Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého

Vojtěch Kodet O.Carm.

Včera nás P. Stanislav Pacner uvedl do problematiky, kterou Ježíš nastínil ve své velekněžské modlitbě, a vystihl důležité momenty, které tvořily jádro Ježíšovy modlitby. My jsme se dotkli především napětí, které je mezi tím být ve světě a nebýt ze světa. Jak být ve světě a žít ve světě s Bohem vysvětlovali manželé Muchovi, kteří při svém hledání laické spirituality ledacos objevili, a věřím, že ještě ledacos objeví. Opravdu není snadné žít v tomto světě uprostřed úskalí, která to s sebou nese, napětí, problémů, starostí nebo nezajištěnosti a ve všech změnách, o kterých včera mluvili, ale přitom nejen navzdory tomu, ale skrze to všechno žít s Bohem a růst v lásce.
Když mluvíme o tom, že máme zůstat ve světě nejen proto, že už tady jsme, co máme dělat, když jsme tady? Ale všechno proto, že Ježíš nás do tohoto světa poslal! Svět sám o sobě není zlý. Slyšeli jsme z úvodních biskupových slov, že všechno bylo stvořeno skrze něho, skrze Krista a pro něho. Celý tento svět vyšel z rukou Božích, z lásky Boží, celá ta nádhera, kterou máme kolem sebe, celý vesmír je pro člověka, aby ho člověk obdivoval, aby v něm žil, aby v tomto světě nalezl svůj pozemský domov. My si nemůžeme vymýšlet, kde budeme žít; to je nám dáno. K tomu jsme dostali tuto krásnou zemi a všechno to nádherné, co máme kolem sebe. Je to svět, který si Bůh zamiloval a dokonce, jak říká evangelista Jan, tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna. Je to tedy svět, který je hoden obdivu, je krásný a nádherný, vzbuzuje také respekt a člověk se učí stále více s úctou naslouchat skrytým zákonům přírody a všemu, co je do stvoření vloženo. Současně víme, že tento svět pomíjí, čili je to něco, co je pro nás současně velmi důležité, ale jak říká Písmo, je to nějakým způsobem i dočasné. To je jeden pohled na svět.
Druhý pohled, také přítomný v Písmu svatém, nám představuje svět jako určitý prostor k pokušení. Apoštol píše o tom, že se nemáme přizpůsobovat tomuto světu. Dokonce apoštol Jan, který ve svém evangeliu napsal, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, ve své listu napíše, abychom nemilovali svět ani to, co je ve světě. Pavel píše o tom, že nemáme myslet jenom na věci pozemské, a mluví o duchu světa, kterého se máme varovat. Tak co s tím? Na jedné straně je to krásný svět a na druhé straně je to svět plný úskalí. Chci říct, že opravdu nejde o dva světy; je to jediný svět, který vyšel z rukou Božích jako nádherný, ale také narušený hříchem. A jde o úhel pohledu, kterým se na svět díváme, a jde o to, co pod tím slovem svět myslíme. Svět, který Bůh stvořil, je mučen a týrán následky hříchu, jeho ničivou silou. A jako není možné na jedné straně svět opomíjet, zříkat se ho, pohrdat jím, tak není možné ho ani zbožštit, ani démonizovat. To je to pokušení, ve kterém my žijeme. Jsme ve světě, Kristus nás vytáhl z porušení, které bylo ve světě v novém životě; čili už nemáme žít jako lidé starého života, máme žít jako lidé, kteří jsou vedení Duchem Božím, nepodřídit se tomu, co je staré a špatné, ale žít uprostřed tohoto světa.
