„Budete tedy dokonalí…“

aneb co může způsobit jeden chybný překlad

Vojtěch Kohut

O tom, že přeložit jakýkoli text z jednoho jazyka do druhého není nic snadného, ví každý dobrý překladatel své. Italové to dokonce vyjadřují pomocí slovní hříčky, že „překladatel“ (traduttore) je vždy tak trochu „zrádce“ (traditore).

Oč těžší pak musí být překlad posvátného textu – Božího slova! Vždyť zde se člověk dotýká nejhlubších tajemství, jež jsou nám zjevována a předkládána prostým (a proto velmi omezeným) lidským jazykem, konkrétně hebrejsky, aramejsky a řecky. K tomu všemu přistupuje ještě časová a kulturní vzdálenost, jež zvláště moderní překladatele bible citelně oddělují od prostředí vzniku kanonických knih…
A tak stačí opravdu málo, aby z nepatrného a zdánlivě bezvýnamného posunu významu jediného slova vzešly dalekosáhlé důsledky pro život mnoha věřících.
Že přeháním? Podívejme se tedy zblízka na jedno takové slůvko, které v minulosti značně ovlivnilo křesťanskou zbožnost a morálku a mnohdy ji i vychýlilo nesprávným směrem, a to jednoduše proto, že bylo špatně přeloženo…

„Buďte“ nebo „budete“?

Ono slůvko najdeme v Matoušově evangeliu, v jedné z jeho nejznámějších částí, kterou už svatý Augustin nazval Horským kázáním (De Sermone Domini in Monte, PL 34,1230-1308), podle úvodní scény, v níž Ježíš „vystoupil na horu“, kde se posadil a začal učit zástupy (srov. Mt 5,1nn.). Dnes víme, že tyto tři kapitoly (Mt 5-7) nejsou ve skutečnosti „zápisem“ jediné Ježíšovy řeči, nýbrž shrnutím mnoha různých výroků, které Kristus pronesl při různých příležitostech. Podstatnější však je, že v nich věřící křesťané od nepaměti viděli jakési „shrnutí evangelia“ (opět Augustinovo vyjádření) a podle toho prokazovali horskému kázání také patřičnou úctu.
A třebaže v rámci tohoto celku nalezneme mnoho „perel“ (pomysleme jen na úvodní blahoslavenství či modlitbu Otčenáš), úryvkem, který jej asi nejvíce proslavil, je přikázání lásky k nepřátelům (Mt 5,43-48). Vždyť právě tato láska k nepřátelům bývá vnímána jako typický vrchol křesťanské morálky, který ji odlišuje od ostatních náboženství.
A právě v závěru této perikopy Ježíš pronáší větu, která nás zajímá. Už podle starých překladů v čele s latinskou Vulgátou zde údajně stojí: „Buďte (lat.: estote) tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (v. 48). Tento překlad v církvi natolik zdomácněl, že se s ním v této podobě setkáváme dodnes. Stačí jen nahlédnout do dvou nejpoužívanějších českých překladů (ekumenického a liturgického) a zjistíme, že i tam je v obou případech uvedeno ono „buďte“. Jenže v řeckém originálu stojí esesthe, a to česky znamená: „budete“.

Přikázání nad lidské síly

Jakkoli by se na první pohled mohlo zdát, že mezi slovy „buďte“ a „budete“ není zase tak velký významový rozdíl, aby bylo potřeba celou věc příliš dramatizovat, obávám se, že ve skutečnosti je podstatný a mnohým křesťanům se může dokonce do jisté míry stát osudným.
„Buďte“ je totiž absolutní mravní imperativ: příkaz či přinejmenším výzva k úsilí udělat ze své strany vše pro to, abychom dosáhli uskutečnění předloženého ideálu. Zní-li Ježíšova věta: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“, pak lze předcházející pobídku milovat nepřátele chápat jako lidsky realizovatelné přikázání.
Zajímavé je v této souvislosti zmínit, že současní židovští autoři, kteří ve většině případů uznávají originalitu tohoto přikázání (D. Flusser, P. Lapide), zdůrazňují, že židovská etika něco takového nemůže nikdy přikazovat, a to proto, že není idealistická, ale snaží se vyjádřit jen to, co je lidsky uskutečnitelné (J. Eschelbacher, A. H. Silver, G. Friedlander).
A když si důkladně projdeme dějiny církve a upřímně zpytujeme vlastní svědomí, zjistíme, že láska k nepřátelům bývá tou naší příslovečnou Achillovou patou; jinými slovy, že neumíme milovat nepřátele a že toto přikázání je skutečně nad lidské síly! Může nám však Kristus přikazovat něco, co nás přesahuje a čeho nejsme schopni?

Boží zaslíbení

Když však přeložíme správně „budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“, situace se radikálně mění. Především: náhle jde o konstatování, nikoli o příkaz. Konstatování či možná ještě lépe příslib něčeho, co nás čeká teprve v budoucnu, či chceme-li, k čemu máme postupně dorůstat. Najednou nejde prvořadě o plod našeho úsilí, nýbrž o Boží dar, který je nám zaslíben, ba v zárodku již dán, a na nás je pouze, abychom dané obdarování co nejplněji rozvinuli…
Navíc se zde ozřejmuje i motivace lásky k nepřátelům, která je velmi důležitá. Často se nám totiž stává, že jako křesťané bezmyšlenkovitě (a bezduše!) plníme různá přikázání, o jejichž smyslu jsme nikdy pořádně neuvažovali a která tak nechápeme a možná i právě proto nejsme schopni žít. Máme-li milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují (srov. v. 44), pak proto, že tak „budeme“ (či možná přesněji: tak „se staneme“ vzhledem k použitému řeckému slovesu genésthe) syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré (v. 45).

