Můj život s Kristem

P. Carlo Maria Martini

Tuto osobní cestu víry sdělil veřejnou přednáškou jezuita, bývalý rektor římského Biblického institutu, nyní milánský arcibiskup a kardinál, v prvním (Kristově) roce přípravy na třetí milénium 1997 v Římě.

Ve věku 70 let jsem byl požádán, abych promluvil o osobě Ježíše Krista. Vidím to jako výzvu, jako způsob přimět mě k zamyšlení, co to pro mě od počátku znamenalo, jak probíhalo dobrodružství mé cesty s ním, v jakých stadiích a na jakých místech, ať temných nebo světlých.
Zjišťuji, že je těžké hovořit o osobě Ježíše abstraktně, odtažitě. Každý, kdo se k němu přiblíží, je jím osloven. Kdybych zůstal na čistě teoretické rovině, měl bych za to, že říkám, co necítím, a že nevyjadřuji, co cítím. Zdá se, že bude lepší vylíčit cestu, na níž jsem se s ním setkával, pojednat o ní osobním způsobem a popsat, kdy a jak jsem ho v určitých etapách života a v určitých dobách postupně poznával.
Napíši tedy jakousi autobiografii a použiji přitom subjektivních a objektivních prvků, ale aniž je spolu promíchám. Objektivní prvky jsou historické skutečnosti o Ježíšově životě a subjektivní prvky jsou součástí mé vlastní často namáhavé cesty vpřed, kterou jsem ušel, abych tyto skutečnosti poznal a posoudil, setkal se s nimi a učinil je součástí vlastního pochopení a voleb mého života.
A tak budu hovořit v první a v třetí osobě, v jednotném i množném čísle („já“ a „my“); řeknu něco o sobě, co by mohlo být záležitostí kohokoliv a popíšu životní dobrodružství, jež by mohlo být symbolické. Doufám, že to pomůže lidem zamyslet se nebo vůbec zareagovat.
Dobrodružství lze spojit s jednotlivými úseky života. Přidržím se nedávno vydaného a hodně diskutovaného románu Susanny Tamarové Anima Mundi, který hovoří o třech obdobích lidského života a nazývá je oheň, země, vítr: doba růstu, doba volby a doba příchodu. Současně chci volně použít zjevení proroka Eliáše na hoře Chorébu (1 Král 19,11-13), kde se přítomnost Boha tajemně projevuje v ohni, větru, zemětřesení a šepotu mírného vánku. Podle toho rozdělím své vyprávění na čtyři části.

Doba ohně či fascinace

Má cesta začala velice záhy, v dětství a raném dospívání. Je to příběh chlapce, který poznal Ježíše v rodině, ve škole, v různých prostředích a byl k němu velice přitahován láskou. Chlapec současně věděl, že není možné brát takovou postavu lehkovážně: Buď všechno přijmeš, nebo všechno odmítneš. Byla to doba růstu, nadšeného poznávání: doba ohně.
Měl v ruce evangelia, udiven jejich pronikavými slovy a bohatstvím toho, co říkají, silou rozhodnutí, odvahou při volbě možností, koherencí Ježíšova svědectví. Všechno se zdálo být originální, základní, nové, nečekané, jasné, požadující, prosté, přístupné a vůbec bohaté příslibem do budoucnosti.

Doba země či pochybování

Toto počáteční období však netrvalo dlouho. Následovalo druhé období, jež lze nazvat stadiem kladení otázek a pochybností: období země. Vznikají otázky, nejprve sotva zasluhující povšimnutí, potom naléhavější. Může to skutečně tak být? Jak můžeme vědět, že evangelisté mluví pravdu, že se věci takto udály? Jaký je historický základ toho, co nám tyto knihy o Ježíšovi vypovídají? Proč lze těmto stránkám věřit? Nevytvořili jsme si snad jeho obraz na fantaziích fanatiků v minulosti? Co se o Ježíšovi říká, může být sice moc hezké, ale stojí to na zdravých základech?
Chlapec se potom rozhodne přečíst všechno, co dokáže najít o historickém podložení Ježíšovy osoby. Obchází knihovny a naslouchá každému, o kom se mu zdá, že toho ví víc. Stále je však poněkud neuspokojen, poněkud zklamán. Odpovědi, které dostává, vyvolávají okamžitě nové otázky. Má pocit, že ti, kdo na ně odpovídají, to dělají spíše úsečně, jakoby se chtěli vyhnout dotěrným otázkám nebo se snažili hájit něco, o čem už rozhodli, s čím už se vypořádali. Spíše otřepané odpovědi ho plně neuspokojují.

Doba větru či nadšení

Potom přichází doba nadšení, doba vichru, o němž se zmiňuje 1. Kniha královská: „Velký a silný vichr trhá hory a láme skály na kusy.“ (19,11) V mém případě to bylo ve věku kolem 25 let, kdy má touha objevit pravdu o Ježíšovi spadá vjedno – příznivě, protože čas i místo byly správné – s možností vědecky a do hloubky studovat původ křesťanství.
Studoval jsem jazyky, v nichž byly sepsány knihy Bible (hebrejštinu, aramejštinu, řečtinu). Seznámil jsem se s papyry a starobylými kodexy a zabýval jsem se archeologií a kulturami, kde se události evangelií odehrávaly. Zdálo se, že práce nemá konec. Nikdy jsem nepřestal. Chtělo to silnou vůli, jako silný vítr v Knize královské, a neustupovat před mimořádným množstvím skutečností. Úsilí se však vyplatilo, protože z toho, co nazývám dobou nadšení a prudkého vichru, jsem získal mnoho idejí a schopnost zjistit velmi mnoho věcí a najít hodně odpovědí. Dobrodružství však ještě neskončilo.

Doba zemětřesení či zkoušky

Třetí období mi dovolilo seznámit se s mnoha starobylými texty, pomocí nichž jsem mohl pečlivěji a vědecky uvažovat o tom, co mohlo být o Ježíšovi řečeno. Moje pátrání pokračuje, i když už nemám čas blíže se jím zabývat. Dnes jsme spíše než lidé v minulosti s to uznat autentičnost evangelií. Doba nadšení měla být vystřídána obdobím zkoušek a otázek.
Připomněl jsem si Ježíšova slova Petrovi: „Šimone, Šimone, hleď, satan si vyžádal, aby vás mohl prosít jako pšenici.“ (Lk 22,31) Toto prosévání není náhodné, je prozřetelnostní. Podle 1. Knihy královské, když hovoří o Eliášovi „po závanu větru přichází zemětřesení“. (19,11) To je doba, kdy je víra vystavena otřesům a zkouškám.
Byl jsem prosíván a vystaven zkoušce takto: studium starých pramenů a důkazů o Ježíšovi zahrnovalo rovněž studium starých i novodobých výkladů o něm, zejména výklady od roku 1700 dodnes, tzn. od počátku historického kriticismu, osvícenství a historického pozitivismu do dnešní doby. Pustil jsem se do četby všech knih, všech výkladů, hltal jsem je, pečlivě zkoumal, hodnotil. Chtěl jsem zjistit, kdo má pravdu.
Taková práce často uvrhne lidi do duševní temnoty. Najde se vůbec cesta z tohoto tunelu kritických pochybností, ze systematického zpochybňování všech skutečností? Současně chci vyjádřit dík a vděčnost všem význačným a náročným stoupencům kritického racionalismu, všem „mistrům podezírání“ minulého a tohoto století za to, že jsem přímo narazil na všechny možné námitky vůči Ježíšově postavě, dokonce i nejextrémnější: hypotézu, že asi historicky neexistoval, popření různých věcí ve vyprávěních evangelií, myšlenku, že je nemožné napsat dnes život Ježíšův, kritiku rekonstrukce jeho slov a činů, pochybnosti o základních bodech jeho života a mnoho jiného.
To, že jsem se nevyhýbal žádné kritické výzvě, bylo pro mne velice plodné a stimulující. Umožnilo mi to nechat se konfrontovat se všemi možnými pokusy učinit z Ježíše mytickou nebo imaginární bytost, popřípadě označit ho za výtvor pozdějších idejí promítaných do minulosti.
Systematicky, krutě a současně zdravě jsem se vystavoval pochybnostem, bezbranný ve svém pátrání po pravdě. Bylo to jako ustavičně se snažit o udržení rovnováhy na půdě otřásané zemětřesením. Základní metaforická otázka, na kterou jsem hledal odpověď zněla takto: Byly tyto řeči, tyto události a tyto postoje v Ježíšově životě původní, jeho vlastní? Nebo byly výsledkem nějakého retrospektivního zpracování, uvedeného do oběhu entuziastickými či fanatickými obdivovateli a stoupenci, popřípadě produktem tvořivého úsilí raně křesťanských komunit? A jestliže musíme připustit, ježto nemůžeme pominout mlčením, že rané komunity měly nejprve ústní a teprve potom psanou tradici Ježíšových slov a činů, do jaké míry je ještě možné vědět, co si Ježíš skutečně přál, co řekl a konal?
Pozvolna jsem získal překvapující zkušenost: pocit nejistoty, rozpaků a neklidu, který ve mně zůstal, když jsem vzal v úvahu oficiální obranu historické reality Ježíše a snadné odpovědi tolika jejich stoupenců, zmizel, když jsem se postupně začal cítit jistý před masovou opozicí kritiků. Když jsem se snažil vážit opoziční argumenty jeden za druhým a porovnávat je s texty a starobylými objevy, stále jasněji jsem poznával, že se nemůžeme vyhnout pevnému základu v tom, co se můžeme dozvědět o Ježíšovi, že nemůžeme zredukovat jeho postavu na něco zmizelého nebo nepřípustného, aniž bychom se dostali do rozporu se sebou nebo s tím, co vyplývá z vážného zkoumání.
Jinak řečeno, cítil jsem, že přístup ke starodávným zdrojům poznání Ježíše by nemohl, aniž by odporoval vědeckým zásadám, nepřipustit, že tu byly příznačné a rozhodující projevy a události v jeho životě, které nemůže žádná jakkoli sžíravá kritika vyřadit nebo připsat vynalézavosti pozdějších komunit.
Buď měl člověk přestat vysvětlovat údaje tak, jak byly, a zastavit zkoumání, nebo připustit, že se z nich vynořuje základ významného počtu skutečností, slov a činů Ježíše, což je více než dost, aby nás to vedlo do hlubin naší bytosti. Objevovat to všechno ve své denní práci a brát při svém úsilí vážně každou možnou námitku, to byla pro mne největší možná pomoc.

Čas jemného vánku nebo boje

Byl čas lásky, čas pochybování a tázání, čas nadšení a ověřování. K nim musíme připočíst ještě čas našeho zápasení s Ježíšem, které nikdy nekončí. Je to spíše něco jako noční Jákobův zápas u potoka Jaboku, kdy „někdo s ním zápasil až do svítání.“ (Gn 32,24) Je to zápas s někým, kdo je silnější, kdo boj nikdy nevzdává před příchodem úsvitu plného, nezastřeného poznání.
Přestože jsem si jist, že máme v rukou pevnou skutečnost – ona drží nás a my držíme ji – je to stále ještě noční čas. Je to spíše něco jako zkušenost Eliáše, jenž po větru, zemětřesení a ohni zaslechl to, co vypadalo jako slabý šepot a malé šumění. Tvář si přikryl pláštěm: „Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Eliáši?““ (1 Král 19,12)
Když překročím rámec přirovnání, mohu říci, že historické poznání Ježíše nezůstává stát, nýbrž ústí do otázky: Jsi připraven věřit tomu, co říkám, jako slovům přicházejícím od Boha? Jsi ochoten uznat mé poslání jako poslání, jež vychází od Otce v nebi? Jsi ochoten věřit mi naprosto a hluboce jako Petr, když říká: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16)?
To je páté stadium, v němž můžeme slyšet šumění lehkého vánku, kdy máme poznání víry. K tomu patří skok, jaký nás nemůže přimět udělat žádný historický výzkum. Je to krok, za který musíme všichni zodpovídat svému nitru, svému svědomí; je to krok, jenž nás nestaví před postavu Ježíše, nýbrž před jeho jedinečný vztah s Otcem, jeho transcendenci, jeho význam pro dějiny každého z nás a celého lidstva a jeho schopnost odhalit tvář Boha. Potom vyvstává mnoho nových, dokonce tvrdších otázek: Proč někdo, o němž si myslíme, že je tak blízko Bohu a Bohem milovaný, byl ve vlastním životě postižen tak krutým osudem? Proč se zdál být, lidsky řečeno, poražen? Proč se jevil být tak slabý a bezmocný?
Konečně je tu poslední krok v našem porozumění Ježíšovi, pro nějž pouhé jméno Ježíš nestačí. Je to čas porozumění, jak spojit lidskou porážku Ježíše Nazaretského a jeho intimní spojení s Bohem; jeho kříž a smrt s jeho božstvím.
Rozsah těchto otázek se rozšiřuje, chce zahrnout veškerou lidskou zkušenost bolesti a smrti, význam toho, co se zdá nemít žádný význam, proč se Bůh zjevil nikoli v moci a slávě, nýbrž podle Lutherovy ostré formulace sub contraria specie, navzdory tomu, co by člověk mohl od Boha očekávat.
A je tu ještě další nová skutečnost, další překvapení. Uvažujeme-li o tajemství Boha ukřižovaného a o Boží slabosti při pohledu na ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, pak nabývají nový význam Ježíšova slova a skutky, podobenství, blahoslavenství, zázraky a uzdravení, nauka o odpuštění a jeho mučení až k smrti. Čteme-li opakovaně evangelia, nacházíme v nich (a mezi nimi a ostatními částmi Písma) hlubokou souvislost, nečekané bohatství významů. Všechno se pak opět spojuje v novém chápání Ježíše, které nás vede do jádra naší životní zkušenosti. Vstupujeme tam jako slabí tvorové hledající naději, jež nás nezklame.
Projít touto tajemnou, lákavou cestou bych přál každému.

Překlad M. Kratochvíl
S laskavým svolením Teologických textů, 4/2000

Zpět