Potom ten pojem duch světa: člověk neví, co si má myslet. Je to démon, je to všechno, co mě pokouší nedělat to, co je správné, je to duch televize, internetu, peněz, sexu? Apoštol Pavel když mluví o duchu, který se protiví Božím záměrům, mluví o duchu bezbožnosti. O duchu, který předkládá hodnoty, ale ne v Duchu Božím, ne hodnoty evangelia a který nás pokouší, abychom v tomto krásném světě žili, jako by Bůh nebyl. Jedno z největších pokušení je, že totiž člověk ke svému životu Boha nepotřebuje, že si to zařídí uprostřed tohoto světa, vybuduje si tady svůj domeček, vnese si do něho svůj řád, seřadí si nějak své hodnoty a podle nich se snaží žít. Problém ovšem je, že člověk, který není podřízen Duchu Božímu a nemá světlo evangelia, který nemá v sobě Ježíšovu hierarchii hodnot, si snadno vytvoří své vlastní pořadí hodnot. A tak dobrem nazývá především to, co vyhovuje jemu pro dosažení dobra a štěstí tak, jak on ho prožívá. Chci být šťastný, a co mi k tomu pomáhá, je dobré a užitečné, co mi nepomáhá, je zlé. Najednou se ocitáme ve zmatku, kdy se nemůžeme shodnout na tom, co je dobro a zlo. Můžeme se dohadovat: někdo říká, že televize není zlá, a druhý říká, podívej se na to, co působí. Jeden říká, že internet je ďáblův vynález, někdo říká, že by se měl zakázat alkohol a kouření, ale další říká, že člověk má svobodu volby. Jiný říká, že tu svobodu nemá, on si nedovede vybrat. Sexualita, tělo, všechny tyto věci, se kterými se setkáváme, můžeme vnímat jako pokušení i jako dar. Je práce pro muže pokušením nebo je cestou k Bohu? Je manželka pro mě pokušením nebo je cestou k Bohu? A co děti, co problémy, které s sebou neseme, co nemoc, co bolest, co smrt? To základní, co odděluje dobro od zla, je postoj vůči Bohu, vůči Kristu, vůči hodnotám evangelia. Duch světa není to, co je ve světě, ale to, co je bez Boha, protože to táhne člověka jinam. To neznamená, že člověk nevěřící je nutně odsouzený žít v duchu světa, vždyť nás církev učí, že všichni lidé dobré vůle, i v ostatních náboženstvích, jsou vedeni Duchem Božím k dobru, každý svou cestou a svými prostředky. Ale člověk, který vědomě odmítá Boha, se dostává na scestí, člověk, který ví o Bohu a žije ve světě, jako by nebyl. Zde tušíme, že toto pokušení je pro křesťany velmi silné, že se nám stvořené věci snadno stanou příliš velikými, příliš krásnými, příliš fascinujícími. Nebo pozor: na druhé straně příliš nebezpečnými, že je až démonizujeme, a v té úzkosti ani se jich nedotknout se uzavíráme do opačného extrému. Když tedy mluvíme o dobru a zlu, je třeba vědět, že existuje dobro zdánlivé a dobro skutečné. My máme tendenci nazývat dobrem to, co dobrem není, a někdy máme strach ze zla, které zlem není.
Víte, že v dějinách křesťanské spirituality, v dějinách církve existovalo jedno veliké období, ve kterém chtěli lidé vyřešit vztah ke světu tím, že ze světa odejdou? Nebylo to myšleno úplně špatně. Nastíním, jak k tomu došlo. Vžijme se do toho, že v prvním století křesťanství byli křesťané lidmi pronásledovanými a každý, kdo se hlásil ke Kristu, byl v ohrožení života. Křesťan byl ten, který riskoval všechno, a když uvěřil, věděl, že to dříve nebo později znamená jít na smrt. Prvních 30 papežů nezemřelo přirozenou smrtí. Člověk, který byl vyvolen mezi biskupy a pověřen touto službou, věděl, že je to dnes, zítra, za měsíc cesta na popraviště. V této mentalitě křesťané žili. Chápeme, že to byl úplně jiný duch, než žijeme dnes. Trochu jsme si na to sáhli v době totality a víte, že to nebylo jenom negativní, jak nás to spojovalo, protože byl někdo, kdo přímo bojoval proti křesťanství, a člověka to jakoby vnitřně posilovalo. Byl jasný nepřítel a byly jasné zbraně, měli jsme vyhraněná teritoria, věděli jsme, co se od nás chce a co se nechce.
Ale pak přišla doba svobody a tu zkušenost v malém také máme, když se u nás změnily společenské poměry. Tenkrát to bylo ještě radikálnější, po ediktu milánském, kdy najednou křesťané nejen obrazně, ale fakticky zasedli za stejný stůl s těmi, kteří je pronásledovali, a postupně začali přijímat trochu z jejich mentality. Už nemuseli slavit Eucharistii po domech, v katakombách, v noci a tajně, nemuseli se scházet tak, aby je nikdo neviděl, aby nikdo neviděl, kdy jsem přišel a kdy jsem odešel, koho zdravím a s kým se stýkám, jaké adresy mám v adresáři a komu telefonuji. Naopak dostali možnost stavět chrámy, konat velká shromáždění a slavit, slavit i tak, že se k tomu dobře najedí, že mohou slavit i lidsky a nic na tom nebylo špatné. Najednou ten, který byl dříve jako biskup odsouzen na smrt jako mučedník, byl postaven na úroveň světské moci. Lidé začali mít problémy ať už s organizací církve, ale hlavně sami se sebou a se svým životem, poněvadž zachovat si v sobě najednou tu radikalitu evangelia nebylo tak snadné.
