Naše opora

Silvestr Braito OP

V dokonalém spočinutí v Bohu je náš cíl. Máme se vůlí co nejhouževnatěji zachytit Boha, abychom co nejhlouběji pohrouženi do něho mohli z něho co nejvíce a co nejlépe poznat. Mravní ctnosti mají odstranit překážky, jež tělo, svět a ďábel vrhají na cestu našeho přiblížení k Bohu, a zároveň nás mají činně přivést k Bohu, a připodobňují nás jemu následováním a napodobováním jeho dokonalostí. Náš mravní život záleží v úkonech zamítání zlého a získávání dobrého podle vzoru Boží dokonalosti. A jako Bůh vede poznání, tak též vede naši činnost, vede boj mravních ctností.
Chceme dokonale poznat Boha a zde je nutné být mu podobný i povahou a její činností, neboť tím více něco pronikáme, čím je to příbuznější naší povaze, naší bytosti. Ale co překážek a nečekaných obtíží zatěžuje naše kroky k Bohu. Proto jako nás Bůh osvěcuje svými dary v poznávání sebe, tak nás upevňuje ve vůli, která po něm dychtí.
Ctnost prozíravosti vede vůli k Bohu. Usměrňuje naše jednání, provádí nás obtížemi, různými okolnostmi, z nichž tvoří krásné spojení v nadpřirozeném světle. Prozíravost zná poslední cíl, ví, že vše má směřovat k Bohu, a proto zařizuje život podle tohoto cíle. Předvídá překážky a boje a včas jim staví do cesty léky a pomocné prostředky. Zná lidskou sílu, lépe řečeno slabost, a vyhledává účinné vyléčení této slabosti. Zná lidské prostředky, ví, co má člověk v ruce a podle toho zařizuje postup. A přece je i tato ctnost prozíravosti, i když je ctností vlitou, někdy slabá a nedovedla by nás udržet a v určitých chvílích správně vést. Někdy se dostaneme do okolností tak spletitých, že se marně díváme vpřed, marně přemýšlíme, jak jednat v dané příležitosti. Dobrých rádců v nadpřirozeném životě také není mnoho. Proto se kolikrát marně ohlížíme i kolem sebe, když jsme ani v sobě nenašli odpověď a cestu.
V této nesnázi léčí Duch svatý naši slabost, neschopnost naší vůle svým darem rady. Jím se nám dostává Božího světla, jím má naše duše účast na Boží moudrosti. Bůh nám ji sděluje a jeho moudrost se stává naší moudrostí. (1) Bůh sám vede vůli, aby správně určovala, co je právě třeba činit, jak se zachovat v trapné záležitosti. Vede nás, abychom správně volili místo, čas i způsob činu. V té chvíli jistoty Boží nepohnutelnosti zalévá nitro a provází náš čin, který vykonáme s Božím klidem a mírem. Je konec váhání, kolísání, neboť dar rady není k tomu, abychom hledali správnou cestu, nýbrž abychom ji především našli. (2) Jak vzácná a nutná je tato jistota v našem nadpřirozeném úsilí, jak je důležitá především v mimořádných činech, ve chvílích změny způsobu života, volby povolání, před rozhodnutím k nějakém hrdinskému úkonu, k němuž nás volá církev nebo vlast nebo bližní, při duchovním či tělesném nebezpečí. Dar rady vede světce v jejich lidsky šílených podnicích, hrdiny, básníky, vidoucí žene jak žhavý vítr, aby vyřkli proti celému světu své strašné poslání. V takové chvíli potřebují naprostou jistotu ve svém poslání. Sami sobě důvěřovat nemohou po vlastních i cizích smutných zkušenostech, a tak potřebují dechu Boží rady.
Jak lépe bychom šli životem, kdybychom více spoléhali ve svém rozhodování na světlo Boží rady, kdybychom vroucně prosili o působení daru rady v nás. Boží oko jedině jasně vidí, vidí vše. Proč se tak namáháme hledět vpřed svým slabým lidským zrakem, když můžeme vidět Boží moudrostí a prozíravostí?
