Konverze s pomocí přátel
Jednoho dne se mu zdálo, že slyší prosebný hlas svého mrtvého otce, který ho nabádal k návratu k Bohu. V zoufalosti požádal o pomoc rodinného přítele, profesora Vincenza Pepeho, a svěřil se mu se svým žalostným stavem. Ten, šokovaný jeho vyznáním, se ho otevřeně zeptal, jestli chce zemřít v blázinci a být odsouzený navždy. Bartoloměj odmítl. Dlouhé rozhovory s přítelem ho přesvědčily, aby se vzdal satanismu a opustil sektu.
Profesor Pepe seznámil zuboženého Longa s odborníkem na filozofii a teologii, dominikánem Albertem Radentem. U tohoto otce se Bartoloměj vyzpovídal, a brzy si ho vybral jako svého duchovního vůdce. Otec Radente učil mladého právníka základy teologie, podporoval jeho duchovní život, vedl ho k modlitbě a postu a později, 25. března roku 1871 ho přijal do dominikánského třetího řádu. Jako své řádové jméno si Bartoloměj zvolil „Rosario“ („Bratr růženec“).
V té době začal konat pokání. Navštívil své bývalé známé ze sekty a snažil se je obrátit. Setkal se však s výsměchem a pohrdáním. To ho neodradilo. Navštěvoval módní kavárny a místa setkání neapolských studentů a veřejně se zříkal svých omylů. Naposledy také zašel na spiritistickou seanci, držel v rukou medailku Panny Marie a zvolal: „Zříkám se spiritismu, protože je to jen spleť lží a bludů!“
V roce 1864, po získání doktorátu z práva, se Bartoloměj vrátil do svého domova v Latianu, kde zahájil advokátskou praxi. Měl v té době dvě známosti, které už směřovaly ke sňatku, ale dospěl k názoru, že by měl sloužit církvi jiným způsobem. Setkal se s otcem Emmanuelem Riberou, redemptoristou, dnes ctihodným, který mu předpovídal, že Bůh chce skrze něho vykonat velké dílo a že je povolán k důležité misii. Pod vlivem tohoto kněze „Bratr růženec“ složil slib čistoty.
Období pokání
Otec Radente mu řekl, že musí napravit škody, které způsobil ostatním svým dřívějším životním stylem. Ještě v Neapoli proto Bartoloměj začal pomáhat chudým a nemocným. Na doporučení svého duchovního vůdce se připojil k lidem z aristokratických kruhů, kteří se věnovali charitativní činnosti. Tam poznal učitele matematiky a filozofie, budoucího světce, františkána Ludvíka z Casorie. Ten se posvětil tím, že pomáhal chudým a opuštěným lidem, postavil školu pro hluchoněmé a svůj život obětoval misiím a vykupování afrických dětí, které byly prodány do otroctví. Otec Ludvík měl obrovský vliv na Bartoloměje v jeho přístupu k bližním: „Láska otevírá nejdříve srdce, a potom duši. Chceš-li zachraňovat duše, pomáhej nejprve tělu; potom se mohou otevřít obrácení i srdce. Nakrm těla a ovaž rány. Vyleč je a pomoz jim navrátit se k plnosti sil. Láska otevře jejich srdce, a tím také otevře cestu k osvícení a záchraně duše.“ Longo dva roky tomuto františkánovi pomáhal v jeho službě nemocným a učil se trpělivosti a pokoře. Prohluboval svůj duchovní život: pravidelně se účastnil mše svaté, modlil se růženec, přijímal svátost smíření a eucharistii. Zároveň působil jako právník, při výkonu svého povolání však neprožíval pokoj, neboť jeho práce často vyžadovala využití právních mezer nebo obranu zločince.
Seznámil se také s Kateřinou Volpicelli, rovněž budoucí svatou, která vykonávala charitativní práci a přemýšlela o formě apoštolátu zasvěceného Ježíšovu Srdci (r. 1874 založila novou Kongregace Služebnic Nejsvětějšího Srdce). Přišel k ní s úmyslem pomáhat jí. V jejím domě začal spolupracovat s hraběnkou Mariannou de Fusco (13. prosince 1836 – 9. února 1924), 27-letou ovdovělou matkou pěti dětí, která vlastnila značné pozemky a statky v Pompejích. Velmi si porozuměli a Bartoloměj se stal její oporou i v rodinných záležitostech, převzal správu hraběnčina majetku a stal se zákonným zástupcem jejích dětí. Toto přátelství přineslo do života Bartoloměje zásadní zlom, stali se neoddělitelnými společníky v charitativní činnosti. Tento vztah však vedl ke vzniku mnoha klepů, a tak po audienci u papeže Lva XIII. v roce 1885 spolu uzavřeli manželství; zároveň si však slíbili, že budou žít v čistotě, jako bratr a sestra. Vzájemně si pomáhali, jeden druhého obdivovali a respektovali.
Tehdejší tisk šířil ateismus a nenávist vůči církvi, Bartoloměj chtěl prostřednictvím tisku hlásat Boží království. Aby byl na tuto službu dobře připraven, začal studovat gramatiku, literaturu a filosofii a opustil advokacii.
Osobní povolání
Poprvé se Bartoloměj vydal do Pompejí v říjnu 1872 kvůli správě majetku hraběnky de Fusco. Setkal se zde s velkou duchovní bídou. Od té doby, kdy v roce 79 Vesuv zničil město, se Pompeje staly opuštěným a zdevastovaným místem, i když se nacházely jen jednu hodinu od Neapole. Longo zde našel polorozpadlý kostel, lid neznalý víry a neschopný modlitby a nevzdělaného faráře, který se staral o vše jiné než o farnost. Bujela zde velká pověrčivost.
Při procházce po okolí se zde mladý advokát dostal do stavu rezignace a zoufalství. Byl přesvědčen, že kněžství ve službě satana je podobně jako kněžství ve službě Boha věčné, a dospěl k názoru, že je navždy zatracen. Později napsal: „Navzdory pokání jsem byl neustále pronásledován myšlenkou, že patřím satanovi a stále jsem jeho otrokem a že na mě čeká v pekle. Když jsem na to myslel, dostal jsem se do stavu zoufalství a byl jsem blízko sebevraždy. Tehdy jsem v srdci uslyšel ozvěnu slov otce Alberta, která opakoval po Panně Marii: „Ten, kdo rozšiřuje můj růženec, bude spasen.“ Tato slova osvítila mou duši. Padl jsem na kolena a zvolal jsem: „Jestli jsou tato slova pravda, budu zachráněn, protože neopustím tuto zpustošenou zemi, dokud zde nerozšířím tvůj růženec.“ V té samé chvíli se ozval zvon farního kostela, který lidem ohlašoval čas modlitby Anděl Páně. Byla to jako pečeť mého rozhodnutí.“