Překonání rozporu mezi akcí a kontemplací
P. Albert Peyriguere
- Prostředek, jak se ponořit do hlubin své duše, kde je možno uskutečnit setkání s Bohem – ten musíte nalézt právě v tom, co Vás tak neblaze vychyluje. Nalezneme spolu prostředky i cestu, co v neklidu vnějšího života Vám umožní vnitřní život.
- Kristus Vás může ovládnout tak, že usměrní Vaši vnější činnost a učiní ji užitečnou. Už se tolik nebojíte vnější činnosti, protože víte, že Vám Krista nemůže vzít. Nyní se vše musí řešit ještě prakticky, aby vnější činnost Vám Krista nejen nebrala, ale stále více Vám ho dávala. Snažte se být ve styku s Bohem zcela prostá. Buďte u něho dítětem! Kristus je ve Vás, je více Vámi, než Vy jste sama sebou. Všecko, co činíte Vy, činí on; myslím tím všecko, co od Vás Vaše povolání vyžaduje.
- Slova, která jste dříve tak často opakovala, už nemají pro Vás žádný smysl: „Jsem příliš zaměstnána! Kéž bych se mohla věnovat více modlitbě a mlčení! Věnovat se sobě!“ Nemáte náležet sobě, ale Kristu! Ne ty cesty, které si zvolíte Vy, vedou ke Kristu, ale ty, které zvolil Kristus, aby k Vám přišel. S Kristem se Váš všední život stává modlitbou, rozjímáním, sjednocením s ním, opravdovým Kristovým životem ve Vás.
- Od nynějška Pán chce, abyste ho milovala jinde a jinde mu sloužila. Jdete od Krista – ke Kristu. Odjíždíte, abyste jej jinde dále milovala a jemu sloužila. Jaká blaženost, když jsme Kristem tak uchváceni a pro druhé duše vláčeni z jednoho konce světa na druhý – pro duše, jimž se obětujeme. Tato neočekávaná loučení nám připomínají, že náš život nenáleží nám, ale Pánu. Očišťují naše usilování…
- Dříve jste směřovala od sebe ke Kristu, nyní směřujete od Krista k sobě – a to je něco docela jiného, něco mnohem přitažlivějšího, vznešenějšího. Vy již víte, co znamená „mlčet před Kristem, vystavit se světlu Kristovu.“ Kristus ve Vás a v lidech žijících okolo nás je jeden a týž Kristus. Tyto nové obzory naplnily Vaši duši hlubokým mírem, neboť takřka jedním rázem byly vyrovnány věci pociťované Vámi jako protichůdné – na jedné straně sklon ke kontemplaci a na straně druhé veřejná činnost… I mnozí jiní se domnívali, že je nutné volit mezi činností a kontemplací, mezi kontemplací a apoštolátem. Kristus však poučuje, že možno obojí konat současně.
- Musíme umět postavit si v hlubinách své duše poustevnu, kde jsme s Bohem sami, kde nás Bůh naučí i tajemství, jak ho opouštět, abychom ho nalezli.
- Kéž by všichni lidé ve Vašem okolí Vaším prostřednictvím vroucněji náleželi Bohu! Ať pro Vás není žádný rozdíl mezi modlitbou a činností, ať je všechno pro Vás modlitbou, také to, co modlitbou není. To je život stálého společenství s Kristem, nepřerušený styk s ním.
- Bůh nám vnuká touhu po samotě a mlčení – a právě tato samota a mlčení nám jsou odpírány. Je to snad krutá hra s námi? Nebo snad nejsou vnější okolnosti našeho života takové, jak on by chtěl? Ne, ne! I když není vyplněna naše touha tak, jak bychom si v plnosti přáli, není zbytečná. Chrání naše působení před činností pro činnost. Dává našemu působení, naší duši správný směr a vnitřní oprávnění. Brání, aby se naše práce nestala víceméně jen mechanickým plněním povinnosti, činí z ní důležitý prostředek jak se odevzdat Kristu, aby v nás a naším prostřednictvím jednal tak, jak se jemu líbí, a ne, jak se líbí nám. Běda těm činným lidem, kteří při všem, co život s sebou přináší, nemají v sobě tento – řekl bych – krásný neklid, který vyvolává na dně duše touhu po mlčení a samotě. Neklid je od Boha jen tenkrát, když nás nečiní méně schopnými v denních povinnostech. Musíme svou vůli odevzdat Bohu a s „chladnokrevnou“ obětí se musíme dávat do jeho služeb. To jsou již výšiny duchovního života. To je více než extáze.
