Spravedlnost nebo pomsta?

David Pancza

Bůh je spravedlivý. Spravedlnost si však často mylně představujeme jako železnou ruku zákona, která přesně nadělí každému podle jeho zásluh a dluhů. Dobro je odměněno a zlo je důsledně pomstěno. S podobným předporozuměním takto se strachem přemýšlíme o Boží spravedlnosti, o trestech za hříchy či o věčném zatracení, a nevíme, jak toto všechno sladit s křesťanskou zvěstí o nekonečné Boží lásce. Avšak Boží spravedlnost je odlišná od té naší, lidské.

Bůh se nemstí

Mezi kulturními lidmi je pomsta, či spíše odplata zlem za zlo, považována za primitivismus. Kristus nás učí novému zákonu: abychom milovali své nepřátele, činili jim dobro a žehnali jim. Ale Bůh, který nás nekonečně převyšuje, nemůže za námi zaostávat v tom, co nás učí. Právě naopak. On je nám vzorem v tom, čím máme být my. Jestliže my umíme odpouštět a odplácet dobrem za zlo, o co spíše musí být takový Bůh! A dává nám to na vědomí ve svém slově: Nejedná s námi podle našich hříchů, neodplácí nám podle našich nepravostí (Žl 103).

Na některých místech se sice říká, že „pomstu máme přenechat Bohu“. Jestliže však rozumíme duchu evangelia, víme, že takové „odpuštění“, které toužebně očekává, až Bůh tomu nešťastníkovi „nařeže“ místo nás, není odpuštěním. Pravá láska nedovolí přát nikomu zlo, utrpení či škodu, a tou láskou je Bůh v nás, je to jeho smýšlení. Ať nám někdo ublíží sebevíc, je ubohé toužit po jeho poškození, nebo mít potřebu se na někom za to vyzuřit. Ještě horší je však připisovat takovouto touhu Bohu. Přenechat pomstu Bohu znamená prostě se vzdát pomsty a myšlenky na ní tím, že celý problém odevzdáme Bohu.

Trest jako projev Boží pedagogiky

Bůh je dobrý a Dobro nemůže ničit. Zlo se nemůže změnit na dobro přidáváním dalšího zla. Připisovat Boží spravedlnosti ničení znamená zpochybňovat Boží dobrotu. Boží spravedlnost je tvořivá, a jestliže dopouští ničení, pak jen s výhledem na budoucí větší dobro. Vyhnání z ráje, odnětí stromu života, odsouzení na smrt se nám jeví jako dílo trestajícího Boha, ale ve skutečnosti je to projev jeho prozřetelnosti (Jan Zlatoústý). Toto všechno se stalo pro povznesení a spásu lidské důstojnosti, neboť Bůh se nikdy nepřestal starat o spásu člověka, i kdyby tisíckrát zhřešil a odvrátil se od něho (Cyril Jeruzalémský).

Je důležité, abychom pojem „Boží trest“ důsledně chápali jako projev jeho lásky a pedagogiky. Trest se stal projevem lásky k člověku (filanthropía), neboť právě tak se jmenuje Bůh (filánthropos) (Řehoř Naziánský). Bůh netrestá z pomsty či z prchlivosti, ale proto, aby vzbudil hříšníka a pomohl mu k obrácení, případně aby mu zabránil ubližovat jiným a aby dal jasně na srozuměnou, že hřích je zlo a že s ním Bůh nesouhlasí. Zlo vyvolává soud a tresty, a ty volají k pokání (Basil Veliký).

Trestem za hřích je většinou hřích sám, Bůh jako správný pedagog respektuje naši svobodu a nechává člověka napospas vášním a zlu, které si sám vybral (srv. Řím 1,25-26), aby ochutnal ovoce svojí hlouposti a pocítil následky svých rozhodnutí. Avšak vždy platila Boží slova: Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl … Což si libuji v smrti svévolníka? Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Ez 18,21-32)

V duchu tvořivé lásky musíme rozumět zvěsti o výkupné smrti Božího Syna. Jeho smrt není trestem za zlo, ale překonáním a odstraněním zla. On nejde na kříž proto, aby na něj Bůh svrhl trest připravený pro nás, ale proto, aby z nás sňal otroctví, kterým jsme se potrestali my sami.

Peklo naplněné Boží láskou

Ani definitivní trest věčného zatracení nesmíme chápat jako pomstu. Často se jako argument proti Boží lásce uvádí existence pekla, případně se Boží láska uvádí jako důvod, proč peklo nemůže existovat. To napadá člověka zvláště při čtení některých knih, které barvitě líčí všechna trápení, kterými prý Bůh v pekle s hlubokým pocitem zadostiučinění týrá zatracené. Náš pohled se však úplně změní, jakmile přijmeme do důsledků fakt, že Bůh je dokonalá láska. Cokoliv koná, koná z lásky, a proto, jestliže peklo existuje, pak i ono může být jen projevem této lásky.

