Pronásledování na konci života
Během čtyřiceti let práce pro Pannu Marii růžencovou v Pompejích se mnoho lidí obrátilo k Bohu, Bartoloměj však získal také mnoho nepřátel. Byl obviněn ze soukromých zájmů a velikášství. Stal se předmětem pomluv kvůli údajnému zneužití finančních prostředků, byl podezříván ze zpronevěry sbírek a žádán, aby odstoupil ze všech pozic, kde měl odpovědnost za peníze. K tomuto pronásledování se přidali někteří členové duchovenstva a jejich hlasy dosáhly až k papeži. Ačkoli Lev XIII., Benedikt XV. a Pius XI. dílo podporovali slovy i výsadami, Pius X. byl skeptičtější. Během jeho pontifikátu se proto Longo vzdal veškerého práva na dílo v Pompejích. Byla to nesmírně těžká zkouška, v pozadí stál politický konflikt a věřící byli rozrušení z nesrozumitelného rozhodnutí Svatého stolce. „Bratr růženec“ to nesl důstojně. Později byl zproštěn všech obvinění. V roce 1906 se Bartoloměj a hraběnka Marianna rozhodli, že všechna díla v Pompejích odkáží Apoštolskému stolci. Doposud byly pozemky majetkem jeho ženy a bazilika byla psaná na zřizovatele. Odmítl návrh papeže, aby se stal správcem chrámu a pracoval ve městě jako pokorný dělník.
V práci pro církev nepřestával ani ve vysokém věku. Navštěvoval děti v sirotčincích a děti vězňů, pro něž byl druhým otcem. Věnoval se také spisovatelské činnosti: „Dokud mi bude tlouci srdce, stále budu šířit růženec, knihy a časopisy k slávě Královny posvátného růžence!“
9. února roku 1924 zemřela Marianna de Fusco, milovaná přítelkyně a manželka Bartoloměje. Dědicové hraběnky zabrali její domy a Bartoloměj zůstal bez prostředků. Tato situace se stala příčinou jeho velkého utrpení. Longo odešel do rodného kraje, do Francavilli. Teprve po usilovném přemlouvání přátel se 23. dubna 1925 vrátil do Pompejí. Stejně jako v roce 1872 neměl nic. Ale tentokrát na něj čekalo jeho město. Obyvatelé svého dobrodince slavnostně a radostně přivítali.
Za celoživotní dílo mu 30. května 1925 kardinál A. Sili předal papežské ocenění rytíře Velkého kříže Řádu Svatého hrobu v Jeruzalémě. Při předávání Bartoloměj přednesl svou závěť, v níž uvedl, že už vlastní pouze toto vyznamenání, které odkazuje svým sirotkům, aby nezapomněli, že pro uvedení ctností do života je zapotřebí mít rytířskou odvahu. Správci baziliky odkázal své tělo s prosbou, aby bylo uloženo k nohám trůnu jeho Královny.
Na konci svého života prožíval Longo krásné přátelství s doktorem Moscatim, který byl i jeho lékařem. Josef Moscati viděl Bartoloměje naposledy ráno 5. října 1926. Ještě ten den se vrátil do Neapole a ačkoli ještě nevěděl, že Longo zemřel, řekl své rodině: „Bartoloměj odešel do nebe.“ Poslední hodiny svého života tento bývalý právník prožil při modlitbě růžence, obklopený svými milovanými sirotky. Jeho poslední slova byla: „Mou jedinou touhou je vidět Marii, která mě zachránila a vytrhla mě ze spárů ďábla.“ Zemřel ve věku 85 let na oboustranný zápal plic, úplně chudý – všechno zařízení jeho bytu bylo inventarizováno a zablokováno nepřátelsky laděnými příbuznými jeho zesnulé manželky.
Lidé si ho zapamatovali jako velmi srdečného a přátelského muže. Byl pohřbený v plášti rytíře Svatého hrobu na místě, které si přál – v kryptě pod milovaným obrazem Panny Marie v Pompejích, které zasvětil a obětoval všechno.
Již po osmi letech, 8. května 1934 byl zahájen beatifikační proces. 26. října 1980 byl tento bývalý satanista, který konvertoval a stal se šiřitelem modlitby růžence, povýšen k úctě oltáře. Jan Pavel II. prohlásil, že život Bartoloměje Longa je „modelem pro dnešní laické katolíky“. Jeho památka se slaví 6. října. V současné době probíhá proces jeho svatořečení a zároveň se otevřel i proces blahořečení jeho manželky Marianny de Fusco.