Vzpomeňme, jak jsme i my před patnácti lety najednou neměli čas na společenství, už jsme se tolik nescházeli na biblické hodiny, na kroužky. Všichni se vrhli, a neříkám, že úplně špatně, do přetváření tohoto světa, do politiky, do světských organizací, muži začali podnikat, začal úplně jiný životní styl a začali jsme mít možnosti, které jsme neměli, jezdit do zahraničí, vidět, jak se žije na Západě. Za chvíli se západní zboží dostalo do našich obchodů, proměnily se vitríny, proměnil se druh zábavy; už jsme se nedívali na sterilní televizní noviny o sjezdech, najednou se tam pořád něco dělo, moderátoři neříkali nesmyslné věci, říkali zajímavé věci a zábavně. Najednou bylo možné si střílet i z politiků a začaly šarvátky v televizi, technika, přišel internet.
Někteří po několika letech řekli: nebylo to lepší v totalitě? Když jsme byli pronásledovaní, tak to také nebylo ideální, ale najednou něco jako by většinové křesťanství zaplavilo a začalo se podstatně měnit. V této mentalitě, když si ji přeneseme zpět do 4.-5. století, si někteří řekli: my chceme žít radikálně evangelium, ale jak? A rozhodli se opustit tento svět, ve kterém bylo tolik pokušení žít tak plytce a v komunikaci s bohatými světa. Rozdali majetek, odešli do pouště a my tomu odborně říkáme útěk ze světa. Začalo obrovské hnutí těch, kteří odcházeli do pouště, do ústraní proto, aby mohli žít život evangelia. Vznikla mentalita, že když chci žít podle evangelia, musím se co nejvíce distancovat od tohoto světa. A jsme tam, kde jsme nechtěli být.
Je to samozřejmě určitým povoláním pro ty, od kterých to Bůh chce a to je dobré vědět. Když Pán někoho zve, aby odešel do kontemplativního kláštera nebo jako poustevník, tak ho k tomu volá a dává mu k tomu svou milost. To není proto, aby ten člověk nic nedělal, ale aby žil jiným stylem života a zvláštním způsobem se přimlouval za ty, kteří žijí ve světě. Kdyby tam odcházel jenom proto, aby se mu snadno žilo, tak je to chyba, je to špatně a nikdy ani nenajde Boha, protože Boha mohu najít jenom tam, kam on mě zve. A vědomí zodpovědnosti nejen za spásu své duše, ale také za mé bratry a sestry žijící ve světě, to je evangelium. Jestli Ježíš doporučoval, abychom spasili svoji duši, pak i když je to nejvyšší hodnota, nemůže člověku prospět, když získá celý svět, ale ztratí svou duši. Čili v kombinaci se získáním světa si člověk musí dávat hodně pozor. Ale celé evangelium není spása duše, celé evangelium je růst lásky a zodpovědnost za tento svět a to je veliká věc. Tu máme všichni, ti, kteří zůstali ve světě, i ti, kteří odešli.
Včera nám bylo v laické spiritualitě nastíněno, že lidé ve světě musejí žít přece jinak. Nemůžou jenom čekat na exercicie, až dají děti spát a konečně se mohou pomodlit, nebo třeba když mě ruší manžel, tak až odejde do práce, pak si v klidu sednu, pomodlím se a jemu řeknu: ano, tu dovolenou si neber, ono to tady jde nějak bez tebe. My nemůžeme žít v mentalitě útěku ze světa, naopak. Ježíš řekl, že nás posílá: jděte do celého světa, to je slovo pro všechny. Řekl také: posílám vás jako ovce mezi vlky, tzn. počítá se s tím, že to ve světě nebude snadné, že jsou úskalí a nebezpečí. A slovy dnešní přednášky: neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachoval od zlého. Tedy za prvé je třeba ve světě zůstat a vědět, že naše poslání je ve světě. Tady bych chtěl říct, že se to týká i poslání kněží, kněz také nesmí utéct ze světa, vždyť je to Ježíšův apoštol. Že většinou biskup žije většinu času v církevním prostředí, to je dáno poměrnou částí odpovědnosti, kterou má, ale on není zodpovědný jenom za ty, které má na biskupství, jenom za kněze, jenom za lidi, které má v kostelech, on je zodpovědný za celou diecézi, a to i za nevěřící a za všechny věci, které se v jeho diecézi dějí. Stejně tak kněz ve své farnosti má být mezi lidmi a nejen mezi věřícími a jestli řeholník odchází z tohoto světa, tak proto, aby jiným způsobem tomuto světu sloužil a za něj se obětoval.
