Modlitba, ztišení, duchovní život

P. Piotr Rostworowski

Modlitba

Čas na modlitbu
Na modlitbu je potřeba mít čas. Je to úplně základní potřeba naší duše. Nikdo nepopře, že tělo nutně potřebuje výživu. Každý řidič, i kdyby velmi pospíchal, si najde čas, aby se zastavil u benzínové pumpy. Ví, že jinak jeho cesta brzy skončí. Jen když jde o duši, přestáváme rozumět nejprostším věcem.

Čas pro Boha
Najít čas na modlitbu musíme nejen proto, že ho nutně potřebujeme, ale i proto, že Bůh na něj má právo. Člověk není především pracovníkem s daným zaměstnáním, ale ze své přirozenosti a ze svého povolání je ctitelem Boha a znalcem Boha. Musí na to ovšem mít čas. Můžeme se modlit cestou do práce nebo při výkonu práce, můžeme se modlit v tramvaji nebo ve vlaku, ale to nestačí, protože to není čas zcela věnovaný Bohu – užíváme ho k našim vlastním cílům a ne výlučně pro Něho.

Samota s Bohem
První přikázání je přikázáním lásky k Bohu. Zde člověk nachází vždy kousek samoty s Bohem. Jak říká Pán Ježíš v evangeliu: „Vejdi do své komůrky, do své místnosti a tam rozmlouvej s Otcem, který vidí i to, co je skryté.“ Pamatuj si, že ať budeš v jakékoliv společnosti, utrpení budeš muset snášet sám. Spolu s Kristem. Sám budeš nemocný, sám budeš umírat, sám se budeš muset zodpovídat ze svých činů. Na tuto samotu s Bohem je třeba si zvykat, je potřeba vytvářet ji v sobě.

Potřeba ztišení

O touze po vnitřním soustředění
V duchovním vývoji člověka lze postřehnout jisté poměrně charakteristické etapy, i když obvykle nejsou příliš jasně vyznačené. Jednou z takových velmi podstatných etap je v určitém životním období potřeba vnitřního soustředění a odstupu od víru světa. To není ještě znamení zvláštního povolání ke kontemplativnímu životu, ani to není zbabělost, útěk z boje o svět a lidstvo, ale je to jedna z vývojových etap, kterou můžeme zahlédnout i v životě největších apoštolů a lidí činu.
Člověk na tuto milost často neodpovídá. Je zvyklý na život ve společnosti a posuzuje tuto touhu po tichu a pokoji spíš negativně. Proto často přijímá halasný život společnosti jako osud a považuje podobnou touhu za egoismus nebo dokonce za patologický útěk od skutečnosti vyvolaný právě konfliktem s okolím. Mnoho lidí promarní svou příležitost právě proto, že nepochopí smysl této etapy. Duchovní život se v nich pak nemůže rozvinout a výsledkem je, že se život odehrává jen na povrchu. Obětovali se, protože jim připadala důležitá apoštolská práce nebo služba, ale v posledním důsledku z toho může být velká prohra, protože se nerozhodli věnovat čas na ono nejnutnější soustředění, a proto nebudou moci nikdy vydat plně dozrálé plody. Dávají ze sebe velmi mnoho, ale ne to, co v Božích plánech měli dávat.
Nutnost věnovat určitý čas dozrávání je obecným biologickým zákonem, který lidé naneštěstí respektují velmi málo. Právě proto duchovní vývoj zaznamenává tolikerá zpomalení a právě proto je plochost tak obecně rozšířeným jevem. Stojí za ní totiž převážně osoby duchovně nedozrálé, jalové a nevykrystalizované. Přitom všichni známe velmi dobře přírodní zákony. Nedonošené dítě, které nemohlo projít normální období v mateřském lůně, bude slabé a později bude muset tento nedostatek dohánět.

