Bůh je láska
Silvestr M. Braito OP
Křesťan smí a má se propracovávat a vést děti k Božímu přátelství. Není to opovážlivost. Kdo žije z milosti, kdo poslouchá Boží hlas, toho si vede Bůh sám, kam a jak chce.
Kdo se může odvažovat určovat hranice rozletu nadpřirozeného života? Nechtěj nic než Boha, neurčuj si, kam chceš doletět, jdi jen klidně a oddaně jako dítě. Bůh si tě již přivede, kam chce.
Přátelství s Bohem? Je možné a je krásné.
Je možné proto, že sám Bůh je Láskou. Vím, že se toho slova zneužívá, vím, že duchovní „citlivůstkářství“ toto slovo znehodnotilo, ale proto přece nepozbývá svého vnitřního obsahu.
Bůh nejenže miluje, nýbrž je podstatně láskou. Láska žije všude, kde chce někdo dobro. Milovat znamená chtít dobro. Tato láska – chtějící dobro vůbec, je prvním hnutím dychtivosti. A jak by nebyl láskou Bůh, jenž chce dobro nejvyšší? Vždyť je Dobro samé.
Bůh je nekonečné dobro a nekonečná dobrota. Proto svou dobrotu rozlévá, On, který je mořem dobra, chce dobro i jiným. Krásně to vyjadřuje Dionisius Areopagita: „Láska Boží nedá, aby byla neplodná“. (1)
Bůh rozlévá svou dobrotu, chce jiné věci, chce, aby byly dobré. A jsou dobré jenom proto, že je miluje. Nuže, Bůh stvořil věci. Jsou. Mají bytí, mají různé dokonalosti – a tolik, jak je Bůh miluje. Mezi stvořenými věcmi Bůh svou věčností viděl i nás – lidi, tvory s rozumnou a nesmrtelnou duší. Od věčnosti nás Pán chtěl a miloval: „Láskou věčnou jsem si tě zamiloval.“ Vše, co je, napodobuje Boží dokonalosti svým způsobem. Bůh vidí ve všech věcech odlesk sebe, a proto v nich miluje především sebe. Ale při tom miluje opravdu i nás. Chce dobro nejen své, nýbrž také naše!
Láska spojuje milujícího s milovaným. Sv. Tomáš píše: „Láska je síla jednotící, neboť k sobě připíná jiné věci, ke kterým se má jako k sobě. A tak i Boží láska je jednotící silou… když chce dobro jiných. Kdo někoho miluje, chce jeho dobro. A tak s ním jedná jako se sebou, podává mu dobro jako sobě. Proto je láska síla jednotící.“ (2)
Bůh chce celou svou bytostí především své dobro. A proto když nás miluje, spojuje nás se sebou. Tedy Boží láska je spojením Boha s námi! Tušíte tu ohromnou velikost tvora, kterého chce Bůh se sebou spojit, opatřit svým dobrem, aby jej mohl milovat?
A ještě více! Milující tíhne k milovanému jako k něčemu, co je s ním jedno. Neboť se s ním spojuje svou láskou, své dobro chce předat také milovanému. A v tom je právě láska přátelská. Pouhá láska chce dobro, ale chtít někomu dobro své znamená připoutávat někoho k sobě, sdílet s někým to, co je nám vlastní. Bůh miluje vše, čemu dává bytí, neboť pouze díky tomu, že toto bytí, které je dobrem, chce, věci jsou. Člověka však miluje více.
Tak, že mu chce dát dobro své, své štěstí, své blaho. Dal mu již věčným určením nadpřirozený cíl – aby spojením s Bohem, štěstím a nejvyšším dobrem, požíval Boží blaženosti, aby poznával Boha, jak on se poznává, a miloval jej, jak se on miluje. Nemůže být většího blaha pro tvora podstatně toužícího jít stále výš a dál.
Ostatní věci pod člověkem jsou Bohem milovány jako prostředky k prokázání této velké lásky člověku. Vše pod ním mu má pomáhat, aby na něm byla dokonale zjevena Boží láska.
„Bůh miluje vše, co stvořil, a nemá v nenávisti nic z toho, co stvořil“ (Mdr 11,25). Touto láskou tvoří věci, ona jim dává bytí a dokonalost. Jak velmi nás musí milovat, když podřídil lásce k nám nebesa i zemi!
Bůh dává, stále dává. Dává dobro, protože je nám přeje. Nesmírně nás miluje, dává a nic od nás nenabývá. Dává vše, i to, že jsme mu milí, činí nás svaté a neposkvrněné. Vše je jeho dar, jeho láska. Stále nás zahrnuje svými dary, stále miluje, neboť nikdy tu nejsme v takovém stavu, abychom více nepotřebovali, nikdy nebudeme mít ze sebe ani nejmenší dobro, a proto stále potřebujeme jeho obohacující lásku.
Bůh nám dal svou láskou přednost před ostatními tvory. Učinil nás jen o něco málo menší než jsou andělé, praví žalm. Dal sebe, svá tajemství rozumu – a slibuje z nich clonu odhalit, k sobě, dobru, které nehasne a nemate, zvedá vůli. Propast naší malosti překlenula propast všemohoucí Lásky. Bůh zvedl přirozeně sobě podobnou duši milostí posvěcující k účastenství na svém intimním životě. Dovedete tušit velikost Boží lásky k nám? Více miluje, kdo přeje milému větší dobro. Bůh chce nám, lidem, dobro samo, dobro nekonečné. Tušíte tu zdrcující, k pláči a zase k jásotu volající Lásku? A čím je milujícím vlastnější to, co je v lásce pojí, tím je láska větší. Jak jde opravdu z hlubin celé bytosti, jak je mohutná, když je to láska Boží!
Lidská láska se mění, kolísá, ochabuje. Bůh však je nezměnitelný a věčný, proto si nás zamiloval od věků.
Člověk se od Boha odvrátil a Bůh jej přece docela nezavrhl. Jeho láska lidstvo dále objímala. Chystala nejsvětější Pannu, jesle a kříž. Chtěla nám dát sebe, největší dobro, i přes naši vinu. Na kříž přibila Krista, jehož by tam hřeby jistě neudržely, kdyby ho tam nedržela Láska.
Tak se stal Ježíš prostředníkem Boží lásky. Svou smrtí nám vykoupil Boží přátelství, zjednal nám opět Boží dětství a společenství. Je zdrojem milosti – z jeho plnosti jsme všichni obdrželi. Jeho kněžství je věčné, zůstává stále obětí a stále nám zprostředkuje Boží lásku.
Budete ještě malomyslně hledět na sebe a jen s hrůzou vzhlížet k nebesům? Proč se bojíte malověrní? Ano, ze sebe nemůžete nic. Ale vždyť se po vás nežádá, abyste něco dali jen ze sebe. Jedno je třeba: abyste pochopili vše tvořící Boží lásku, která dává dobrou vůli i její provedení, která nás miluje, chce naše dobro a uskutečňuje je. Uchopte lásku věčnou, vnořte se do svatého přátelství Boha vše dávajícího a volajícího nás k sobě. Věřte lásce a od ní vše očekávejte a dejte: lásku za lásku.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) De divinis nomin. c. IV.
(2) I. q. 20. art. 1. ad 3.