Dar rozumu
Emilián Soukup OP
Umírající Lacoirdaire mocně vykřikl své poslední slovo: „Otevři, Pane – otevři!“ To byla stálá touha i stálá zkušenost jeho svatého života, v posledním okamžiku vyvrcholená v jediný zájem před tváří věčnosti. Kdo pochopil ono slovo o strašné „zvědavosti lásky“, vycítí tajemství toho výkřiku i smysl věty o otvírajícím Příteli.
Lukášovo evangelium (11,5) zjišťuje skutečnost otvírání Přítelem, zdůrazňujíc Boží ochotu o tolik větší, o kolik je Bůh větší než člověk. Je ovšem dosti daleko do otevření, je třeba cesty nocí a dlouhého volání a tlučení na Přítelův dům. Sledovali jsme toto úsilí duše a nyní se zatajeným dechem slyšíme: Přítel otvírá.
Kdo otvírá? Bůh trojjediný je cílem lidského úsilí o přátelství s Bohem. Kdysi jsme měli sestavený vzorec: Otec (Příčina, Moc, Divotvůrce) – člověk (padlý rozum, slabost, víra); Syn (Obraz, Moudrost, Pán církve) – člověk (padlá paměť, nevědomost, naděje); Duch svatý (Dar, Láska, Posvětitel) – člověk (padlá vůle, žádostivost, láska). Měly být naznačeny Boží léky na rány lidské duše, je zároveň dána odpověď, kdo otvírá, když má duše vstoupit do předsíní domu Přítelova. Otec a Syn pošlou Ducha svatého, aby otevřel a uvedl příchozího, neboť slabý lidský rozum usiluje o štěstí v Moudrosti, aby duše v přátelské lásce nalezla svatost a štěstí z darů přátelství. Posvětiteli náleží svými dary poskytnout slabému člověku síly na život v důvěrnosti svaté lásky přátelství s Bohem.
Dary Ducha svatého otvírají duši cestu dále, když síla Boží milosti přivedla její úsilí až na konec průměrného sblížení s Bohem a učinila ji schopnou volati: Otevři, Pane, dychtím po více!
Učení církve vypočítává dary Ducha svatého: moudrost, rozum, umění, rada, síla, zbožnost, bázeň Boží. Mladý křesťan před svátostí biřmování je poučován, že svátostí křesťanské dospělosti se mu dostává blahoslaveného sedmera. Kdo je si vědom, že touto svátostí je zakončeno duchovní dětství, že dary Ducha svatého jsou duši dány jako podstatná složka duchovní dospělosti? Kdo cítí povolání skrze tyto dary vystupovat stále výše k chápání Boha a ke svatým bojům za Boha v obraně i útoku? Kdo ví, že v darech Ducha svatého je dána duši základna k vystoupení až na vrchol spojení s Bohem, jaké je jen možné na zemi – základna, k níž u těch, kdo tam skutečně dostoupili, nepřibylo více nic, než úplné rozvinutí darů svátosti biřmování, tj. svátosti upevnění? Tři smutné otázky, protože mají smutné odpovědi.
Nebudou tak smutné, až budeme rozumět pojmu duchovní dospělost. Nelze nyní rozebírat tento pojem, ostatně ne příliš těžký pro člověka pozorujícího rozdíl dětství a dospělosti života přirozeného. Musíme předpokládat vědomí tohoto rozdílu, protože chceme vidět, jak Přítel otvírá skrze Ducha svatého darem rozumu.
Ve svém křesťanském dětství se duše naplní úsečnými větami Božích pravd, jež jsou tím hlubší, čím jsou stručnější. Dětský věk si prostě tyto pravdy opakuje, ale dospělost neumí opakovat, dospělost chce a musí zpracovávat. Hodí se sem kousek hudebního názvosloví. Dítě v hudbě hraje věty hlubokého obsahu, ale jsou to věty pro ně dětsky upravené. Dospělý v hudbě musí transponovat, překládat do stupnic složitých, obsahujících složité stavy a nálady života. Tak musí dospělý transponovat pravdy víry, aby slyšel harmonii víry a života, Boha a člověka. Snadno a velmi často se tato velebná harmonie chybným transponováním přemění v trýznivé disharmonie, v kočičinu nebo foxtrot! Protože rozum sám na tu práci nestačí.
