Můj denní rozvrh v scheveningském vězení

bl. Titus Bradsma O.Carm.

„Nunc lege, nunc ora, nunc cum fervore labora; sic fiet hora brevis et labor ipse levis. – Nyní čti, nyní se modli, nyní horlivěji pracuj. Takto ti bude čas krátký a práce lehká.“
V prvních dnech pro mě nebylo možné stanovit si pracovní pořádek. Ale teď, když už jsem zde týden a vím, jak tento život běží, snažil jsem se trochu si svůj den uspořádat. Je obtížné rozdělit si přesně čas, protože v každodenním životě ve vězení není zvykem řídit se přesně hodinami, a pak, není snadné znát přesný čas.
Protože mi byly mezi jiným odňaty i hodinky, bylo mi v prvních dnech velmi obtížné zjistit čas. Naštěstí mi byly na mou žádost hodinky vráceny, když jsem byl při posledním středečním výslechu vyzván, abych odpověděl na jednu otázku písemně. Tehdy mi bylo dovoleno i kouřit a dali mi všechno potřebné. Hodinky přirozeně stály a musel jsem je natáhnout „od oka“, ale teď jdou. Není zde slyšet žádné bití hodin. U věcí, pro které je určen rozvrh, není udaná hodina, protože se zde rozvrh přesně nedodržuje. Prozatím jdou ale alespoň mé hodinky dobře, a tak mám svůj čas, nezávislý na Greenwichi, Amsterdamu či Berlíně.
Mezi půl sedmou a sedmou hodinou ráno je slyšet první hluk. Zdá se, že dozorci budí mladé vězně, kteří mají za úkol vykonávat drobné práce ve vězení. Ve třičtvrtě na sedm slyšíme pomalu zvonek. Hluk pozvolna roste. Po jisté chvíli je sejmuta závora, která v noci uzavírá dveře, a současně se rozsvítí světlo. Toto je, alespoň pro mne, chvíle, abych vstal. Už dost dlouho jsem byl v posteli, od osmi večer.
Pokřižuji se a pozdravím svou Pannu Marii Karmelskou, která je na poličce vedle postele. Obuji si punčochy a pantofle, vkleče se pomodlím třikrát Ave Maria a jinou krátkou modlitbu. Pak rozhodím postel, sejmu pokrývky, pečlivě je složím, a také prostěradlo, vysvobodím podušku ze zábalu a postavím džbán na vodu za dveře, které jsou proto na chvíli otevřené.
Potom, stále v pyžamu, vkleče na pokrývkách, položených na podlaze, sloužím svým způsobem a zpaměti mši svatou a přijímám. Samozřejmě, všechno duchovně. Přitom doplňuji podle smyslu to, nač si nevzpomínám doslova. Modlím se díkůčinění. Mše je kratší, a jak je její slavení rozdílné! Přece však je to dobrý začátek dne. V klášteře bylo nejprve rozjímání, pak následovala chórová modlitba. Ale zde dávám raději přednost své mši, třebas v pyžamu.
Mezitím, nebo skoro nakonec, se znovu trošičku pootevřou dveře a dostaneme džbán plný vody. Pozdravím „dobrý den“ a začnu se mýt. Rád bych se oholil, ale tento přepych je nám dopřán jen ve středu a v sobotu odpoledne. Tehdy se na deset minut otevřou dveře a dostaneme žiletku, mýdlo a štětku. Je ale třeba si pospíšit. Není-li žiletka dobrá, je možno žádat o jinou.
Když se ráno myji, přinesou mi kolem půl osmé kávu. Všichni máme krásný cínový pohár s uchem, talíř a lžíci. Pohár a lžíce se v noci odnesou a vrátí se ráno, když přinášejí vodu. Nalámu si chléb do talíře a naliji do něho kávu. Talíř je vrchovatě plný. Zatímco se chléb máčí, oblékám se. Kolem osmé hodiny jsem zase úctyhodný pán, elegantní, černě oblečený, ale zarostlý.
Usednu na stoličku vedle stolu, pomodlím se Angelus, Pater noster, jedno Ave Maria, jako v klášteře, a lžící se nasnídám. Tak jsem to dělal před pětatřiceti lety v našich bavorských klášterech. Tam se také lámal chléb do kávy a jedl se lžící. Znovu očistím talíř a lžíci, a začnu svou ranní procházku se zapálenou dýmkou. Klidně si připomínám včerejší i dnešní den a opakuji ještě svobodněji mešní „memento“. Myslím na ty mnohé, kteří na mne vzpomínají, snažím se žít ve společenství svatých. Nechodím daleko: tři metry dopředu, tři metry dozadu, a zase znovu.
Procházka začíná asi o půl deváté a končí o deváté, když dýmka vyhasne. Často se modlím matutinum, chvály a primu, stále v chůzi. Když jsem unaven chozením dopředu a dozadu, sednu si klidně ke stolu, na stoličku, opřenou o zeď, a takto v modlitbě pokračuji.
Když jsem hotov, je asi půl desáté. Mezi devátou a půl desátou se zhasíná světlo, někdy ale zhasne tak brzy, že jsem nucen udělat trochu přestávku. Avšak v neděli světlo svítí až do deseti. O půl desáté konám ranní rozjímání a čtu knihu „Ježíš“ od Ciriela Verschaeve. Tuto knihu, zároveň se životopisem svaté Terezie v Kwakmanově překladu, jsem si směl přinést s sebou, na zvláštní povolení policie, která mě zatkla. V prvních dnech mi byly tyto dvě knihy odebrány, pak ale na mou žádost mi byly vráceny do cely.
O desáté hodině začnu trochu psát. V prvních dnech jsem se věnoval sepisování odpovědi na otázku: Proč se holandský národ, a hlavně jeho katolická část, staví proti Holandskému národně-socialistickému hnutí? Snažil jsem se na to odpovědět na devíti z těchto lístků.
Nyní trávím čas tím, že zapisuji své dojmy o tom, jak probíhají mé hodiny zde. Zároveň také sepisuji život svaté Terezie pro „Spectrum“. Tento úkol jsem vzal na sebe před časem. Když zažínám psát, zapálím si doutník. O půl dvanácté recituji při chůzi tercii, sextu a nonu. Některé ráno je čas, určený pro psaní, přerušen cvičením, které se musí provádět denně, buď ráno, nebo odpoledne.