Je těžko vystihnout příslušné zachování v určitých okolnostech. Ale i když kolikrát víme, co dělat, těžko se nám podle toho jedná, když nás zastavují celé hory překážek, když vidíme v celé příšernosti vlastní slabost, jež nás zahanbuje až k pláči. Konat dobré a varovat se zlého se dá často vykoupit draze. Cesta k Bohu je dlážděna obětmi z naší strany. Zkoušky, rány, nárazy provázejí smělé, svaté, krásné rozhodnutí. Někdy se celé peklo spojí s pozemským zlem proti naší ctnosti nebo jen snaze o ni. A přece je třeba stát v dobru a růst v něm. Při všech obtížích. A právě jimi! Ctnost statečnosti vede tento boj. A přece by někdy nevydržela. Přece by ani ona nestačila, když někdy vyvstanou obtíže, když se boj rozpoutá ze všech stran. Stane se, že nás v takových chvílích všichni opustí, že nikdo za námi nestojí, že všude vidíme jen rozpačité tváře „přítelíčků“, kteří se bojí, že je budeme kompromitovat. Jednat však musíme, a to tak, že jdeme proti všem a všemu.
Že to přesahuje lidské síly? Právě proto Bůh dává podle sv. Tomáše Akvinského dar síly, jímž se nám dává Boží síla. „Dar síly měří Boží činy silou, v jejíž pomoc doufá.“ (3) Ctnost síly přemáhá vnější obtíže, dar síly však má ještě zvláštní úlohu, zlomit obtíže rodící se v nás. Síla Boží vůle se přelévá darem síly do lidské duše, jež pak užívá této Boží vůle jako své, (4) a proto vyrovná tento dar duši, vlije jí důvěru a tak nadpřirozený klid. (5)
Dar síly dokonale uchvátí člověka, že touží vykonat co nejvíce pro Boha, že mu chce vše přivést, vše přemoci, zlomit vše, co se staví proti jeho království. Silní Božím darem byli světci, kteří stále lačněli a nikdy nebyli nasyceni svou šlechetností k Bohu. Vše mu dali, obětovali, nic si nenechali. Jak správné je slovo sv. Tomáše, (6) že dar síly odpovídá blahoslavenství velebící lačnící a žíznící!
Chcete u nás něco změnit? Potřebujeme jen několik bláznů pro Krista, několik světců, kteří by se zcela vrhli do stravujícího a vše žádajícího žáru Boží lásky, kteří by se nespokojili s lehkou, lacinou a pohodlnou svatostí, kteří by se vášnivě a hltavě odvažovali nejsmělejších skutků pro Boha a spolubližní. Svatost a zbožnost nejsou zábavou a lehoučkou hračkou. Nutno žíznit po Boží svatosti, dávat jí stále více a úplněji sebe, až do zničení, v němž budeme nasyceni Bohem.
Prosme Pána o dar síly, abychom se stali svatými, neboť jen tímto darem se jimi můžeme stát. A jenom svatí nás zachrání! Dobrota Boží! Abychom se lépe oddali Bohu, který vede propastmi své miláčky, vlévá jim hrůzu a strach před možností nejděsnější, ztratit ho, ochabnout v jeho lásce, urazit ho! Stále víc a více po něm dychtit je možné jedině tehdy, když procítíme, co je to Bůh a co to znamená jej ztratit nebo se od něho jen poněkud vzdálit! Dar bázně podporuje dar rady, ukazující cestu a dar síly, který nás touto cestou žene. Někdy se pokušení tak shluknou a představí se nám v barvách tak lákavých, že by se jim podařilo zapudit myšlenku na Boha. Dar bázně zachvívá nitrem, ukazuje strašnou propast duše odpadlé od Boha do sebe nebo do tvorů. Rozněcuje lásku, probouzí ji, když usíná. (7) Kdo se bojí urazit Boha ve strachu, aby ho hříchem neztratil, dává Bohu dokonale přednost přede vším. Vyprázdnil své nitro od všeho, co není Bůh, a proto těm, kteří se bojí Boha, platí: Blahoslavení chudí duchem. Nic si nepodrželi, všeho se vzdali ve svaté bázni, aby neztratili Stvořitele. (8) Tato bázeň však není otrockou bázní. Je jen synovským chvěním o největší klenot. Neboť synovská bázeň je výronem a projevem velké lásky k Bohu.
Proto není bázeň posledním slovem člověka snažícího se za Bohem. Duch svatý zapaluje srdce a mysli lidí Bohu oddaných a žijících a jednajících podle Boží vůle žhavou a nevypověditelnou láskou. Každý úkon lásky k Bohu ukazuje naši oddanost. Zbožnost nás připoutává sladkým poutem k němu. Zbožnost touží po Bohu, po něm se vzpíná ve svých úkonech. Duch svatý chce ještě více. Máme se po Bohu nejen snažit, musíme se na něho vrhnout, vrhnout se na něho, jako se vrhají na otcovo srdce milující a oddané děti. Dar zbožnosti proměňuje celý vztah člověka k Bohu v jásavý a důvěryplný poměr k Bohu.
Bohu nikdy dost neprokážeme svou lásku, nikdy jej nemůžeme dost dokonale milovat. A konečně, milující dítě skutečně brzo omrzí dohadovat se, čím jsme přísně povinni Bohu a čím již ne. Dar zbožnosti nám ukazuje nemožnost dát Bohu, co mu patří, a probouzí v nás neomezenou synovskou důvěru, jež se tiše oddává Bohu jako dobrému Otci. Dar zbožnosti učí šlechetnosti, velkodušnosti v nadpřirozeném životě. Dává se zcela, bez výpočtů, bez kazuistiky, bez smlouvání ve svědomí.
Nevím, jak dost zdůraznit potřebu tohoto daru v dnešní době. Chladný a upjatý je poměr mnohých k Bohu. Jansenismus a židovské ospravedlnění stále straší u mnohých. Přišla Terezie od Dítěte Ježíše se svým poselstvím radostné, velkodušné oddanosti dítěte k Otci, a z jejího poselství nadělali řadu zdrobnělin, stačících na vyplnění a dobré zpeněžení řady „nábožných“ knížek. Duch sv. Terezie však nebyl umlčen. Sv. Terezie má své poslání v této šlechetnosti a v dětinné, oddané lásce. Její prosba o tento dar zbožnosti je velmi výmluvná.
Dejme se, přátelé, zapálit, proniknout tímto darem. Buďme více dětmi k Bohu, jednejme více jako jeho milující synové a ne jako otroci. Neklaďte meze své snaze po ctnosti, neuzavírejte nikomu cestu velkodušnosti, nechť nám každý tep srdce připomene, že Bůh si je žádá pro sebe, zcela a úplně pro sebe. Prosme, ať darem Ducha svatého stále jdeme za tím, co nám bylo ukázáno, tedy za Bohem a jeho dokonalostmi, stále a statečně, s obavou, aby se ani nejmenší jiskra lásky neproměnila v popel, a s odevzdaností se mu v každém okamžiku a každým úkonem synovsky a věrně, abychom prožili opravdu své Boží synovství, volající nás k Otcově dokonalosti.

Z časopisu Sursum
S laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) ST II, q.52 ,a.1.
(2) III. Sent.dist., 35, a.4, q.2, sol.1.
(3) III. Sent.dist., 34, a.3, sol.1.
(4) Tamtéž, sol. 2.
(5) ST II-II,q.139, a.1.
(6) ST II-II, q.139, a.2.
(7) ST II-II, q.19, a.5. Ad 2.
(8) ST II-II, q.19, a.12.