Po nejlepší cestě
Silvestr Braito OP
Jak roztříštěný, neujasněný a neklidný je mravní život bez Boha. Známe mnoho lidí s přirozenou mravností, která je zbytkem křesťanského mravnostního vychování. Zdají se být lidem vyrovnaní, dokonalí, ale jak toto zdání mýlí! Jejich mravní život je jaksi zmechanizován, bývá v něm hodně setrvačnosti, anebo i jiných proudů. Mnoho lidí jedná dobře v různých ohledech z přirozené vlohy. Jsou přirozeně mírní nebo dobrotiví nebo stateční apod. Jiní zase jednají dobře z vypočítavosti nebo ze strachu. Jak mnohým je pak mravním vodítkem snaha o policejní zachovalost, jak mnohým je mravnost čistě občanskou hodnotou. Jednají dobře i šlechetně, ale všechny tyto jejich úkony jsou tak osamocené, ojedinělé, jsou bez vnitřní spojitosti.
Jim podobni jednají i mnozí křesťané. Zdá se jim, že vrcholem duchovního života je určitý počet ctnostných, hlavně vnějších, úkonů. Jejich celý vnitřní život bývá tak rozbit a neucelen, chybí jim tolikrát jednotné, vyšší hledisko.
A přece mají v rukou jednotící prostředek. Předpokládejme, že mají milost posvěcující. Milost posvěcující zažehla v duši veškeré božské, základní a mravní nadpřirozené ctnosti.
Milostí posvěcující nám byl vlit nejvyšší směr, jímž se máme ubírat k nejvyššímu dobru a snažit se o nejvyšší cíl. Byli jsme určeni přímo pro Boha. Boha poznat a jej jednou obejmout. Pod tímto zorným úhlem se pak má vyvíjet celý náš život. Ctnost dává činit dobře, a i toho, jenž dobře činí, činí dobrým podle velikosti ctnosti, jak říká sv. Tomáš. Každá ctnost má za účel dosáhnout jisté dobro.
Má něco pozitivního dokázat, anebo má něco odstranit, co by překáželo rozvinutí dobra v nás. To je bezprostřední účel každé jednotlivé ctnosti.
Ale nač jsou veškeré ctnosti, proč k nim máme určité sklony? Proč je ona celá organizovanost ctností, onen jejich velkolepý věnec? Dobro společenské nebo jednotlivcovo nejsou dostatečnou odpovědí na onen celý souhrn ctností, na jejich přísné požadavky.
Kdo se blíže zadívá na ctnosti, uvidí, že jedna s druhou souvisí a že jedna je druhou podmíněna. Jedna druhou potřebuje a všechny se vzájemně doplňují. Doplňují se v nádhernou, velebnou stavbu. Výš a výš stoupá vrchol skupiny ctností. Všechny směřují k dosažení nebo ochraně dobra. Mají pak tyto ctnosti utonout v přirozeném dobru? Anebo ptejme se skromněji, mají se tyto ctnosti otáčet kolem člověka, anebo mají vyšší účel?
Jestliže náš rozum poznává vyšší dobro než jsou věci stvořené, je mu ihned jasno, že má-li se rozum snažit o toto dobro, musí za ním směřovat i vůle. A jsou to právě ctnosti, které usměrňují vůli k dobru. Je-li nám tedy rozumem podáno nejvyšší dobro, pak i vůle za ním musí vzlétat.
To platí již v nadpřirozeném řádě. Co však by se lidský rozum nikdy sám neodvážil hledat, to je skutečnost křesťanství, že my můžeme s tímto nejvyšším dobrem, jež nám již přirozený rozum podává, vejít do důvěrného a blízkého styku zcela jinak. Milostí jsme Božími dětmi a dědici jeho dobroty a jeho velikosti. Proto se má vůle snažit o toto dobro. Proto mají naše ctnosti, jež realizují touhu vůle, vyšší úkol spojit nás s tímto nepochopitelným, nesmírným dobrem.
Nadpřirozená láska pak člověka spojuje s Bohem, proto je tato nadpřirozená láska zřídlem nového, vyššího mravního snažení, je pochodní a živícím ohněm celého boje o nejvyšší dobro.