Je to směšné. Hlasitě se nám poručí, abychom vyšli z cel. Vrata se otevřou a my si stoupneme do pozoru na druhé straně chodby, každý se svou očíslovanou lopatkou na smetí, dokud nejsou všichni venku ze své cely. Potom se pohneme. Položíme svou lopatku na konci chodby, projdeme jinými chodbami a ocitneme se pod širým nebem za věznicí na dlouhém a úzkém pozemku, uzavřeném vysokou zdí. Uprostřed je profesor tělocviku. Chodíme kolem něho v širokém kruhu, jednou normálním krokem, pak běžíme. Potom zvedáme nohu. Pak se provádějí rytmické cviky, s pažemi nataženými dopředu nebo rozpjatými, nebo s rukama v bok.
Nemám velkou praxi v těchto cvičeních, ale dělám to, jak nejlépe dovedu, zároveň s ostatními. Jedna malá skupinka se naší gymnastiky nezúčastní a chodí opodál sem a tam. Jeden s berlemi sedí v koutě. Ale já skáču a běhám s ostatními. Cvičení netrvá dlouho, nanejvýš deset minut. A když před několika dny sněžilo, trvalo jen pět minut. Venku je zima, ale trochu mě to osvěžilo.
Přirozeně, ze začátku mnozí hleděli na tohoto duchovního, černě oblečeného, bělovlasého, s rytířskou stužkou v knoflíkové dírce, a uctivě ho zdravili. Ale v podstatě jsme pluli všichni na stejné lodi, a i na tohle si člověk zvykne. A vůbec, nejsem první duchovní, který se těší z pohostinnosti tohoto místa.
Když se vrátíme do chodby, vezmeme si svou vyčištěnou lopatku. Dveře cely jsou otevřené a sotva vstoupíme, ihned se zavřou. Společná bolest je aspoň částečná radost. Celkově, soudě podle tváří, je každý s tímto osudem celkem smířený.
Kolem poledne, někdy i dřív, nám přinesou oběd v podlouhlé misce s pokličkou. Ve čtvrtek a v neděli je hrachová polévka. V úterý polévka fazolová a ječná. V ostatní dny je hustá zeleninová polévka. Jako příkrm jsou v pátek brambory, cibule a ryby, všechno smíchané dohromady. V ostatní dny brambory s hlávkovým zelím nebo mrkví, nebo se známým „Sauerkraut“, kyselým zelím. Maso jsem neviděl ani v hrachové polévce. Ale všechno je dobře připravené a je to dost chutné. Porce je taková, že by mi stačily dvě třetiny.
Minulý pátek, nemýlím-li se, nám dali také kelímek marmelády značky „Zwaardemakers“ a kousíček másla. Asi nám to má stačit na týden a má se to mazat na chleba. V poledne dám kousíček másla do polévky, a jako úctyhodná osobnost sním marmeládu místo ovoce. Takhle je všechno, jak má být.
Po jídle si umyji ruce, pomodlím se Angelus jako v klášteře a v duchu se spolubratřími konám na kolenou adoraci. „Adoro Te“ se stalo mou nejmilejší modlitbou, a někdy ji tlumeně zpívám. Slouží mi za duchovní svaté přijímání.
Po obědě si trochu zakouřím z dýmky a procházím se po cele nebo si něco upravím. Například včera jsem přerovnal oltářík, dnes jsem si oškrabal nehty, které už byly příliš dlouhé. Nemám nůžky, oškrabal jsem si je o tvrdý cement podlahy a zdi. Člověk si musí pomoci. Pak si na chvíli sednu a nedělám nic. Odpoledne si nezdřímnu, protože bych v noci spal ještě méně.
Ve dvě hodiny se modlím nešpory, kompletář a růženec. Při něm mohu počítat Zdrávasy jen na prstech, protože když mě zatýkali a spěšně jsem se oblékal, nechal jsem, bohužel, růženec v kapse hábitu. Sám se tomu divím, ještě nikdy se mi to nepřihodilo. Ale už se tak stalo. Pán to tak zařídil, aby mi dal lépe pochopit cenu růžence. Potom se dám do čtení životopisu svaté Terezie. (…)
Čtu až do čtyř, a občas si zapálím dýmku. O čtvrté hodině pokleknu a rozjímám o životě Ježíšově a o svém vlastním životě. Asi o půl páté nám přinesou večerní chléb, který nám má stačit i na druhý den ráno. Až do čtvrtka mi přinášeli obyčejný chléb: kousek, rozdělený na čtyři napůl ukrojené krajíce. Ve čtvrtek mě navštívil doktor. Řekl jsem mu, že mám choulostivý žaludek, že jsem v minulosti nejméně čtyřikrát trpěl těžkým krvácením do žaludku a kromě toho že teď trpím vážným zánětem močového měchýře, způsobeným kolibacily. Také jsem ho informoval o léčbě, kterou mi předepsali doktor Woltering, doktor Enneking, prof. Borst a B. van Capelle. Nakonec jsem ho upozornil na abnormální pokles váhy, který mi spolu s mou chronickou chorobou jistě dával právo na zvláštní stravu, jak mi to bylo opravdu povoleno rozdělovnou potravin v Nijmegenu. Doktor mě ujistil, že provede rozbor moče, že mě dá zvážit a udělá pro mne, co může. Zvážili mě: padesát šest kilo, minus dvě kila oděvu.
V důsledku této návštěvy mi byl dán místo obyčejného chleba chléb zadělaný mlékem. Prakticky jsem nepozoroval velký rozdíl, ale musel jsem věřit, že byl zadělán mlékem. Mimoto jsou krajíce chleba namazány máslem. Večer pak jsem dostal místo plné nádoby odstředěného mléka jen polovinu, ale čistého mléka, neodstředěného.
Ráno mě pak žádali o moč na rozbor. Z toho rozboru už jsem se ale nic nedozvěděl. A mimořádnou stravu, kromě té, která je povolena, jsem už nedostával.
Po této lékařské návštěvě mi pověsili na dveře dvě cedulky: „Milch“ (mléko), a druhou: „Weissbrot“ (bílý chléb). Toto všechno je víc ve formě přání než skutečnosti, ale dělám to pořád stejně. Jakmile mi přinesou chléb, hned ho nadrobím do mléka, a takto ho požiji. Na jídlo je nám dopřána jen kratičká doba. Šálek a lžíce se musí rychle vystrčit za dveře.
O páté hodině nebo nanejvýš ve čtvrt na šest musí být po večeři. Po ní je hluboké ticho a nemůže se už nic přijímat ani se nesmí o nic žádat.
Po večeři se pomodlím Angelus a konám duchovně se spolubratřími v klášteře adoraci. Potom si zapálím doutník a konám svou večerní procházku: tři metry dopředu a tři metry dozadu, a zase znovu, jako ráno. Od šesti skoro do osmi pokračuji v psaní. Pak si připravím lůžko a pomodlím se večerní modlitbu. Málo mi záleží na tom, zhasne-li světlo. Ještě trochu se modlím, ulehnu a ležím pod pokrývkami až do rána.

