Blahoslavení tvůrci pokoje

Jaroslaw Glodek

„Blahoslavení ti, kteří působí pokoj,“ říká Pán Ježíš v Kázání na hoře. Ne náhodou říká „působí, tvoří“ (řec. eirinopoioe) a ne např. „zachovávají“. Ježíš nám chtěl připomenout, že pokoj nedosahujeme žárlivým opatrováním svého pocitu bezpečnosti, ale působením pokoje, který nepochází od nás, ale je darem z nebe.

Falešný pokoj

Člověk, který působí pokoj, to je především ten, kdo má odvahu válčit s falešným pocitem pokoje. Prorok Jeremiáš mluví ke svým současníkům: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj,‘ ale žádný pokoj není.“ (Jer 6,14). Člověk Boží se nesnaží za každou cenu uniknout výměně názorů a sporům, ale je ochoten svou bezpečnost a stabilitu vydat kvůli jiným, protože věří, že příliš pečlivě pěstovaný pokoj zvadne jako květ ve váze.

Učit se rozlišovat mezi pravým a falešným pokojem

Nejjednodušším a nejpopulárnějším prostředkem, který se dnes používá k dosažení takzvaného pokoje, je změna okolností, naaranžování nové situace, v níž problém uniká z našeho horizontu. Aby se manželé vyhnuli neustále se opakujícím hádkám, kupují si dvě auta, bydlí každý ve vlastním bytě a tráví odděleně dovolenou. Pokoj je dosažen, ale oba tuší, že o takové řešení nešlo. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v mnoha případech změna okolností a rozložení sil (například když se odstěhuje z domu dospělé dítě) umožňuje nejen uniknout mnoha konfliktům, ale také uvolňuje novou energii a tvůrčí síly. Jak rozlišit vytváření zdánlivého příměří, čili útěk z obtížných situací, od skutečného vytváření pokoje, které v určitých případech může vyžadovat změnu v rozložení sil a v jiných naopak heroické setrvání?

Bludný kruh?

Neexistuje jiný způsob, jak se naučit vytvářet pokoj, než ho neustále vytvářet. To znamená, že čím více se budeme snažit aktivně vytvářet pokoj, tím snáze rozpoznáme pokoj zdánlivý od opravdového. Bludný kruh? Nikoliv. Spíše realismus, který nám připomíná, že takové zaangažování neznamená jasná a prostá řešení, ale hledání postupů, jejichž pravdivost a správnost se ukazují až „o půl kroku později“. Člověk, který se snaží kolem sebe působit pokoj, v sobě rozvíjí „duchovní svaly“, čili schopnost rozpoznávat dobro a činit správná rozhodnutí.

Křesťan je člověk, který je ochoten svůj život vydat za vzájemné smíření a pokoj, a jestli je to možné, půjde raději o krok dále ve snášení utrpení, než se rozhodne k jeho působení. Takový postoj nezaručuje okamžitý úspěch, ale působí, že člověk stojí na správné straně. Na straně člověka i Boha.

Pokoj je plodem smíření v Kristu

A ještě druhá část blahoslavenství: „budou nazváni Božími syny“. Co znamená tento titul? Je to připomenutí, že dar působení pokoje má nadpřirozený původ. Člověk zraněný hříchem touží po pokoji v nitru každého člověka. Biblický pozdrav šalóm koncentruje v jediném slově celou tu touhu. Je v něm obsažena touha po věčném pokoji, přání štěstí, ale možná především přislíbení Boha, že sešle Knížete pokoje, který přinese odpuštění, protože šalóm znamená zároveň smíření. Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání vyřkne slova „pokoj vám“, obdarovává své učedníky radostí, ale i odpuštěním viny nedávné zrady. Nová perspektiva zjevená v Božím Synu nám ukazuje, že „odpustit“ je víc než „mít pravdu“. Každou snahu o pokoj musí předcházet zpytování svědomí a pokorná, pravdivá prosba o odpuštění, která nazve křivdy a bolesti pravým jménem.

Teologové říkají, že díky Kristu, Knížeti pokoje, jsme se stali syny Božími, to znamená, že máme účast na Božím pokoji a nadpřirozenou schopnost předávat ho dál. Jako bychom ve křtu dostali speciální brýle, které nám umožňují vidět svět z Boží perspektivy – ne růžově, ale ostře, výrazně, s větší schopností rozeznat hodnotu druhého člověka.

Pokoj neznamená úspěch

A ještě jeden důležitý aspekt působení pokoje. Nehledě na realismus programu blahoslavenství a jeho stále nově objevovanou pravdivost si musíme uvědomit, že to není vzorec zajišťující úspěch. Dokonce ani v dlouhodobé perspektivě. Pán Ježíš nám nesliboval, že když utrpíme porážku, naše oběť bude natolik autentická, nakolik bude účinná. Když před tisíci lety svatý Vojtěch přišel do Pruska, radili mu, aby se opřel o vládní strukturu, o právo a vládu krále, která by vytvořila podmínky pro evangelizaci. Svatý Vojtěch ale zvolil jinou cestu, kterou mu ukazovala jeho víra a svědomí. A nepovedlo se. Zemřel. A vůbec to nemuselo dopadnout tak, že po letech jeho volba přinesla velké ovoce. Polsko mohlo nebýt, víra nemusela v těchto oblastech vůbec zakořenit, a přece by jeho oběť nezůstala bez smyslu. Vždyť cesta Kristova je každý jednotlivý člověk. I samotný Syn Boží si raději vybere smrt, než by komukoliv bral šanci svobodně se rozhodnout k obrácení. Pravdivý, hluboký pokoj srdce, který je Božím darem, znamená v každém okamžiku připravenost na smrt a umírání. Nelze působit pokoj ani ve vlastním srdci, ani v srdci jiných, bez ochoty umírat. Náš Pán řekl: „Jestli zrno nezemře…“

W drodze 5/1999, přeložila ef
Z časopisu Amen 11/2001
S laskavým svolením

Zpět