V čem spočívá „čistota srdce“?

„Víš, co je to čistota srdce?“ zeptal se sv. František.
„Že už člověk nemá chyby, které by si vyčítal,“ odpověděl bratr Lev.
„Pak ale rozumím tvému smutku, protože vždycky budeš mít nějaké chyby. Věř mi, Lve,“ řekl František dále, „nestarej se tolik o čistotu své duše. Zaměř svůj pohled na Boha. Obdivuj ho, těš se z něj, vždyť On je zcela svatý. Děkuj mu pro něj samotného. Takto, menší bratře, máš čisté srdce.
A když ses takto obrátil k Bohu, pak se nevracej zpět k sobě. Neptej se, jak jsi na tom vůči Bohu. Smutek z toho, že nejsi dokonalý a že poznáváš, jaký jsi hříšník, je už zas jen lidský, příliš lidský pocit. Ty musíš svůj pohled pozvednout výš, mnohem výš. Tam (výš) je tvůj Bůh, nezměrnost Boží a jeho neproměnná nádhera. Čisté srdce je srdce, které se bez ustání klaní pravému a věčnému Pánu. Svatost, to není naše vlastní zdokonalení, ani plnost, kterou si dáme sami. Svatost je především prázdnota, kterou člověk (v sobě) objeví a přijme a kterou Bůh naplní v té míře, do jaké my se otevřeme Plnosti, kterou je On.
Naše nic, jestliže je přijmeme, se stane prázdným prostorem, v němž může Bůh hodně vykonat. On totiž vezme chudáka za ruku, táhne jej ze špíny vzhůru a dává usednout mezi urozenými svého lidu, aby ten chudák viděl jeho nádheru. Bůh se tak stane nebem jeho duše.“
„Jak se toho dá dosáhnout?“ zeptal se Lev.
„Je třeba nenechat si ze sebe nic, všechno (své) vynést, také ono bolestné zabírání si své vlastní bídy. Mít čistý stůl, přijmout, že jsem chudý. Vzdát se všeho, co tiskne dolů, zvláště tíhy svých chyb. Vidět jen nádheru Pána a nechat se jí ozařovat. Bůh je, to stačí. Pak se srdce odlehčí. Nevnímá už samo sebe – jako vlaštovka, která je opilá modří a velikostí nebe. Vzdala se všeho starání se a neklidu. Jeho přání dosáhnout dokonalosti se stalo prostou a čistou touhou po Bohu.“

z časopisu Karmel 3/2008
s laskavým svolením

Zpět