„Drahá milost“ Božího dětství

A teprve zde se nám začíná otevírat celé tajemství a dynamika tohoto přikázání. Na jedné straně jsme již Božími dětmi, syny a dcerami, neboť jsme ve křtu přijali milost Boží adopce, kterou nám získal Kristus; na straně druhé je toto naše Boží dětství ještě nerozvinuto a vyžaduje proto naše úsilí (srov. např. 1 Jan 3,1-2). Jsme Božími dětmi, a proto jsme povoláni k tomu, abychom podle něho žili. Vždy je totiž možné pošlapat důstojnost, která nám byla dána a tím zatemnit nejen ji, ale i obraz toho, jenž nám ji daroval. Není snad nejčastější námitkou proti víře v Boha hřích věřících? Jistě, někdy jde o pouhou výmluvu těch, kdo se nechtějí obrátit, jindy však máme co do činění se skutečným pohoršením… Jde tedy o to, abychom se plněji stávali tím, čím už jsme.
Navíc právě zde nalézáme i pramen síly k prožívání Božího dětství. Proč tak často troskotáme a pohoršujeme své okolí hříchem a slabostí? Není to proto, že nežijeme z Božího otcovství? Je třeba hledat sílu k životu Božích dětí tam, kde ji nacházel i Jednorozený Syn, Ježíš Kristus: v láskyplném vztahu k Otci!
Ne náhodou jsme vybízeni k tomu, abychom se modlili za ty, kdo nás pronásledují (v. 44). Vždyť právě v modlitbě vědomě prožíváme Boží otcovskou lásku, která dává svému slunci svítit na zlé i dobré, vždyť právě v jeho „paprscích“ můžeme nacházet životodárné světlo a teplo, které může pak skrze nás vyzařovat a sálat i na ostatní. Modlitba je privilegovaným místem, kde se zjevuje Boží láska a přetváří naši slabost svou mocí.
Jen v síle tohoto vztahu k Otci, jen díky jeho bezpodmínečné lásce k nám můžeme pak do krve zápasit o věrnost, bojovat o to, abychom se skutečně stále více stávali Božími syny a dcerami, kteří zjevují a předávají Boží lásku světu, a to i světu nám nepřátelskému. To je nakonec smysl výroku svatého Bonaventury, který o křesťanech milujících i své nepřátele říká, že jsou „víc božští než lidští“ (Vita mystica 2, 39).
Přeložit daný Matoušův verš „budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ a nikoli „buďte dokonalí…“ neznamená tedy útěk před zodpovědností a úsilím o duchovní růst, nýbrž naopak nalezení pravé motivace a správného prožívání přikázání lásky k nepřátelům.
Nikdy totiž nepřestane platit, že „laciná milost je smrtelný nepřítel církve“, zatímco „drahá milost je evangelium, které je třeba stále znovu hledat, dar, o nějž je třeba stále znovu prosit, dveře, na které je třeba stále znovu tlouci. Je drahá, protože ji člověk získává za cenu svého vlastního života; je milostí, protože právě tímto způsobem se mu daruje život“ (D. Bonhoeffer).

V čem spočívá dokonalost

Ještě jeden důležitý moment bych rád zdůraznil: Matoušovo horské kázání má jakýsi svůj skromný protějšek v Lukášově kázání na rovině (srov. Lk 6,20-49), nazvaném opět podle místa, kde je evangelistou vkládáno Ježíšovi do úst (srov. v. 17). A právě na tomto paralelním místě (konkrétně v Lk 6,36) nacházíme jinou variantu našeho verše, v níž se namísto „dokonalosti“ mluví o „milosrdenství“. Pro naše uskutečňování přikázání lásky k nepřátelům to může být důležité dodatečné upřesnění: stáváme se Božími dětmi a chováme se podle toho v míře, v jaké se připodobňujeme našemu nebeskému Otci v jeho milosrdenství k nám. To není o postoji shovívavého shlížení shůry na ty „méně dokonalé“ a o jejich tolerantním snášení, nýbrž o citlivém srdci, které miluje, a proto odpouští. Že to však znamená nejprve přijmout Boží milosrdenství k nám samotným a stát se milosrdnými především vůči sobě, není snad třeba příliš zdůrazňovat.
A tak až někdy znovu uslyšíme nebo si přečteme onen zmiňovaný verš, vzpomeňme si na to, že dokonalými teprve „budeme“ a nemůžeme jimi být hned teď jen na základě rozhodnutí naší vůle, vždyť „křesťanská etika je etikou stávání se: pouze postupně napodobujeme dokonalost Otce a stáváme se jeho opravdovými dětmi ve svém způsobu bytí a konání“ (M. Dumais).

Z časopisu Amen 11/2001
S laskavým svolením

Zpět