Prvním úkolem daru rozumu je chránit duši před omyly a bludy v záležitostech náboženského poznání. A být duši pomocí k pronikání do hloubky, aby poznávala dosah Božích pravd vždy více. Sv. Tomáš Akvinský (1) to praví: „Přirozené světlo našeho rozumu má omezenou sílu, proto může dosáhnout jen určitých mezí. Aby člověk pronikl k poznání pravd, na něž přirozené světlo nestačí, potřebuje nadpřirozeného světla.“ Otvírá Přítel duši dosud vzdálené, záře světla jeho bytosti, byť jen vzdáleností tlumená, se stává ochranou a posilou rozumu člověka, jenž usiluje o jasnost a soulad, jenž se opravdu snaží zpracovávat Boží pravdy a zrnko Boží do duše vložené přivést do lodyhy, květu a plodu.
Dar rozumu je z důkazů pravdy, že Bůh nezná zastavení na cestě, že každému pohybu poskytuje možnost dojít až na konec k cíli. Začátek pohybu daného darem rozumu je naznačen jako první úkol. Není pak jíž mezery až k onomu vrcholu, jemuž je dáno jméno mystického poznávání Boha, kdy rozum člověka pouze vnímá záplavu jasnosti Boží pravdy. Láska žádá tím větší důvěrnost v poznávání, čím více roste. Duše se dovolává takové pronikavosti poznání svými stavy „ve vzpomínkách“. Přítel jí vychází vstříc a otvírá dosud zahalený smysl víry. Myšlení přechází v bystré pronikání. Tajemné světlo plní duši a nejednou, hlavně v začátcích, mívá duše dojem velmi podobný rozdílu mezi popisem a obrázky na zavřených dveřích skvělé zahrady a pohledem do otevřených dveří. Darem rozumu Přítel vyučuje, uskutečňuje ono nezasvěcenému záhadné slovo zkušeného apoštola Pavla (2 Kor 3,18): „Na odhalené tváři náš všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ Ovšem až do smrti zůstává všechno světlo jen světlem víry. Ale poklady a obsahy se stávají skutečným majetkem duše; snad bychom mohli říci, že se stávají jakýmsi vědomím přináležení k rodu Boha. Poněkud tak, jako se říká, že členové rodu nejlépe chápou tradici svého rodu, nebo že členové řádu, jemuž patřil sv. Tomáš, nejspíše mohou proniknout do hlubin jeho nauky.
Víra zůstává. Byť se dětské opakování a učňovské hledání proměnilo v nazírání, všechno se děje pouhým zesíleným světlem víry. Proto dar rozumu má třetí úkol – utvrdit, pevně zakotvit víru. Opět píše sv. Tomáš Akvinský (2): „Daru rozumu náleží dát člověku jasnost, že žádná vnější zdánlivá obtíž jej nemůže odvrátit od přesvědčení víry.“ I nejpevněji věřící člověk má chvíle, kdy se mu poněkud zatočí hlava nad propastí tajů víry; nebo na první pohled strhující námitky a obtíže jej přivedou do vnitřních rozpaků. Tu Přítel otvírá jeho duši, aby nabyla širšího rozhledu, aby byla zbavena nervozity, jež působí závrať, aby byl člověk s klidem samozřejmosti ochoten bez váhání položit i život za každou pravdu víry. Přestává veškerá (i nevědomá) těkavost ducha, člověk pevně stojí na základech víry, na prahu domu školy Přítele, může jít dále, ničím nerozptylován.
Snadno se pak jde. Rozum takto upravený darem rozumu může snadno povědět srdci obdivuhodné věci, aby se rozehřívalo žárem stále mohutnějším. A Přítel může otvírat stále víc.
Také se proto musíme modlit: „Přijď, Duchu svatý.“
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) ST II-II, 7, 1.
(2) ST II-II, 7, 2.