Mlčení
Mlčení je velká síla. Při mlčení se v nás vrství jakási duchovní energie, narůstá vnitřní citlivost, jasnost a síla mysli, zralost a intenzita činu. Když mluvíme příliš, to všechno se nějak rozpráší.
Tak jako se neudrží tlak v lokomotivě, pokud jsou v kotli škvíry, jimiž uniká pára, podobně lidský duch nemůže bez mlčení udržet svou energii. Spolu s nepotřebným slovem z nás vyprchává život duše, protože životem duše je přece jasnost a energie mysli, životem duše jsou hluboko zakořeněná přesvědčení, životem duše je rozmach vůle k jejímu uskutečnění. To všechno se rozprskne a změkne při nadužívání slov.
Lidé si uvědomují zhoubné následky závislostí jako je alkoholismus nebo hazardní hry, ale málokdo si uvědomuje, kolik života z nich utíká kvůli nedostatečné disciplíně slova.

Disciplína slova
Sv. apoštol Jakub říká, že disciplína slova je velmi obtížnou věcí, že žádný člověk nedokáže opanovat jazyk. Jedině Bůh může dát člověku tu sílu. Nejde totiž o to, aby člověk nemluvil, ale aby mluvil to, co je potřeba, jak je potřeba a kolik je potřeba. Jazyk je příčinou mnoha hříchů. Člověk zřídkakdy lituje, že něco neřekl, ale často lituje, že řekl příliš, že nemluvil, jak měl. Často litujeme, že jsme pustili jazyk na špacír – ne že jsme ho drželi za zuby.
Mlčení je velkým dobrodiním a zadržení jazyka člověka prohlubuje. Obohacuje lidské nitro, rozvíjí jemnost svědomí, prostor pro úžas. Člověk se totiž při mluvení vyprazdňuje a stává se mělkým a tvrdým. Mlčení je velmi hluboce spjato s vnitřním životem. Hlubší vnitřní život se projevuje sklonem k mlčení. Vidíme to i v přírodě: prázdný hrnec duní, ale plný je tichý. Člověk plný uvnitř se nebude vylévat ven. Když má prázdno v duši, začíná být halasný.

Poušť
Poušť. V dějinách vyvoleného národa hrála poušť ohromnou roli. Je místem očištění, obnovy a uzavření smlouvy s Bohem. Lid procházel pouští, aby došel do Zaslíbené země. Proroci byli lidmi pouště, Kristus po svém křtu přebýval na poušti a byl tam pokoušen, na poušti byl sv. Pavel i velcí Učitelé církve. V poslední době se objevil nový poryv větru z pouště, který obnovuje církev, v postavě slavného poustevníka Sahary, Charlese de Foucaulda. Celé jeho hnutí Malých sester a Malých bratří je jakýmsi poryvem z pouště v církvi.
Každý z nás potřebuje poušť. Ve větší či menší míře potřebujeme ve svém životě samotu. Naprostý nedostatek samoty je pro dnešní lidi skutečným nebezpečím. Velmi vás prosím, abyste se zamysleli nad tím, zda jsou ve vašem životě takové okamžiky, v nichž se mohu obnovovat v Bohu, kdy mohu každodenní skutečnost, ve které žiji, spatřit v jiných rozměrech. Uskutečnit to není samozřejmě snadné. Pokud se nám to nepodaří v každodenním rytmu života, protože naše dny jsou přeplněné, snažme se alespoň během týdne nalézt jedno odpoledne, půl dne, kdy bychom mohli být sami, věnovat se meditaci, soustředit se, pomodlit se a promyslet, co je třeba. Je to velmi důležité bezpečnostní opatření pro náš život a myslím, že každý – při troše dobré vůle – podobný čas pro sebe vyšetří a zcela jistě toho nebude litovat.