- Od sestry D. Jsem se dozvěděl o Vašem vyčerpání. Je to vyčerpání nervové, které na čas vylučuje každou činnost. Velmi mě to zarmoutilo. Takovou zkoušku prožívají temperamentní povahy, jako je Vaše, často. Nesnesou, aby konaly svou povinnost jen polovičatě. Teď je Vaší jedinou povinností zachovat naprostý klid. Nemůžete přinést žádnou užitečnější oběť než tuto dočasnou nečinnost.
- Žijte život přítomného okamžiku, užívejte v každém okamžiku bohatství, darované Vám Boží dobrotou. Přenechte každému okamžiku, aby Vám přinesl, co Bůh do něho vložil.
- Má touha po klidné samotě mě vlastně přivedla do vyčerpávajícího shonu. A přece žiji v mlčení. Není to však trvalé mlčení trapistů nebo kartuziánů. Ano, o svém povolání mohu jen snít. Ale poněvadž Bůh chce, je to tak dobře. Sloužím Bohu, jak on chce – a ne jak já bych chtěl. Ať Bůh v celku i v jednotlivostech řídí můj život, zcela se mu podřizuji. Snad nikdy nebývá má vnitřní modlitba tak dobrá, jako v těch nekonečných a vyčerpávajících dnech uprostřed mých hodných, statečných lidí, kteří mě potřebují. P. de Foucauld nám říkal: „Musíte vidět Ježíše v každém člověku.“ Jak skutečný, jak nadmíru skutečný je Kristus, když se s ním setkáváme v podobě našich nešťastných bratrů! Jak dobře je člověku, když může pomáhat bratřím, za něž – jako za mne – Kristus zemřel. Konečně, kde najdu větší příležitost ke kontemplaci, než když prožiji den ošetřováním nemocných, v nich ošetřuji samého Krista a těším jeho stísněnou duši?
- Je jen jeden způsob, jak spojit kontemplaci s činností, aby kontemplace nepřišla zkrátka. Musíte si modlitbou a sebeobětováním připomínat stálou přítomnost Boží. Je třeba být vůči Bohu ve stálé pohotovosti: Pane, tu jsem! Pak poznáte, jak Bůh osladí často nevděčnou práci na duších. Budete stále v Boží náruči. Druzí v nás musí Krista vidět, musí se ho v nás i dotýkat – a pak přicházejí ke Kristu.
- Jen Kristus může nasytit duše, může se jim dávat. Proto musí působit ve Vás i s Vámi. Modlit se znamená: zůstat u něho, odevzdat se mu. Pak se činnost stává modlitbou, jdeme s Pánem, odevzdáváme se mu. To však neznamená, že byste si neměla až úzkostlivě vyhradit hodiny pro rozjímání, které vyžaduje Vaše řehole. Jestliže však podle pevné pracovní organizace si činnost vyžádá dobu určenou k rozjímání, pak protože je to povinnost Vašeho povolání, mění se činnost v modlitbu…
- Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat. Kristus je v těch ubožácích skutečně přítomen. Vy přijímáte ve svých dětech Krista – dítě. Buďte ve styku s Bohem prostá, vyrovnaná, klidná. Jen žádnou přepjatost! Avšak když nás Bůh v některých chvílích „chce mít jen pro sebe“, vychutnejme vznešenost a štěstí těchto okamžiků.
- Je blahodárné, když nacházíme Boha všude, kde na nás čeká: ve shonu denních prací či v usebrané modlitbě. Zvláště blahodárné je, když jsme s ním sami, když s ním mluvíme, když mu nasloucháme, ale zvláště když s ním mlčíme. To lidé neumějí – mlčet s Bohem. Je to však jediný způsob, jak s ním správně mluvit. Toužil jsem, abych mohl celý život u Krista mlčet. Ale Boží vůle byla jiná. Měl se mnou jiné záměry. Chápeme-li všechno – lidi i věci – jako prostředek, kterého Bůh používá, aby k nám přišel, pak můžeme být s Bohem právě tak dobře v tichu ústraní jako v ruchu světa. Nalézat Boha ve všech věcech i lidech, to je ten pravý způsob, jak ho milovat a jak mu sloužit.
Z knihy Uchvácen Kristem
nakl. Signum unitatis