Chtít přátelství
Silvestr M. Braito OP
Jsme stvořeni pro dobro. Vůlí jímáme dobro a spojujeme se s ním. – Můžeme hledat štěstí po celém světě a můžeme ho hledat stále, ale vše stvořené v nás znovu jen rozechvěje hlad po něm. To proto, že naše vůle má nekonečné rozpětí, jak jsem již několikrát psal. Co je přirozenější, než že se člověk, který bere vážně svůj život a který nechce své bytí promrhat bezúčelně, rozletí k uchopení onoho dobra, jež je nekonečné, bez hranic a dovede nasytit naši duši. Rozum hledal a ve víře a v poznání, které v této víře rozvinuly dary Ducha svatého, nalezl Boha jako nejlepší dobro. Vůle člověka přímého a cílevědomého pak jde za tímto dobrem, chce je, a to dokonale, bez postranních úmyslů.
Jediné rozumné stanovisko člověka, který poznal dobro hodné sebe, je pevné přilnutí k němu. A k tomu, co jsme poznali, musíme přilnout i vůlí a srdcem.
Poznali jsme Boha jako nejdokonalejší dobro, jako nejvyšší lásku. Tato láska nás povolala ke svému přátelství. A jako je třeba znát přítele, tak je také třeba, když jsme jej poznali, zamilovat si ho. Musíme si zamilovat Boha, my musíme Boha chtít. Bylo řečeno, že přátelství si žádá, aby byli přátelé jedno srdce a jedna duše – musí je pojit společná láska. Přítel musí chtít přítelovo dobro, musí mu dobro přát, a to cele a dokonale.
Přítel se musí ztotožnit s přítelovou vůlí, neboť s ním má být jedno. Přítel – to jsou jeho názory, úmysly, snahy, přání, jeho vůle, zkrátka vše, co je jeho dobrem. Splynout je tedy ideál přátelství.
Abychom dosáhli pravého přátelství s Bohem, musíme chtít jeho dobra, chtít Boha celého. Boží je však také vše, co Bůh chce, a proto i my musíme chtít vše, co on, chceme-li být pravými Božími přáteli.
Podstatou přátelství je právě onen soulad, když srdce obou bytostí, které se spojily, jsou sladěna podle jedné základní tóniny, když jsou spojena v harmonii. Soulad je principem vnitřního trvalého spojení, a proto soulad mezi vůlí Boží a naší je základním prvkem nadpřirozeného života, života v Boží lásce. Podklad přátelství je takové přilnutí k příteli, že se stal částí naší duše, že jeho dobro a blaho se stalo blahem naším, že naše štěstí je v tom, když vidíme přítele šťastného. Vůlí pak je blaho uchopeno a prožito. Proto je pravé přátelství také spojení vůlí. Přítel vůlí dychtí po štěstí a proto projev vůle je projevem jeho touhy po štěstí – projev vůle Boží je projevem dobra a Božího blaha. Onu vůli si musí zamilovat tvor, který byl k tomuto přátelství povznesen. Vrcholem lásky k Bohu je tedy právě slovo: Buď vůle tvá.
Bůh chce dobro své a jako dobrý přítel také dobro naše i naši dokonalost: proto dal svá přikázání. Vše musí být Bohu podrobeno a směřovat k němu. Bůh jako nejvyšší dobro nemůže chtít jinak než uznání tohoto dobra a právě tím zase oblaží ty, kteří tuto vůli plní, neboť vše, co se přibližuje k Bohu, pokud a jak se k němu přibližuje, má účast na jeho štěstí a blahu. Protože těleso je tím žhavější, čím více se přibližuje k žáru. Tvor milující Boha přátelskou láskou musí chtít, aby vše bylo Boží. Proto dal Bůh zákony, aby k němu vše směřovalo, k němu šlo a tak i došlo.
Vůle Boží, která chce své dobro, se jeví zákony, a to dvojího druhu. Jedny nás zbavují překážek a hrází odlučujících nás od Boha a druhé nás k němu připodobňují.
Jsem postaveni do světa, kde nás vše láká, abychom svůj cíl a své blaho položili do věcí, jež jimi nejsou. Tolik věcí se nám nabízí za boha a štěstí. Zákony Boží nám ukazují, jak smíme a máme používat věcí stvořených, aby nás nepřipoutali k sobě a my v nich neutonuli. Boží přikázání jsou tedy příležitostí, abychom ukázali Bohu svou věrnost, jak jej milujeme a jak chceme jeho dobro – jeho jako dobro nejvyšší a náš poslední cíl. To nebyla Boží libovůle, která dala lidstvu zákony, ale nekonečná láska, která ví, jak mohou věci oblažit nebo duši zasypat, a proto člověka upozornil. Když nás Bůh určil pro sebe, musel nám dát zákony, abychom k němu došli.