Závislost na Bohu

Svoboda
Znáte vozy, kterým se říká trolejbusy. Člověk musí být tak trochu takovým trolejbusem. Tramvaj jede jen po kolejích – nemá žádnou svobodu. Automobil má naprostou svobodu a trolejbus má svobodu v rámci kontaktu. Nesmí ztratit kontakt, jinak přijde o veškerou energii, světlo zhasne a zastaví se. Něco podobného se děje i s člověkem. Člověk má svobodu, ale musí si dát pozor, aby nepřerušil kontakt s Pánem Bohem, aby se nevydal na takové cesty svobody, které ho učiní na Bohu nezávislým. Když je kořen rostliny vytržen z životodárné hloubky, usychá. Pán Ježíš řekl: „Zůstávejte ve mně“ – a pro člověka s jistou vnitřní stavbou je typické, že si uvědomuje, co to znamená. Není to pro něj jen abstrakce nebo teorie. Je to vnitřní život. Vnitřní život člověka znamená přizpůsobovat se, dolaďovat se podle Ducha, který je neproniknutelný a nekonečný. A tady je problém, velký problém, ale v tom spočívá život a bez toho žádný vnitřní život není. Proto musí být v člověku jistá pružnost, jistá připravenost, poddajnost. Jinak totiž, bude-li zatvrzelý, nepodaří se mu doladit, neporozumí si se svým Průvodcem. Pamatujte si, že v každém z vás je ohromný poklad a jedině spolupráce s Bohem nedovolí, abyste ten poklad promrhali.

Odpověď na milost
Varujme se zneužívání Boží trpělivosti. Nenechávejme Pána čekat. Jak říká Apokalypsa: „Hle stojím u tvých dveří a klepu.“ Evangelista říká, že dobří služebníci Pánu okamžitě otevírají, ihned odpovídají na milost. Kdyby sv. Petr ve vězení řekl andělovi, který ho probudil a přikázal, aby s ním vyšel: dej mi pokoj, ještě chci trochu pospat, světlo by zmizelo, milost by pominula a on by zůstal jen pod ochranou čtyřnásobné stráže a nevyšel by. Okamžik milosti je neobyčejně důležitá věc. Nenechávejme Boha čekat, nezneužívejme Boží trpělivost.

Modlitba a život

Nemocný se setká s Kristem
„Ať si vdaná žena a matka rodiny nepředstavuje, že bude mít spiritualitu řeholnice. Výsledkem může být jedině konflikt se skutečností; a v takovém konfliktu ještě nikdo nevyhrál. Bude se jí zdát, že žije jen v několika málo chvílích, kdy se jí podaří ode všeho utéct, a to, co je jejím reálným, každodenním životem pro ní bude bezduchou, ubíjející lopotou. Pokud v sobě neprovede vnitřní proměnu a nezačne žít tím, co skutečně z Boží vůle naplňuje její existenci, vzpříčí se, zahořkne, bude z ní utrápený člověk, který nerozumí smyslu svého života. K čemu je totiž nemocnému, když bude celý život aspirovat na úkoly, které mu choroba nedovoluje? Je nutné, aby matka rodiny stála čelem k rodině a nemocný čelem ke své chorobě – a tehdy potkají Krista.

O pracovním rytmu
Ani způsob práce není bezvýznamný. Někteří si myslí, že pro zachování usebranosti v modlitbě je potřeba pracovat pomalu. To je omyl. Svižně a obratně prováděná práce vůbec nevadí životu modlitby – ten přece nevyžaduje neustálé ceremonie. Naopak, energická činnost v životě modlitby pomáhá. Na cestě rozvoji modlitby nepřekáží rychlost vykonávání práce, ale úplně jiné věci.
Překážkou je nepochybně spěch v práci. Kdo pracuje v neustálém spěchu, nikdy se nesetká s Bohem, protože nikdy nežije přítomnou chvílí. Stále odbíhá dopředu, k tomu, co ještě nemá. Místo vertikální linie, která spojuje přítomný okamžik s Boží přítomností, nabírá život takového člověka směr horizontální časové linie a spolu s tím dochází k typické ztrátě vnitřního pokoje. Proto je potřeba dávat velký pozor při přijímání termínované práce, zvláště když jsou termíny příliš napjaté.

Z Radia Vatikán
S laskavým svolením

Zpět na úvod