Nesmrtelní
Emilián Soukup OP
Jméno nesmrtelnosti podmaňuje i ty, kteří v ni samu nevěří. Nesmrtelnost svého díla hledá vědomě nebo podvědomě každý. Myslí se ovšem na tak zvaná veliká díla. Nesmrtelnost každého svého díla má zajištěnu duše přátelstvím s Bohem spojená – i tak zvaného nepodařeného díla. Tato stránka přátelství s Bohem by se zdála dopuštěna pro zbytky sobectví v člověku, ale je to skvělá stránka přátelství s Bohem. Působí, že se přítel nemusí tak zoufale stydět před Přítelem.
Nesmrtelnými nás a naše díla činí zásluhy u Boha. Snad někomu to slovo zní obchodnicky. Ale ten pojem a to zařízení není výsledkem počítání, je chloubou a výsadou přátelské lásky. Ten, jenž přišel duším říci, že se nemají nazývat služebníky, nýbrž jeho přáteli (srv. J 15,15), naznačil tuto záležitost Přátelství, když pravil: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,19-21). Mezi lidmi zásluha ovšem znamená právo na odplatu za službu byť i vykonanou s nenávistí v duši. Mezi Bohem a člověkem je právo pouze jednostranné, právo Boží. Bůh nemusí platit, protože všechno naše je jeho, od zárodku až do bohatství úrody.
Avšak Bůh je láska, láska je dávající dobrota. Aby mohl dávat a jeho dary aby nás nebolely, dal nám právo na své dary. Ne právo dělníků a vydělávajících na blahobyt, nýbrž právo dětí v nejhlubším smyslu: dětí-přátel. V tom je obsažena podstata pojmu zásluhy, jsou totiž požadavkem přátelství s Bohem. „A jsme-li děti, tedy i dědicové“, řekl apoštol Pavel (Řím 8,17). Bůh nás upravil za vhodné pro Přátelství. Tím nás vyzdvihl do svého rodu. Svými pracemi a obětmi rosteme, stáváme se stále dokonalejšímu příslušníky Božího rodu. Protože však tento způsob a toto zdokonalování rodové příslušnosti je nad naše síly a výkony, Bůh, aby jednal spravedlivě, v důsledcích svých úmyslů, práci, výkony a oběti svých přátel-dětí nenechává osamoceny. Připojuje k nim svou božskou hodnotu a svou moc. A naše práce, výkony a oběti se stávají záslužnými. Ne v první řadě záslužnými štěstí, které blaží člověka, nýbrž záslužnými toho, že Boží výkonnost se spojí s výkonem naším, že Boží výkonnost nás vyšine výše. Čím lepší skutek, tím lepší a vydatnější je spojení Boží výkonnosti s naším výkonem. Tím více se stáváme příslušníky Božího rodu, tím hlubší se stává Přátelství, tím více milujeme. Vlastně hlavně a napřed nabýváme zásluh proto, abychom směli Boha ještě více a ještě přátelštěji milovat, ještě „božštěji“ žít.
V tom je krása i velikost katolické nauky o zásluhách, o možnosti a povinnosti sbírání zásluh. Přestává obchodnicky povrchní názor na zásluhy jako na mrtvý kapitál, se kterým se jednou shledáme a budeme bohatými, kdežto nyní zůstáváme zatím chudáky. Zásluhy jsou výslednicí a požadavkem živého přátelství. Kdo by chtěl být Božím přítelem a nevěnoval velkou péči svým zásluhám, velmi by se klamal.
Nás i naše skutky činí naše skutky nesmrtelnými. Ovšem i tak, že na věčném životě bude tím větší blaženost, čím větší je bohatství zásluh. Ale to jaksi nepřímo, odvozeně. Hlavně jsme zásluhami nesmrtelní proto, že svými záslužnými skutky stále rosteme v lásce k Bohu, jsme stále podobnější, stále bližší jemu, Nesmrtelnému, Věčnému, Nejskvělejšímu.