T.B.
Scheveningen, 28. ledna 1942.

Sobota, 31. ledna 1942.
K předešlému líčení musím ještě něco dodat. Nesmím říkat, že je strava bezmasá. Ve středu a ve čtvrtek bylo maso v polévce, bylo do ní zamícháno a jemně rozemleto. Nebylo to moc, ale konečně, viděl jsem maso.
Ve čtvrtek 29. ledna byl svátek mírného Františka Saleského, patrona novinářů. Důkladně jsem si vyčistil a zapálil dýmku pro ranní procházku, když přišel německý voják s „něčím novým“. Musel jsem mu odevzdat tabák, doutníky, dýmku a zápalky. Už jsem nemohl kouřit. Právě myšlenka na mírnost svatého Františka zabránila, abych nepronesl málo zdvořilé slovo. Poklepal jsem dýmkou a odevzdal jsem všechno ostatní. Voják, jat soucitem, řekl, že to nezávisí na něm. To jsem chápal. Aby mě potěšil, ujistil mě, že si mohu ponechat obě knihy a papír, který mi přinesl. Naštěstí mi záleželo na těchto věcech víc než na dýmce a na doutnících.
Z denního rozvrhu jsem vyškrtl kouření a den pokračoval jako ostatní. A zdá se mi, že tomu nemohlo být jinak. Už to bylo krásné, že jsem mohl kouřit v prvních dnech, v těch nejtěžších.

T.B.

Z Knihy Titus Brandsma, učitel lásky k lidem a mučedník svobody
s laskavým svolením KNA
upraveno

Zpět