Podstatou nebeské blaženosti je totiž Bůh sám a naše jednota s ostatními lidmi v Bohu. Vztah s Bohem a bližními se však nedá nikomu vnutit. Kdo svým životem odmítl Boha a nabízenou přeměnu sebe, ten nesnese jeho přítomnost, neboť by byla pro něj větším utrpením než existence daleko od Boha. Pyšný člověk nenajde ani v nebi pokoj a nevydržel by tam, ani kdyby ho přivázali řetězy (Silván Athoský). Proto z milosti existuje i peklo jako možnost volby. Bůh však není sadista, který by se vyžíval v týrání jeho obyvatel. Naopak, podle svatého Izáka Syrského, i peklo je naplněné Boží láskou, třebaže ti, kteří v něm přebývají, jsou vůči ní uzavření. Peklo je v nich. Nekonečné utrpení pekla pramení z jejich vlastní prázdnoty, samoty a zloby, z vědomí hluboké nesmyslnosti jejich existence. Tento stav je jen pokračováním toho, jak člověk žije zde na zemi: Puch vášní vyživuje neusínajícího červa rozkladu – nespoutané žádosti těla – stejně jako vyživuje hady, žáby a pijavice zlých tužeb, ohavné a jedovaté myšlenky a démony. Duše v takovémto stavu už v tomto životě přijímá předchuť budoucího trestu. (Řehoř Sinajský)

O Božím trestu, časném i věčném, píše Jan Zlatoústý nádherná slova: Zavržení lidí Bohem bývá dvojí: zavržení spasitelné, jakoby na čas, a zavržení navždy. Spasitelné opuštění člověka Bohem je zaměřené na jeho výchovu, neboť sleduje nápravu a spásu a též oslavení toho, kdo ho snáší, a povzbuzuje jiné k následování, anebo je k Boží slávě. Úplné opuštění člověka Bohem přichází tehdy, když člověk v důsledku své svobody zůstane bezcitný a nevyléčitelný poté, co Bůh udělal všechno pro jeho spásu.

Kdo je poškozen hříchem?

Vážný problém v chápání Boží spravedlnosti spočívá v přestavě, že Bůh je hříchem poškozený a člověk si ho musí udobřit, aby unikl jeho trestající ruce. Základem mnohých pohanských náboženství je právě úsilí udobřit si Boha smírným konáním lidí. Celé Písmo však hovoří o něčem úplně jiném. Ne člověk přichází k Bohu a přináší dar k vyrovnání, nýbrž Bůh přichází k člověku, aby jej obdaroval. … Nový zákon netvrdí, že lidé usmiřují Boha, jak bychom to vlastně měli očekávat, protože zhřešili lidé a ne Bůh. Ale říká: Bůh smířil svět se sebou v Kristu (J. Ratzinger).

Hříchem není poškozen Bůh, ale člověk. Podstata hříchu totiž není v přestoupení zákona. Hřích je sám v sobě něčím zlým, nemocným, co ničí svého autora a jeho bližní, rozbíjí lidstvo a celé stvoření. Člověk je stvořen k životu s Bohem, ve kterém se stává jeho chrámem. Narušení tohoto vztahu porušuje člověka v jádru jeho přirozenosti a vede ji k rozkladu, podobně jako když odtrhneme ratolest od kmene. Zákon je něčím druhotným, je jen hrází, která brání člověku ničit sebe i druhé. Proto jestliže se Bůh zlobí kvůli našim hříchům, není to hněv strážce zákona, ale hněv milujícího Otce, kterému není lhostejné, že jeho milované děti trpí pro vlastní hloupost a neposlušnost. Jeho trestající ruka není hrozbou, před kterou musíme utíkat, ale rukou, která nás hledá. Příčinou utrpení hříšníků je Boží láska, jsou biti bičem lásky (Izák Syrský).

Kristův kříž

Kristus se obětuje za nás, aby nám daroval to, co jsme ztratili, a dal nám to, k čemu jsme povoláni. Přichází za člověkem jako pastýř za ztracenou ovečkou, přijímá tíhu našich hříchů, naše utrpení a naši smrt, aby se dostal až k nám, až tam, kde se nacházíme my. On nenapravuje Boha (jeho hněv), ale příčinu jeho hněvu, tedy porušeného člověka, a obnovuje v něm Boží obraz, který se zamlžil. Kříž tu proto nestojí jako smírný úkon, který nabízí lidstvo rozhněvanému Bohu, ale jako výraz oné bláznivé Boží lásky, která sestupuje do ponížení, aby tím zachránila člověka. Je to přistoupení Boha k nám, nikoli opačně (Ratzinger).

Spravedlnost v rozporu s milosrdenstvím?

Hřích neškodí pouze samotnému hříšníkovi, většinou daleko více ubližuje jiným lidem, často nevinným, a člověk často nemá na to, aby škodu napravil. Kdyby Bůh odpustil hříšníkovi a nevšímal si těch, kterým bylo ublíženo, byl by nespravedlivý a kryl by zločince. Avšak kdyby hříšníka tvrdě potrestal, obětem by to nijak neprospělo. Bůh postupuje jinak: zároveň s odpuštěním viny sám přebírá zodpovědnost za její následky. Když omlouvá hříšníka, svými ranami dává zároveň cestu k uzdravení obětem jeho hříchu. Dalo by se říci, že Bůh dává postiženým právo, aby si u něho žádali nápravu namísto skutečného viníka, kterému bylo odpuštěno, a jejich odpuštění je podmínkou jejich uzdravení. Boží odpuštění tedy není lacinou amnestií.

Z tohoto úhlu pohledu se nám Boží spravedlnost jeví v docela odlišném světle. Není to mstivá, ničící spravedlivost, ale spravedlivost budující, aktivní, která pomáhá ukřivděným, osvobozuje spoutané a uzdravuje zraněné, narovnává shrbeného a ubitého člověka. Je to spravedlnost, která nesoudí, ale nespravedlivého činí spravedlivým. Omlouvá člověka nejen právně, ale hlubokou proměnou jeho nitra a obrácením jeho hříchů v požehnání. Skutečná Boží spravedlnost není v rozporu s jeho láskou, ale je v jejích službách.

Ze slovenštiny přeložila Katka Drnková
Z časopisu Amen 10/2001
S laskavým svolením

Zpět