Přítomnost laiků ve světě je trochu jiná než přítomnost kněží. Slyšeli jsme úryvek, kdy Ježíš posílá svých 72 učedníků do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. S oblibou říkám z kazatelny: nemyslete si, že to je jenom pro kněze, copak já jako kněz nebo řeholník můžu jít všude? Za celý svůj život bych se nedostal na místa, kde pracujete, kde odpočíváte, do všech rodin, do všech restaurací a zábavních podniků, to byste se divili, kdybych vyrazil dneska večer. Ne že bych nemohl; když mě uvidíte někdy večer pít pivo se svými přáteli, abyste si neřekli, že už je to tady, káže vodu, pije víno. Ale ono to časově není možné zvládnout, musím ještě dělat i něco jiného, než pít pivo nebo víno se svými přáteli. Ale vy se můžete leckam dostat.
Laik je skutečně ten, který je z určitého pohledu v první linii, není to křesťan druhé třídy, který dělá jen to, co na něj zbude, není to amatér. Dobře, může být amatér v teologii, ale nikdy ne v životě. To je ten, který je naopak tam, kde to vře, který je na hranici dvou pomyslných světů, světa, který se vědomě hlásí k Bohu a který o Bohu neví, nebo dokonce se Božímu světu brání. Na hranici dobra a zla se pohybujete vy, ne že by tam kněží a řeholníci nebyli, oni tam jsou jinak, v duchovním boji. Když se v kontemplativní modlitbě mnich přimlouvá, je pokoušen Božím nepřítelem a odváděn od toho, co Bůh od něj chce, a vede duchovní boj v první linii jinak než vy.
Zde je nádherný obraz, jak Mojžíš s Chúrem a Áronem odchází na horu, aby se modlil za Izraelity, kteří bojují v údolí. Jozue vede vojsko a Mojžíš se modlí s rozpaženýma rukama nejdříve sám, a až mu ruce umdlévají, Chúr a Áron mu je podpírají. Písmo říká, že dokud měl ruce zvednuté, Izraelité vítězili, když mu ruce umdlévaly, Izraelité prohrávali. Krásný obraz. Je potřeba, aby někdo bojoval a aby se někdo modlil a bojoval tento duchovní boj v zákulisí. Ale příběh končí zajímavou větou: a ten den Jozue porazil Amalečany. Já jsem si vždy říkal: jak, Jozue? Copak Mojžíš nebojoval? Ruce ho musely pěkně bolet a hlavně ten pohled důvěry člověka stojícího v čele církve, biskupa, sester, které se přimlouvají, aniž by věděli, jak to někdy probíhá, za všechny, kteří ve světě zápasí a prohrávají a vítězí.
Vítězí samozřejmě Hospodin, a to skrze jednoho i druhého. Nádherná je součinnost těch, kteří odešli ze světa, aby se zasvětili specifickému poslání, a těch, kteří ve světě zůstávají; každý z nich je nějak v první linii. Někdo ve střetu konkrétním, někdo více ve střetu duchovním. My nemůžeme život ve světě považovat za něco, co je jenom pro ty, kdo neměli dost odvahy odejít. Někdy se to tak myslelo, že ten, který nešel do kláštera, je ten, kdo na to nemá: když už jsi tak slabý, tak se raději ožeň. Vyplývá to ze špatně pochopených Pavlových slov. Nejde o to, co je víc a co je míň, nic není víc a nic není míň, protože každý má žít v tom povolání, ke kterému ho Bůh zve. To je veliká věc a věrnost tomuto povolání je důležitá, tomu, co Bůh konkrétně ode mě očekává. Takže svět není úplně špatný a když my žijeme ve světě, také to není špatně. Musíme trochu přehodnotit to, jak to máme v hlavě poskládané. Když jsem sloužil ve farnostech na Moravě, lidé měli rádi jednu píseň po sv. přijímání, zpívala se na závěr mše a vy starší si vzpomenete: vracím se v ten zlý svět… Na jednu stranu ano, vracím se v ten zlý svět do těch psot a běd, ony tam jsou, ale ty psoty a bědy jsou i v klášteře a jsou i v našich vlastních srdcích. Mentalita, že v kostele je to dobře a venku je to špatně, to je to, co bych rád, abychom pochopili, že je jinak.

Přednáška na 15. Katolické charismatické konferenci
v Českých Budějovicích roku 2004
z www.vojtechkodet.cz

Zpět