Bojovníci o radost
Emilián Soukup OP
Svatý opat Bernard z Clairvaux pravil jednou svým bratřím: „Poznal jsem mnoho lidí, které poznání pravdy činilo jen smutnějšími, poněvadž se nemohli skrýt za výmluvami na nevědomost a věděli, k čemu je pravda nabádá, aniž by to konali.“ Je to skoro zákon, že čím větší je poznání, tím větší je smutek. Aspoň v duši citlivé pro důsledky a požadavky pravdy.
Přátelství s Bohem má obsahovat obojí: bohatou jasnost pravdy a radostné žití v přátelství. Vidíme, že se i zde musí postavit v cestu smutek. Zde více než kdekoliv jinde, protože v Božím přátelství poskytovaná pravda je velmi jasná a velmi náročná. Někdo musí uvolnit zatarasenou cestu k radostnému žití v přátelství. Tak se úsilí o přátelství stává usilovným bojem o radost, jako je bojem o radost vůbec každé poctivé úsilí o život podle mravních zásad. Boží přítel je z povolání bojovníkem o radost. Jeho zbraní je pěstovaná svatá láska, průvod této královny uvolňuje zatarasovanou cestu.
V čistě lidských záležitostech života je láska matkou síly, nalézá cestu ve zdánlivých nebo skutečných bludištích, překonává každý odpor, zdolá úžasné množství úkolů. A tím otvírá cestu z ryze lidského smutku k ryze lidské radosti, stávajíc se matkou ryze lidských ctností.
V záležitostech života v přátelství s Bohem vyniká pravda mnohem více než v ryze lidském životě. Bůh sám jasně ukazuje předmět lásky, cestu k lásce, ukazuje ve zjevení důsledky a požadavky zjevených pravd o Příteli. Na obzoru duše se objevuje možnost božsky hluboké radosti, ale zároveň povstává hluboký smutek. Vidíme velkolepé obzory, cítíme touhu po nich, podnikáme velký rozmach, abychom se jim přiblížili – a zjistíme, že čím dál víc chápeme jeden smysl výroku svatého apoštola Pavla: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo“ (Řím 7,21). Chceme pokračovat a nevidíme pokroku, velmi dlouho nevidíme pokroku. Neboť do záře pravdy zjevené Přítelem se postaví stíny jako hory, stíny odporu, slabosti, zmatku, obav z množství úkolů.
Máme v sobě neúmornou opozici. Rozum ukazuje cesty, po nichž je třeba jít, světlo víry a dary Ducha svatého otvírají hluboké, velmi těžko schůdné, ale právě proto skvělé perspektivy. Avšak kolem se začnou rojit bludičky, rýsují se nejsvůdnější obrazy. To oheň vášní v člověku rozhazuje své jiskry, aby zanítil oheň jiné, pozemské lásky k pozemskostem. Pravda o přátelství ukazuje velmi vysoko; opozice vášní chce poutat k nížinám, bezohledným zdůrazňováním jejich radostí.
Přítel musí podat pomocnou ruku, aby duše rozuměla výšinám Boží lásky. Podává ji mírností; upevňuje v duši ochotu a sílu odolávat radostem nížin, i kdyby se ve světle vášní jevily sebežádoucnějšími.
Máme v sobě divnou hrůzu z oběti a z dlouhodobých úkonů. Je to zdroj všeho kolísání a útěku, když se ve světle vášní ukáže zdánlivě nudná délka cesty, když se vynoří obludy překážek a obětí. Přátelství s Bohem žádá odklon, ne-li odloučení od země. Žádnou námahou by se člověk nevychoval k pevnému ovládání hrůzy z oběti a nudy cesty, kdyby se Bůh neujal výchovy. Ujímá se jí, dává duši statečnost, teologie mluví o vlité ctnosti statečnosti. Objeví se nebezpečí, bolesti, oběti, třeba i oběti, rovnající se obětování života, duše střízlivá a statečná však nepozbývá radosti přátelstvím žádané. Radostně vytrvá v odříkání a v odolávání nárazům překážek.
Tak Přítel vyzbrojí bojovníky radostí, ctností statečnosti a mírnosti vybuduje organizaci života vášní člověka. Tato božsky mocná organizace zabezpečuje přátelství a jeho pravou radostnou náladu, sílu i výbojnost. Nikdy nebyl jen tak pro sebe omezený člověk. Kolem nás se kupí doslova nepřehledná rozmanitost úkolů a vnějších povinností, obsažených ve jménu bližního a Boha, jenž je naším „bližším“ prvním, nejvyšším, cele nás ovládajícím; úkoly rozumu, úkoly vůle, slova i činu, úkoly denního života v soukromí a v kruhu lidí. To vše musí být zabarveno nejen na povrch, nýbrž musí být zcela proniknuto přátelstvím, svatou láskou. Duše by se neubránila pádu do smutku, kdyby viděla tolik pravidel, takový požadavek nikde a vůči nikomu neporušit právo.
Boží láska ukládá do duše třetí část své družiny, spravedlnost, smysl pro právo a spravedlnost všude a vůči každému. Boj o radost se stává úspěšným, neboť spravedlnost je radost v každém oboru, v lidském i svatém. A duše nemůže podlehnout ničivému smutku, pokud ví, že před ní nestojí nerozumné požadavky, a pokud má z Boží svaté lásky sílu zachovat všude náležitou rovnováhu.
Umírněná, statečná a spravedlivá duše ještě není celým bojovníkem o radost. Neboť nehodí se všechno všude a na každého. Každá chvíle, každý člověk, každé místo, každý čin má své zvláštnosti. Tak bojovník o radost potřebuje ještě opatrnost, aby byl umírněný, statečný a spravedlivý tak, jak toho žádá tento okamžik, tento a takový člověk, toto místo a takový skutek. Je-li umírněnost mírou, statečnost silou, spravedlnost univerzálností, je opatrnost okem lásky. Ne v tom smyslu, že by láska sama to vše konala, nýbrž láska má čtyři hlavní pracovníky, z nichž opět každý má své podřízené, aby život ve svatém přátelství s Bohem nebyl pouhou teorií, aby byl činem přítele, činem podobným činům Přítele.
Čemu učí tato úvaha, na první pohled suchá, nehodící se do dosavadní řeči o přátelství s Bohem? Že přátelství s Bohem je vážný život, plný práce. Že není citovostí, nýbrž spravedlností, statečnou a opatrnou mírností. Že je nalezením a milováním Boha v každém činu, duchovním nebo hmotném, velikém nebo nejvšednějším. Že cesta k radosti jde přes čtyři zplnomocněné pracovnice lásky. Kdo čteš, rozuměj, a nerozumíš-li, hledej. Neboť proto jsme tak slabí, že nevíme o čtyřech pracovnicích lásky. Dotíráme jen na lásku, její spolupracovnice necháváme bez práce, a i láska zůstane bez zvláštní práce. Nemáme, nebo nevíme, co dělat, ke škodě přátelství s Bohem. Proto také život mnoha zbožných lidí je životem otroků smutku a kamenem úrazu.
Z časopisu Sursum
S laskavým svolením