Teologická spekulace potvrzuje tento rozbor již pouhým vypočítáváním podmínek, které je třeba splnit, aby náš skutek byl záslužný. Souborně vypočítávají šest vlastností člověka, má-li být záslužným: skutek vykonaný za pozemského života, ve stavu milosti posvěcující, vykonaný svobodně, skutek mravně nezávadný, vykonaný kvůli Bohu, od Boha uznaný.
Šest podmínek záslužnosti dobrého skutku – právě tolik podmínek živé přátelské lásky a práce. Bez přátelství není zásluh. Tím větší zásluhy, čím dokonalejší přátelství. Přátelství je pak tím dokonalejší, čím pronikavěji ukazuje oněch šest vlastností. Neboť přátelství člověka s Bohem je život na zemi, v němž Boží dítě roste v lásce, milujíc, a proto mocným rozmachem vůle odevzdávajíc Bohu, co je mu milé, protože je to Bohu milé; vzájemnost Boží lásky se pak osvědčuje, vedouc k takovým činům a uznávajíc je za činy hodné pravých a dospívajících Božích dětí.
Obsah dosud naznačených myšlenek je takový: zásluha a láska patří k sobě. V tom slově máme odpověď na dvě otázky, které musí zajímat každou duši toužící po správném životě s Přítelem: kterými skutky nabýváme zásluh – které skutky jsou nejvíce záslužné,
V první záležitosti bývá leckdy omyl u duší, jež se považují za jaksi výjimečné a odlišné od „obyčejných“ křesťanů. Mají svou „zvláštní“ cestu, svůj zvláštní způsob života, své „nemožnosti“ žít podle pravidel jako druzí. Třeba se vypěstují v jisté zaryté idiosynkrazii proti určitým skutkům křesťanského života – i proti svátostem, hlavně proti svátosti pokání. Ti a všichni musí vědět, že jednou podmínkou záslužnosti je uznání, popřípadě přímé doporučení Bohem. Úkony ctností, jež poroučí nebo radí evangelium, úkony poslušnosti církvi, úkony svátosti Kristem ustanovených nabýváme zásluh. Kdo by chtěl mít záslužné skutky, a toto by pomíjel – marně by se pachtil po zásluhách. Neboť to je cesta Bohem určená.
Na této cestě pak nalezne duše zásluhy všude kolem, má-li opravdovou lásku. Kdosi napsal o lásce, že je to ctnost vše zasahujícího gesta. Jako lze všechno konat s láskou a z lásky, tak přátelská láska k Bohu obsáhne i nejvšednější úkony a dá jim podmínky záslužnosti. V tom smyslu napsal apoštol Pavel, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému (srv. Řím 8,28); i nejmenší lidské úkony učiní láska slavnými a nesmrtelnými činy Božích dětí.
Opětně: čím více přátelské lásky k Bohu, tím větší záslužnost. Jsou činy samy o sobě veliké, ale bez lásky jsou bez zásluh, s malou láskou jsou málo záslužné. Jsou činy malé o sobě i s nádechem směšnosti v očích lidí; ale veliká láska je činí nejvíce záslužnými. Proto zděšeně volal sv. Augustin: „Povstávají neučení a uchvacují říši Boží, kdežto my učení zůstáváme v nízkosti“. Ti neučení celým svým srdcem pochopili apoštolovu výzvu: „Nade všecko mějte lásku“ (Kol 3,14).
Shromažďujte si poklady v nebi, které ani rez nekazí, ani zloděj nevykopává, které však jsou pramenem vaší nesmrtelnosti, osobní nesmrtelnosti Božích dětí i nesmrtelnosti všech skutků a činů Božích dětí. Shromažďovat poklady znamená pěstovat přátelství s Bohem. A máme nejen o jednu skvělost Přátelství více, máme též o jednu mocnou pohnutku více, abychom pěstovali Přátelství. Je to nejradostnější život, když víme, že neplýtváme myšlenkami a silami na jepičí malichernosti. Je to život stále mocnějšího rozmachu síly a činů, když víme, že konáme skutky nesmrtelné hodnoty a nesmrtelné plodnosti.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením