Nerozluční
Emilián Soukup OP
Okusit blaha přátelství znamená okusit mučivou obavu o rozloučení. Lidské přátelství je křehká věc, přátelství s Bohem se však zdá věcí mnohem křehčí, která se děsivě snáze rozbije, nežli přátelství lidské. To se jenom nezdá, je to skutečnost; protože přátelství Boží je věc a záležitost nekonečně drahocennější a jemnější, nežli nejhlubší a nejpevnější svazek dvou lidských duší. Proto je třeba si dobře uvědomit správnou nauku o této nerozlučnosti přátelství s Bohem. Čím více známe jeho něžnou křehkost, čím více se o ně bojíme, tím se stává pevnějším.
Duši přemýšlející o nerozlučnosti zajímá s určitým nepokojem trojice otázek: Zajistím si Přátelství tak, aby se nikdy nepřerušilo? Zajistím si jeho růst, aby neochabovalo? Zajistím si setrvání v lásce až do posledního dechu?
Skutečnou nerozlučitelnost Přátelství by nám mohl zajistit buď Boží slib, že nedopustí nikdy trvalé odloučení duší, které s ním jednou byly přátelsky spojeny; nebo by nám to mohly zajistit naše zásluhy, že v Přátelství nabytým zásluhami bychom měli u Boha právo, že by své bývalé přátele musel vynést z propasti hříchu na své srdce. Slib Boží nemáme, naše zásluhy nám nemohou takovou nerozlučnost zajistit. Kdyby toto druhé bylo možné, bylo by možné takto mluvit, vlastně takto se rouhat: „Jsem duše s Tebou, Bože, přátelstvím spojená. Vím, že mi za to dáš věčný život. Ale jestliže se mi jednoho dne zachce zradit tvou lásku a jednat s Tebou jako s nepřítelem, pro mé nynější zásluhy budeš Ty povinen přivést mne zpět a dát mi celé své přátelství.“ Bylo by to rouhání. Ale – což nejsou křesťané, kteří v koutečku srdce tak smýšlejí? Kteří nemohou přijít na chuť úpěnlivé prosbě: „Nedopusť, aby se má duše kdy od Tebe odloučila?“
Křehkost jemné drahocennosti má Přátelství. Proto nemůžeme spoléhat, proto můžeme jen celou duší denně prosit „nedopusť“, proto musíme usilovně konat skutky Přátelství.
Je-li vůbec záruka zajištění Přátelství, jen tato práce ji svým způsobem dává. Samo přátelství ji ukládá svým nejhlubším zákonem. Ten zákon velí stálý vzrůst, a jakmile přátelství přestane růst, upadá; dokud roste, je zajištěno jeho trvání. Přeneseme tuto myšlenku na poměr člověka k Bohu a vidíme, jaká radostná naděje se tu usmívá. Přátelství s Bohem je jediné přátelství, které může růst doslova bezmezně. Bůh má moc lidské srdce rozšiřovat.
Duch svatý zanítil v našem srdci oheň lásky. Láska nesnese nečinnost, velí skutky, úkony Přátelství. S námi, kteří konáme skutky pracuje Přítel, pomáhá nám výše. Jinými slovy: jako si můžeme zasloužit život věčný, tak si můžeme zasloužit rozmnožování, zvětšování své přátelské lásky k Bohu.
„Zůstávejte v lásce ke mně“ – „kdo zůstává ve mně, v tom zůstávám i já“. To ujištění samého Přítele je potvrzením nauky, že Přátelství pracující skutky přátelství má v této práci jedinou za obvyklých okolností možnou záruku trvání přátelství, tedy nerozlučnosti.
Tento postup však není jakýmsi samočinným mechanismem. Svatý Tomáš učí: (1) „Každým dobrým skutkem si člověk zasluhuje rozmnožení milosti, jakož i vyvrcholení milosti, totiž věčný život. Ale jako se věčný život nedává hned, nýbrž v určenou dobu, tak také milost se nestává větší hned, nýbrž v určitou dobu, až totiž člověk bude dostatečně připraven na větší milost.“ Místo „milost“ řekněme „láska“ a vidíme, jaký význam i jaký účinek mají skutky přátelství, totiž dobré skutky křesťanských ctností. Živí duši, najednou ji posilují tak, aby, nabyla větší síly touto výživou, mohla postupně konat skutky větší lásky, větší skutky přátelství – jež ovšem vyrostly z lásky zatím vyspělé na vyšší stupeň.
Ještě jiný poklad je obsažen v nauce o záruce nerozlučitelnosti Přátelství. Odpověď na nejtěžší a nejpalčivější otázky, proč přes všechnu svou nejlepší vůli žít křesťansky spravedlivě člověk trpí, strádá? Proto, aby rostlo Přátelství. Neboť nejúrodnější vláhou přátelství jsou slzy, nejkratší cestou do nejhlubších intimností přátelství jsou propasti bolesti. Takový je smysl hesla svatých „buď trpěti, nebo umříti“; rozuměli mu tak: „buď milovat, nebo raději nežít“.
Čím hojnější a krásnější je taková práce na utužení přátelství s Bohem, tím lépe je zaručena jeho nerozlučnost. A přece to nemůžeme říci bez omezení. Přátelství s Bohem není mechanismus. Je to křehká drahocennost. Přes všechnu zdánlivou bezpečnou jistotu o nerozlučnosti Přátelství, kdy duše horlivě koná skutky přátelství, zůstává přece otázkou bez odpovědi ona třetí otázka, napsaná na začátku: vytrvám až do posledního dechu, aby poslední dech života byl zvoláním lásky?
Sebedelší a sebekrásnější život v přátelství nedává záruku smrti v přátelství. Že smíme být přáteli Boha, je z největších darů Božího čirého zalíbení, jeho čiré vůle. Zdá se nám, jako by tu chtěl Bůh až do konce našeho života požívat největší a nejhlubší radosti přátelství, že se milovaný milovanému i po letech oddává s týmže svobodným vznětem vůle jako v prvním začátku, jenž zůstává u milovaného, jakoby se stále o něj ucházela. Proto nedal záruku smrti v Přátelství.
Snad nás to někdy zaráží. Proč? Protože cítíme svou slabost nebo někdy též sklon k uvolnění Přátelství. A právě tento pocit ukazuje nutnost, aby tato třetí otázka zůstala otázkou. Bůh mezi svými přáteli nechce mít nikoho z donucení, upoutaného jen jakousi nutností. Chce mít vybrané duše, uvědomělé, svobodným vznětem srdce oddané, prosící o lásku a přátelství až na konec pozemského života. A chce, aby na prahu věčnosti stanuly s touto prosbou: Pane, nesu ti lásku a prosím o dovolení milovat tebe na věky. Jen poněkud se vžíti do takového obrazu postačí, abychom děkovali Bohu, že nám nezaručil smrt v přátelství. Tím více si vážíme ceny Přátelství, tím jsme na ně opatrnější, čím je křehčí.
Co je napsáno o nerozlučných, je všechno psáno pod dojmem křehké něžnosti přátelství duše s Bohem a ten dojem chce také způsobit a upevnit. Apoštol Pavel, jenž tak hluboce chápal a cítil tuto křehkou něžnost Přátelství, psal Filipským křesťanům: „A tak, moji milí, (…) s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“ (2,12). Proto jinde o křesťanském životě užil obrazu opatrného nesení křehké nádoby, v níž je drahocenný obsah (2 Kor 4,7). Neboť význačným rysem opravdového křesťana je něžná pozornost, jemná opatrnost, obezřetné pozorování na všechny strany, aby někde neutrpělo škodu Přátelství. A právě ti nejněžněji opatrní jsou nejsilnější a nejsmělejší, neboť jim svítí nebeská moudrost a je jim po ruce nadzemská síla plynoucí z ošetřovaného Přátelství. Něha patří k základním vlastnostem Stvořitele a Pořadatele, něha lidské duše je nejlepší zárukou nerozlučitelnosti Přátelství se Stvořitelem.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) ST II-II. 114, 8 ad 3.