A vedle těchto zákonů zakazujících a určujících náš poměr k věcem pozemským jsou zákony jiné, jež nás uvádí přímo do Božích tajemství, učí nás jednat, jak jedná on a které nás zdokonalují a činí svatými. Jsou tedy dva různé výhledy do duchovního života přátelství s Bohem: Musíme chtít vše, co chce Bůh, a nechtít nic, co on nechce. Chceme-li přítelovo dobro a štěstí, tak nechceme nic, co se tomuto dobru protiví. Bůh dal přímé rozkazy, co chtít nesmíme – něco více a spíše než Boha a než projev jeho vůle. A protože jsou v nás sklony k tomu, abychom na Boha zapomínali a přisáli se křečovitě k něčemu tak, aby nás to na chvíli zcela zaujalo a zaplnilo, je třeba v sobě tyto sklony potírat. Dávají totiž před Bohem přednost nám a věcem nižším.
Jako přítel nedává před svým přítelem přednost jiným a nechce, co přítele uráží, právě tak nemáme chtít za své životní štěstí něco nižší Boha a vůbec, aby někdo Boha vyřazoval. Čím je větší naše láska, tím více nenávidíme to, co přítele bolí, uráží a snižuje. Pravý přítel odstraňuje příčiny urážek, my se máme snažit odstraňovat příčiny urážek Božích – vyplet v sobě sebe a všechno, co v nás nás k sobě vábí, od Boha odvádí a rádo se zatoulá po snech a malichernostech.
To je askeze – vychovávání sebe a svých sklonů, umrtvování vlastního já, svlékání starého člověka, který se bouří a nechce sloužit, a přiodění se Ježíšem svatým a podrobeným Otcově vůli. Askeze cvičí tělo, aby bylo dobrým nástrojem duše, aby se proti ní nebouřilo a ji nevyrušovalo. Askeze má připravit a otužit duši, aby dovedla bojovat, až přirozenost přijde líčit krásu zapovězeného ovoce.
Ovšem to je pouze jedna stránka duchovního života. Duchovní život nesmí ustrnout na askezi, na přípravě, na boji. Askeze je více negativní stránka naší duchovní snahy. Je pomůckou duchovního života, ale není celým duchovním životem. Láska si žádá více – připodobnění svému vzoru, spojení se s dobrem, pro něž jsme podstoupili takové boje.
Přátelství si žádá společenství onoho dobra, které je příteli nejdražší, přátelství s Bohem vyžaduje společenství s Bohem v jeho svatosti. Bůh nám tedy dal celou řadu přikázání, která nás učí jednat podobně jako on, dal nám nadpřirozené určení, a proto k nám mluví svými vnuknutími a tolika milostmi, jimiž nás denně zahrnuje.
Přátelství si žádá stálé spojení. Chtít Boží přátelství znamená chtít stále více a více jeho lásku, láska Boží si pak žádá intenzivní činnost. Nadpřirozená láska k Bohu v nás všechno Bohu podrobuje a chce, aby, pokud jen je to možné, se vše shodovalo s ním a s jeho vůlí. Taková láska nás dokonce vábí, abychom dali Bohu třeba i nejvyšší důkaz své oddanosti. Přátelství s Bohem spojuje duši s jejím Pánem až takřka hoří, aby s ním již byla spojena co nejdokonaleji. A tak přetrhává všechny hráze a přeskakuje hory i údolí, jde rychle, šíleně v očích světa, neboť ví, že Bůh chce jen jedno – mít duši co nejblíže u sebe. A proto nediskutuje s Bohem, jde slepě, kam ji vede, dává mu vše velkodušně a bez reptání, dovede se usmívat i v slzách, sebe obětovat a dát se za podnož Bohu.
Přátelství stravuje duši v její lásce. Hoří pro Hospodina, Pána zástupů, a nedovede snést, že není ode všech milován tak, jak by toho zasluhoval. Proto jde a spaluje vše svou láskou, strhuje, co jen strhnout může, neboť ví, že taková je vůle Páně. Nezná únavu, dovede se zničit jako smírná oběť, stává se apoštolem Boží lásky, řítí se s planoucí pochodní světem a zapaluje vše, co se k ní přiblíží. To jsou svatí „šílenci“, žháři, kteří vzali z posvátného oltáře oheň Boží vůle a nesli jej světem. Svět je nechápe, směje se jim, smějí se jim i ti, kteří se rádi nazývají zbožnými, ale jaká je to krása: hořet Hospodinovým ohněm. Chápejte takové duše, až se s nimi setkáte a … buďte sami ohněm Boží lásky.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením