Marta a Marie

François Varillon

Vezměme si událost s Martou a Marií z 10. kapitoly svatého Lukáše (Lk 10,38n.), abychom se zamysleli nad souvislostmi, nad vztahy mezi modlitbou a činností. Jak víme, jde o klíčový problém.
Když byli na cestě, přišel Ježíš do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“

Marie a Marta, dvě oblasti v nás samých

Především chci upozornit, že epizoda je vložena mezi podobenství o milosrdném Samaritánovi a modlitbu Otčenáše. Po Otčenáši následuje podobenství o neodbytném příteli. Podobenstvím o milosrdném Samaritánovi vzdal Ježíš chválu činnosti, skutku lásky, skutečné, konkrétní a efektivní službě, kterou Samaritán prokázal. A nelze říci, že následující doporučení modlitby Otčenáše je v rozporu s chválou velkorysé činnosti; to není možné. Nemusím se tedy po vzoru mnoha dobrých lidí nechat textem o Martě a Marii pohoršit. Lidé říkávají: To je snadné sedět u Pánových nohou se založenýma rukama, zatímco někdo jiný udělá všechnu práci!
Text se často vykládal ve smyslu protikladu mezi životem kontemplativním a činným. Ovšem takový protiklad z evangelií naprosto nelze vyvodit. Ježíš řekl správně, že Marie si vyvolila lepší podíl: jde o podíl věčný, který jí nebude odňat, právě proto, že přetrvá do věčnosti. Martin podíl trvá jen v čase. Doufáme totiž, že jednoho dne člověk své dílo dokoná. Ne že je dokoná na zemi ve smyslu politickém nebo sociálním, to nikoliv. Křesťan v sobě vlastně nese podstatné vnitřní napětí (dosl. rozpolcenost, pozn. překl.) má dělat všechno pro to, aby společnost zítřka byla společností spravedlivou, i když zároveň ví, že takovou v plnosti nikdy nebude. Toto vnitřní napětí je u křesťana podstatné; nejkrásněji o tom psal asi Emmanuel Mounier.
Ještě je ale potřeba, aby podíl Marty byl čistý. Přesněji řečeno, Evangelium nám říká, z jakého důvodu Marta čistá není.

Evangelní scénu lze číst ve dvou rovinách

Může se jednat o jednu domácnost, v níž žije Marta, Marie a třetí osoba, Lazar, který v této příhodě nevystupuje. Tedy domácnost, v níž jsou momentálně tři osoby: Marta, Maria a Ježíš.
Můžeme však tuto příhodu číst na rovině niternější, kdy budeme domácnost v Betánii vnímat jako svou duši, v níž přebývá Ježíš. Přesněji řečeno, přebývá v naší svobodě, protože naše duše je podstatně místem naší svobody. Potom Marta a Maria budou něco jako animus a anima, jak je nazývá Claudel v jednom slavném podobenství. Animus jakožto lidský duch; anima je nejhlubší duší. Animus je ta část nás samých, skrze níž jsme v kontaktu se světem, oblast nás samých, která jedná, ať už skrze jakoukoliv činnost nebo práci. Anima je nejhlubší vrstvou duše, místem, v němž nás Bůh tvoří (je-li pravdou, že nás tvoří neustále, že nás nestvořil jednou provždy, ale že nás tvoří v každém okamžiku). Marta tedy bude oblastí nás samých, která je v kontaktu se světem, součástí nás samých, která jedná. A Marie bude oblastí hluboce usebranou, soustředěnou na Boha, který v nás přebývá.
A tyto dvě složky jsou neoddělitelné. Nehrozí nebezpečí, že Marie zůstane nečinná. Je nečinná jen momentálně, kdy naslouchá Ježíšovu slovu. Ježíš ji nebude žádat, aby zůstala nečinnou, ale aby jednala podle jeho slova. Ona naslouchá.
(Pozor, jestliže v nás rozlišuji dvě oblasti, dvě zóny, nejedná se o dvě různé části, nemají k sobě vztah jako hora s nížinou. Pořád je řeč o jediné osobě.)
Marie, osoba tak říkajíc plně lidská, jedná podle Ježíšova slova, protože si nechala čas na to, aby se jej tázala, co si přeje. Proto v jejím jednání nebude uhoněnost, aktivismus nebo ziskuchtivost. Půjde o autentickou činnost. Problémem zůstává, jaké jsou podmínky takové autentické činnosti, která není ani shonem, ani aktivismem nebo prospěchářstvím, která není tříštěním sebe sama.
Jestliže říkám, že Marta je svou činností pohlcena, chtělo by to podtrhnout slovo „pohlcena“, jak je uvádí latinský překlad: Martha autem satagebat. Je pohlcena, absorbována, je nějakým způsobem do činnosti ponořená. Neslyší nic z toho, co Ježíš říká. A právě proto, že nenaslouchá, není čistá. Důkazem toho, že není čistá, je to, co říká Ježíšovi: „Tobě nevadí, že mě moje sestra nechá sloužit samotnou?“ Kdyby byla čistá, radovala by se z toho, že může sloužit, aby její sestra mohla zůstat sedět u nohou Ježíšových. Namísto toho se zlobí, žárlí. Nezdá se jí, že by si Ježíš uvědomoval, jakou si ona dává práci.
Je třeba znovu prožít celou tu scénu a sledovat Martu. Dobře ji vidím, jak otvírá kredenc, vybírá talíře a ubrus. Druhá sestra celou dobu sedí u Ježíšových nohou. A Ježíš nevypadá, že by si uvědomoval, jak se Marta vydává. „Ty jí nemůžeš něco říct…, nebo si alespoň začít všímat, jak se tu namáhám?“ Marta chce, aby její oddaná služba byla doceněna. Jinak řečeno, chtěla by vypadat oddaně. Ale nemůže vypadat zcela oddaně, jestliže v očích Ježíšových tak bude vypadat Marie. „Řekni tedy mé sestře, že ona v této chvíli vůbec není oddaná; oddaná jsem totiž jenom já.“ To vše proto, že nic neslyší a je cele pohlcena svou prací, ponořena do ní. Někdy právě tomuto říkáme pravá oddanost (vydanost), ale pravda je jinde. Pravá oddanost je nezištná. Marta bude vpravdě oddaná, jestliže si řekne: „To je úžasné! Já pracuji, a Marie tak může naslouchat Ježíšovi.“ Ale tak tomu vůbec není.
Ježíš odpovídá. Je třeba představit si Ježíše v té místnosti a pokusit se zaslechnout jeho hlas, jakýmže asi tónem svá slova pronesl. Já si představuji tón mírný a zároveň velice pevný, s opakovaným oslovením: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se s mnoha věcmi.“ Mohli bychom to dokonce přetlumočit takto: „Chystáš nám přebohatou večeři s mnoha chody; ale proč? Jeden by stačil. Ty ses mne neptala, co chci… Děláš kolem toho rámus, kladeš malé talířky do velkých. Na nic ses mne neptala, takže neděláš to, co by mne potěšilo. A co že chci? Jen jednoho je třeba.“
To vůbec neznamená, jak se často vykládá, že jediné, čeho je zapotřebí, je kontemplace. Naprosto ne! Nikoliv. „Jediné, čeho je zapotřebí, je naslouchat mému slovu, být se mnou sjednocen, aby tak člověk mohl konat mou vůli, jež je vůlí Otcovou.“

Z knihy François Varillon, Le message de Jésus.
Bayard Ed./Centurion 1998, ss. 232-235. Přeložila K.L.

Z časopisu Karmel 2/2002
S laskavým svolením

Zpět