Nadpřirozená láska dává člověku nejvyšší zdokonalení. Připoutává nás totiž nejdokonalejším způsobem k nejdokonalejšímu předmětu, Bůh je v křesťanově duši přijat organicky a životně. Bůh v nás není mrtvě, není v nás jako nějaké cizí těleso, jež se nemůže včlenit do naší duše. Bůh nás učinil svou milostí účastnými své podstaty, a proto můžeme růst k němu, dle jeho obrazu, dle jeho podobenství. Proto také můžeme růst jím a podle něho a v něm.
Ono spojení nadpřirozené milosti se pak projevuje láskou, to jest vyjádřením této účasti na Boží podstatě. Nadpřirozená láska vědomě spojuje duši s Bohem, jde k němu a činy mu prokazuje ono spojení.
Láska spojuje naši duši s Bohem. Zastavme se u tohoto faktu, abychom v něm viděli velikost lásky a způsob, jak žít v duchu této lásky, jak podle ní zařídit celý svůj duchovní život, aby byl ucelenější a uvědomělejší a tím také plodnější. Nadpřirozená láska zaručuje smysl a život ostatních ctností.
Máme dojít k Bohu. Proto musíme Boha milovat nade všechno a celým životem, jenž nám byl dán jen proto, abychom v něm a jím dokazovali Bohu svou lásku, abychom šli k tomuto Bohu. Vše se musí stát prostředkem k dosažení Boha a k prokázání mu naší lásky. Tak nabývají naše ostatní ctnosti smyslu. Láska oživuje, zvedá a povznáší veškeré naše ctnosti.
Není posledním cílem různých mravních ctností jen dosažení nejbližšího výsledku, řekněme třeba potlačení nemírné touhy po požitcích ve ctnosti zdrženlivosti. Kdo se hlouběji zamyslí, musí říci, proč je třeba potlačovat onu nemírnou touhu. Pouhé dosažení onoho výsledku není samo o sobě ještě mravním důvodem. Zdraví pak a jiné důvody nemohou postačit, neboť je všem jasno, že podle celého uspořádání člověka a přírody není člověk ani lidská společnost posledním dostačujícím důvodem všeho bytí a dění na zemi.
Jak krásný a vznešený důvod zde dává naše nauka o nadpřirozené lásce k Bohu. Jsme povoláni k tomu, abychom celým životem spěchali k Bohu a abychom jej již zde milovali tak, jak je to tu možné jednomu každému dle jeho darů. Všechny naše činy mají jít tímto směrem, což právě koná ctnost nadpřirozené lásky. Nadpřirozená láska totiž určuje a vede všechny ostatní ctnosti. Nebo lépe řečeno, má je i uvědoměle vést a řídit.
Celý náš mravní život má být řízen láskou. Ctnostný člověk jedná proto jinak v podstatě činu než člověk bez lásky. Zdržuje se v požitcích tak jako člověk tohoto světa, ale ze zcela jiného důvodu. Ne proto, aby si neublížil na zdraví, ne proto, že to snad není sociální strhnout na sebe nesmírnou řadu požitků v poměru k ostatním lidem, nýbrž především proto, že jeho srdce opanoval Bůh nadpřirozenou láskou. Protože Boha miluje, neoddává se slepě radostem a požitkům. Nevidí v nich poslední cíl. Ví, že kdyby se oddával požitkům střemhlav anebo proti Boží vůli, urážel by tím Boha, že by před ním, nejvyšším dobrem, dával přednost věci poměrně ubohé a pomíjející, jež může být jen v určitém měřítku dovolenou posilou nebo odměnou za jiné vážné povinnosti a oběti.
Člověk žijící v nadpřirozené lásce usměrňuje a vychovává své vášně proto, aby jej nezřízeně neodvedly od Boha, jehož přece vroucně miluje. Kdo miluje opravdu Boha, u toho jsou veškeré ctnosti krásně sladěny, u něho jedna ctnost nevzrůstá na úkor druhé, čili u něho se žádná ctnost nezvrhá v opačný výstřelek, v němž ctnost již přestává být ctností. Spravedlivý je shovívavý, ale není slabošský, je energický, ale není krutý a bezohledný. Jeden čin pak vyplývá ze druhého.
