Lk 12,32 – lectio
První krok, lectio, spočívá v pozorné četbě úryvku a v jeho umístění v kontextu.
Kontext verše 12,32
Jaký je bezprostřední kontext? Lukáš poté, co vyprávěl podobenství o pošetilém boháči, který naplnil své stodoly a v noci byl překvapen smrtí, uvádí řadu povzbuzení, v nichž se opakovaně vrací myšlenka: nedělejte si starosti. Např. 12,22: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat“, v. 25: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život i jen o chvilku?“ Tak ještě několikrát až k našemu verši 32, který začíná pobídkou: „Neboj se.“ Jistě si vybavíte paralelní text v Matoušově evangeliu v kapitole 6 verše 25 nn, který začíná slovy: „Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty?“ Oba texty, Matoušův i Lukášův, jsou dokonale paralelní, až na jednu výjimku. Matoušův verš 34 – „Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ – není u Lukáše, který místo toho uvádí verš 32: „Neboj se malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Jde tedy o Lukášův vlastní verš a je třeba umístit ho v kontextu jeho evangelia, zvláště v jeho 12. kapitole, jež obsahuje celou řadu povzbuzení typu: „Nebojte se.“
Jestliže od bezprostředního kontextu Lukášova přejdeme k širšímu kontextu Písma, všimneme si četných biblických textů, které začínají výrazem: „Neboj se.“ Kdosi říká, že je jich alespoň 366: na každý den v roce jeden a jeden navíc pro přestupné roky, a také rok 2000 bude přestupný. Jde tedy o povzbuzení, které velmi leží Pánu na srdci.
Kromě úzce paralelních textů s výrazem „neboj se“ existují jiné biblické texty, které podtrhují kontrast mezi lidskou malostí, nevýznamností a velikostí poslání. Důležitý je v tomto směru verš Dt 7,7: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům“. Zajímavý je rovněž verš proroka Micheáše: „A ty Betléme Efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“ (5,1). Ještě připomínám 2 Kor 4,7 a 2 Kor 6,8-10, kde se staví do protikladu k apoštolově slabosti velikost jeho poslání.
U Lukáše bych pak chtěl připomenout dvě slova o malém a velkém: Lk 13,18-19 – hořčičné zrnko – a Lk 13,20-21 – kousek kvasu, který prokvasí celé těsto.
Paralel je tedy opravdu mnoho a nemohu je uvést všechny. Pokládám za užitečné citovat ještě alespoň jeden text, z Deuteronomia, jenž vyjadřuje hluboký smysl pro kontrast mezi naší malostí a velikostí úkolu, který je nám svěřen: „Neříkej si v srdci: Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes“ (8,17-18).
Analýza jednotlivých slov
Vrátíme se k Lukášovu verši, který jsme umístili v kontextu celého Písma, a zastavíme se u jednotlivých slov.
- První slovo: „Neboj se.“ Řekl jsem již, že toto povzbuzení se vyskytuje v mnoha biblických knihách, a teď chci připomenout některá zvlášť významná místa. Andělovo poselství Marii: „Neboj se, Maria“ (Lk 1,30), andělovo poselství Zachariášovi: „Neboj se, Zachariáši“ (Lk 11,13), poselství, které Pavlovi ve vidění říká Pán: „Neboj se! Jen mluv a nemlč“ (Sk 18,9-10).
Výzva k odložení každého strachu je v Božím jednání s každým z nás trvalá. Přichází mi na mysl kniha Duchovních cvičení od mého učitele, sv. Ignáce z Loyoly, který v Pravidlech pro rozlišování duchů píše: „Je vlastní Bohu a jeho andělům, že se svými vnuknutími dávají pravou radost a duchovní útěchu, a zbavují každého smutku a rozrušení pocházejících od nepřítele“ (č. 329). - Druhý výraz: „malé stádce.“ Termín „stádce“ je užíván často k označení věřících. Např. u Jana 10 se Ježíš představuje jako dobrý pastýř svého stádce a v 21. kapitole Janově je Petr pověřen, aby pásl beránky a ovce.
Ptám se: proč je toto stádce „malé“? Mohlo by se myslet, že je označeno jako malé, protože je na počátku, a následně se stane velkým. Mně se však zdá, že tento přívlastek označuje trvalou podmínku menšiny, která bude charakterizovat církev po staletí. Lukášův text působí vskutku dojmem, že Ježíš si byl vědom, že pravděpodobně málo učedníků ho bude následovat důsledně podle evangelia, přestože spása se nabízí všem. Neříká: „Neboj se, malé stádce, neboť se staneš velkým“, ale „neboj se, neboť se zalíbilo Otci dát vám království.“ Toto je jisté poselství textu: není důležitý počet. Jakkoli je malý, důležité je, co se líbí Otci. - Dostáváme se tedy k třetímu výrazu: „Zalíbilo se vašemu Otci dát vám království.“ To je teologicky klíč textu. Výraz „zalíbilo se“ – řecky eudokesen – se vyskytuje v některých důležitých kontextech jako Lk 10,21: „V té chvíli (Ježíš) zajásal v Duchu svatém a řekl: ´Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo´“. Nebudu citovat další místa, ale chci zdůraznit, že slovo „zalíbilo se“ označuje něco, co náleží k Božímu plánu spásy.
Můžeme tedy říci, že stádce, ačkoliv se cítí malým, má jistotu, že je zahrnuto v plánu spasitelné lásky Otce.
Existuje navíc paralelní výraz ke slovu eudokesen, a sice dei, „bylo nutné“: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26). I zde se ukazuje na jakousi nutnost Božího plánu. Stejně ve Skutcích 14,22: „Je třeba mnoho vytrpět, abychom vešli do Božího království.“
Ježíšovo slovo nás vede do středu poselství o spáse, a je pochopitelně základním vztahem k Otci. Důvodem proti strachu je vědomí, že jsme v rukou Otce. - „Dát vám království.“ Co znamená „dát vám království?“
U Lukáše 8,10 to znamená „znát tajemství Božího království,“ podobně u Marka 4,11: „Vám je dáno tajemství Božího království.“ Zdá se mi však, že nejjasněji mluví v tomto smyslu Daniel 7,18: „Království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“ Nejedná se jednoduše o nějaké poznání, ale o dar království samotného.
To nám připomíná Lukáše 22,29, kde Ježíš říká apoštolům shromážděným kolem něho k poslední večeři: „Odkazuji vám království, jako mně je odkázal můj Otec.“ A ještě Lukáš 17,20-21: „Když se ho farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: ´Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ´Hle, tady je!´ nebo ´tam je!´ Neboť Boží království je mezi vámi.´“
Malé stádce si má být jisto, že bude mít království v budoucnu a že je v království již nyní.