i bližního.
Z této lásky nesmíme nikoho vylučovat, ani nepřátele. I jim chce Bůh své dobro, i oni jsou jeho. Ublížili nám, našemu dobru. Přirozeně se v nás vzmáhá hněv a hrozí, že propukne v nenávist. Co zvítězí? I nepřátelé jsou Boží, jsou Božím dobrem. Proto patří k lásce Boží, která má vše, co je jeho, zahrnovat. Nenávidět nepřátele znamená milovat více své dobro, kterému nepřítel ublížil, než dobro Boží. (2)
Všichni jsou milovatelní touto láskou k Bohu, který bližní miluje ke své slávě a k jejich blaženosti. Tyto bližní spojil Bůh s námi určitými svazky příbuzenskými, přátelskými, zájmovými. Kdybychom ulpěli jen na těchto důvodech lásky, jednáme lidsky, pouze přirozeně. Bůh však žádá víc.
Proto s námi spojil různé lidi, aby nám pomáhali blíž k němu. Tím lze posvětit své přirozené, dobré lásky, aby se staly lepšími, svatými, nadpřirozenými. Stupněm spojení vzhledem k nadpřirozenému cíli je dán stupeň lásky k bližnímu.
Zde zaujímají první místo rodiče a příbuzní, neboť oni nám byli dáni proto, abychom skrze ně přijali život a jimi ho měli udržovaný, život, který se má v Božím přátelství a jeho blaženosti nadpřirozeně rozvinout.
A své ostatní přátele musíme milovat tak, jak jsou blízko Bohu a jak nás k němu přibližují. (3) Musíme je milovat jako pomocníky na cestě k Bohu. Podle toho si pak vyvolíme přátele. Jen v nadpřirozeném smyslu vyzní naplno krásná hodnota přátelství, kde dobro, které v příteli milujeme, je Bůh a cesta k němu. Proto je první přátelskou snahou pomoci příteli k dosažení cíle.
Tak milujeme i ostatní dokonalé lidi, světce, neboť oni nás zapalují pro Boha.
Nyní pochopíte, jak se staví křesťan k ostatním věcem. I ty je možné milovat láskou nadpřirozenou a nadpřirozeně záslužnou jako prostředky k Božímu oslavení, k zvroucnění lásky k němu, jako prostředky ke spáse.
Tak miluje křesťan krásu, přírodu, tak miluje umělce, neboť mu hovoří o Bohu a k němu ho vedou. Tak miluje pozemské hodnoty, které jsou mu dány k pořádání, aby jimi stále více miloval Boha. (4) Miluje je jako příležitosti, ve kterých musí osvědčit a rozšířit svou nadpřirozenou lásku k Bohu a k bližnímu. Podporuje chudé, aby jim usnadnil myslet na Boha, osvobozuje je od tísnivého a od Boha odvádějícího hledání nejpotřebnější skývy.
Milujeme věci proto, že jsou odleskem Boží všemohoucnosti, proto, že k nám hlasitě promlouvají o Boží dobrotě.
Tajemné pouto Božího řízení sepjalo všechny věci a všechna dobra. Všechna je Bůh zařídil k poslednímu cíli. Na dobru budujeme lásku k němu. Proto jako jsou všechna dobra spojená v Bohu, i všechny lásky mají být sladce a účinně zároveň spojeny, aby se rozezvučely v nadpřirozeném souzvuku v Bohu, jenž jediný dává vlastní a nejhlubší smysl všemu.
Nadpřirozený život neruší lidskou lásku, nezavírá oči před stvořenou krásou, ale otvírá zrak, abychom ve stvořeném dobru viděli k Dobru nestvořenému. Láska nadpřirozená obléká nekonečnou krásou a cenou všechny krásné lásky lidské. Nadpřirozené neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje, povyšuje a přetvořuje.
Proto také duchovní život, opravdově a dokonale vedený, nedělá unuděné mrzouty, ale světce, bytosti žhavé nejobsáhlejší a nejčistší láskou.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) De Char. art. 1.
(2) De Char. art. 8.
(3) De Char. art. 9.
(4) De Car. art. 7. ad 4.