Tím se dostává pokroku v duchovním životě velké síly a hybné páky. Musí to ovšem být láska uvědomělá. Musíme mít na zřeteli svého Boha jako poslední cíl, naše činy musí opravdu k němu směřovat. Potom nadpřirozená láska určuje, co je třeba vykonat v daných okolnostech, potom láska vedena k činu hýbe jednotlivé ctnosti, jejichž úkon je právě nutný nebo užitečný a prospěšný pro duševní rozvoj.
Člověk opravdu milující Boha, u něhož je láska životná, si určuje, jak se bude v daných bojích a obtížích bránit. Vychovává proto ctnosti obranné, ctnosti, jež mají negativní, to jest zapuzující a odmítající úlohu.
Jaká to má být láska?
Plodná a pro duchovní život silná láska je ta, kde člověk celý život opravdu vrhl na dráhu Boží, kde se člověk stále a stále táže: Bože, co ode mne chceš, jak ti mohu prokázat svou lásku,
Musíme se často zpytovat, jak naše láska k Bohu vzrůstá nebo zda se umenšuje. Musíme znát své slabosti, své pokušení, své obtíže. Láska pak hned najde prostředky, hned dá povel, jakým směrem zařídit boj.
Takováto velká láska je pak činorodá, je velkorysá. Když představí láska rozumu a víře nekonečné dobro, když utvrdí naději pevným očekáváním nejvyššího dobra, pak se již snáze bojuje. Člověk, který prožil vroucně lásku k Bohu, se dá snadněji pohnout k velkým, nadšeným činům. To, co nám zde v Čechách chybí, je právě hluboká, činorodá láska k Bohu, jež se dovede odvážit velkých, krásných věcí pro Boha. Proto jsme tu v Čechách ve všech náboženských podnicích tak malí a malicherní. Proto i náš časopis, vedoucí výše, byl přijat tam, kde by měl být pochopen, s takovou nedůvěrou. Chtějí mít takovou zbožnost a svatost, která by nebolela, která by mnoho nestála. Naši katolíci si namnoze neuvědomili, co je Bůh a že ten nejvyšší Bůh má právo na celé lidi a že se mu mají oddané duše zcela dát a že nemá nikdo právo je zdržovat a udržovat jen v tom nejnižším jako nejjistějším. Je to pohodlné. A jisté také. Ano, zajistí nám to zde třeba na věky naši polovičatost, naši ubohost v duchovním životě. Proto nemáme světce, proto nemáme kontemplativní řády. /…/ Položme si nadpřirozenou lásku jako cíl mající ovládnout celý život, mající dát život všem ctnostem, dát jim nový vzruch, nový vzlet, a bude ihned lépe.
A ještě jednu praktickou poznámku z tohoto článku, jenž je teoretický jen zpola. Když láska řídí všechny naše činy, každý náš čin pak nabývá nesmírnou cenu, každý náš čin nabývá nadpřirozené posvěcení. Tak i čin nejnižší ctnosti se stává velkolepým démantem, neboť je to čin vykonaný z lásky k Bohu, a proto je to vlastně úkon nadpřirozené lásky. Pak nabývá nesmírnou cenu nejmenší, nejnepatrnější skutek lásky k bližnímu, drobná sebezapření, krátké povzdechy k Bohu uprostřed práce, uprostřed utrpení.
Je to tak snadné. Stačí žít v Boží milosti, stačí občas vše obětovat Pánu, posvětit jeho láskou a tato královská ctnost všechno pozlatí. Vždyť Bůh má na to právo také! Vše nám dal, tolik milostí zasel do naší duše, tolik ctností nám uštědřil. Proto je jen spravedlivé, když pěstujeme tyto ctnosti a když je hlavně oživujeme vznešenou ctností nadpřirozené lásky.
Život v lásce, život, v němž každý úkon a každý tep srdce jásá naši lásku k Pánu, je rychlým, závratným výstupem k Bohu. To je ona cestička sv. Terezie od Dítěte Ježíše, cesta třeba drobných činů, ale velké lásky, jež všem dává božský život a jež vše zmocňuje na nekonečnou, protože láska tone v Bohu a ten je nekonečný.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením