Moje cela
(Zápisky, napsané v scheveningském vězení po zatčení nacisty)
bl. Titus Bradsma O.Carm.
Cela se stane člověku tím sladší, čím věrněji v ní přebývá. Prof. van Ginneken rozšířil mínění, že „Následování Krista“ je psáno pesimistickým tónem. Pokud ale jde o přebývání v cele, byl autor jistě optimistou. Já jsem rozený optimista a mohl jsem zjistit, s jakou radostí mluví Tomáš Kempenský a všichni, jejichž ducha vyjadřuje, o osamělém životě v cele, když si o něm sami udělali zkušenost.
Ano, když je ale někdo vsazen do vězeňské cely pozdě večer a dveře jsou ještě ke všemu uzavřeny zvenčí klíčem a závorou, je z toho přece jenom zmaten. Pak mě ale humorná skutečnost, že se ocitám ve vězení ve svém pokročilém věku, ponoukala spíše k smíchu, než abych byl nad její tragičností zkormoucen. Bylo to opravdu zvláštní. Nuže, jsem zde.
Podle vězeňského řádu bylo dost pozdě, když jsem do cely vstoupil. Bylo asi půl osmé, všechna práce skončila a byl čas, aby se šlo spát.
Můj příchod nebyl očekáván. Cela nebyla připravena. Nebylo ale v ní mnoho co upravovat. Džbán vody, ručník, šátek – nevím dobře, zda pro utírání nebo jako ubrousek. Personál byl telefonicky upozorněn, že mám ještě dostat jídlo. A tak jsem dostal housku, která měla stačit i pro zítřejší ráno, a hrnek odstředěného mléka.
Na stolečku byla plechová miska s vodou. Na lůžku slamník s dvěma pokrývkami. Bylo nutné se přizpůsobit. Zatímco v jiných celách se zhasínalo světlo o osmé hodině, mně bylo povoleno o půl hodiny víc.
Má celička 577 přece jen nebyla peklo. Když jsem do ní vešel, neviděl jsem nápis: „Vy, kdo vstupujete, zanechte vší naděje.“ Ani nevypadala pochmurně.
Když dozorce upozornil vojáka, že cela není připravena, řekl: „Je to jen na jednu noc.“ A nedal mi ložní prádlo. Nic mě tak nedráždí, jako když mě vlna štípe do tváře. Musel jsem se zařídit. Vzal jsem ručník a položil ho na horní okraj pokrývek.
Na lůžku byly dva slamníky na sobě. Ve většině cel byli dva nebo tři vězni pohromadě. V takovém případě si museli slamníky rozdělit a položit je na zem. Znám to ze zkušenosti, protože v Arnhemu, v cele, která mi byla přidělena, nebylo ani jedno lůžko. Slamníky a pokrývky bez ložního prádla se mi oškliví. Proto jsem si šel první noc lehnout v punčochách.
Druhý den ráno mi však přinesli prostěradlo a ručník. Mladému vězni, kterému svěřili práce uvnitř vězení, jsem řekl, že přichází příliš pozdě, protože já toho dne odejdu. „Radil bych vám, abyste si to vzal“, řekl mi přívětivě, „já jsem si taky myslel, že tady zůstanu jen tři dny, ale pravděpodobně tu zůstanu ještě tři roky.“ Znal situaci lépe než já. Proto jsem ochotně přijal prostěradlo a ručník. Za podušku jsem měl malý slaměný polštářík, opravdu málo pohodlný, než abych si na něj položil hlavu. V Arnhemu jsem si však nezdříml celou noc, a ještě k tomu jsem musel být příštího dne co nejbdělejší pro výslech. Proto jsem se snažil zařídit se, jak to šlo nejlépe. Přinesl jsem si s sebou triko. Omotal jsem je kolem polštáříku zároveň s čistým ručníkem. Každý večer si tímto způsobem připravím lůžko. A protože nemohu pořád zůstávat v posteli v punčochách, položím na konec slamníku druhý ručník. Zabalím se do prostěradla a navrch dám dvě pokrývky. V prvních dnech, kdy byla veliká zima, jsem na to položil ještě svůj těžký zimní vlněný plášť.
Takto bylo mé lůžko v pořádku. Znamenalo to pro mne mnoho, pomyslíme-li, že se ve vězení chodí spát o osmé hodině a vstává se o sedmé. Neříkám, že mohu celou tu dobu spát, ale světlo se zhasíná o osmé a znovu se rozsvěcuje o sedmé. Kde by se mohlo celou tu dobu zůstat, ne-li v posteli?
Cela sama o sobě není špatná. Je jako pouzdro na dýmku, dlouhá a úzká. Lůžko je vzadu a zabírá celou šířku cely, asi metr osmdesát či devadesát, to znamená sedmkrát délku tohoto papíru, na který píšu a kousek. Délka cely je asi dvojnásobná, to je dvanáctkrát tento papír a kousek.
Výška cely je jako délka. Stěny jsou ze dvou třetin délky zděné. Napočítal jsem šedesát pět cihel na výšku, mezi nimi je široká vrstva vápna. Kolem lůžka je zeď kvůli hygieně vybílená. Až do výše dveří jsou stěny žlutě vymalované, nahoře jsou bílé. Všechno vypadá půvabně. Dveře uprostřed přední stěny jsou hnědé a je v nich čtvercový otvor, kudy se podává jídlo.
Nad tím je železné zavřené „oko“, aby se mohlo nahlédnout dovnitř. Nikdy jsem ale neviděl, že by se otevřelo. První večer jsem myslel, že zde nejsou okna. Ale příštího dne jsem si všiml, že nahoře nad dveřmi u stropu je po celé délce cely dlouhé okno, rozdělené na tři části. Prostřední část se tyčí snadno otvírá. Světla je dost. Možnost větrání je znamenitá.
Z těchto okének však lze zahlédnout jen oblohu, kterou někdy brázdí racek. Většinu dne jsou okénka pokryta nejkrásnějšími květy, která kreslí mráz. Slunce a topení působí, že alespoň tu a tam led roztaje a že prochází víc světla. V cele je také nad lůžkem topení. Ve výšce dvou metrů vedou tři trubky, které však nevydávají mnoho tepla. Proto se v drsnějších dnech trochu třesu zimou. Zima je však mírná, snesitelná, nejsem nucen oblékat si plášť, ačkoli celý týden sedím.
Podlaha je cihlová, z velkých čtverců. Přede dveřmi je malá rohožka, kterou dávám ve dne pod stůl a v noci k posteli. Za stůl – dá-li se o stolu mluvit – mi slouží police s pohyblivou podpěrou, připevněná ke zdi, která není větší než otevřené noviny, jenž mi slouží jako ubrus. Tyto noviny mají název „Vederland“ (Vlast). Jejich krásný titul je palcovými písmeny na obou dvou stranách. Je přece zapotřebí udělat tuhle holou kobku trochu přívětivou.
Přede mnou je malý oltář. Takzvaný oltář. V cele se nalézala papírová šachovnice s figurkami. Nepotřeboval jsem hrát dámu. Byl zde také kousek balicího papíru. Přikryl jsem jím šachovnici, a protože nožík a nůžky mi byly odňaty a musel jsem si tedy pomoci jinak, udělal jsem hřebíčkem malé zářezy a upevnil do nich tři obrázky ze svého breviáře: doprostřed Krista na kříži od fra Angelika, ne celý, jen po ránu v Jeho Nejsvětějším Srdci. Na jedné straně mám svatou Terezii s jejím výrokem: „Mori aut pati. – Zemřít nebo trpět“ a na druhé svatého Jana od Kříže a jeho: „Pati et contemni. – Trpět a být pohrdán.“
Kromě toho jsem našel dvě jehlice. Jedna mi posloužila k tomu, aby pod třemi obrázky přidržela dlouhý proužek papíru, na který jsem napsal slova svaté Terezie: „Nada te turbe, atd.“ Uprostřed jsem napsal: „Bůh je tak blízký a tak vzdálený, Bůh je stále zde“, a nakonec mé motto: „Prenez les jours comme ils arrivent, atd….“ („Ber dny tak, jak přicházejí…“). V breviáři jsem neměl žádný obrázek Panny Marie, ale přece její obraz nemohl chybět v cele karmelitána. I tomu se dalo dopomoci. Svazek breviáře, který v této době používáme, má na první stránce krásnou reprodukci Panny Marie Karmelské od Freijna von Oera. Nechávám tedy breviář otevřený u tohoto obrázku, na nejvyšší poličce po levé straně svého lůžka. Když sedím u stolku, stačí, abych se podíval napravo a mám před sebou tento krásný obrázek. Když pak ležím na lůžku, ihned padne můj pohled na Pannu Marii s hvězdou, „spes omnium Carmelitarum“, naději všech karmelitánů.
Židle tu nejsou. Stolička, třínožka, funguje jako sedadlo dostatečně. Když se chci opřít, protože se zde člověk při „nicnedělání“ cítí unavenější než doma při množství práce, přistavím stoličku ke stolu nebo ke zdi, a tak mám pohodlnou lenošku. O jiném nářadí v cele se nedá mnoho říci. Rychle se spočítá: košťátko, lopatka na smetí, malý kbelík s víkem, neprodyšně uzavřeným, který se vynáší jednou za den, modrý hliněný džbán, plechová miska na mýdlo, věšák s třemi skobami. Elektrické světlo je nad stolem a rozsvěcuje se a zhasíná zvenku.
„Beata solitudo! – Blažená samoto!“ Cítím se v této cele jako doma. Dosud jsem se nenudil. Naopak. Jsem sám, to je pravda, a přece mi Pán nebyl nikdy tak blízko. Mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. Nikoho nečekám a žádný člověk nemůže přijít ke mně.
Bůh je má jediná opora. Cítím se bezpečný a šťastný. Zůstanu zde stále, je-li to Jeho vůle. Zřídkakdy jsem byl tak šťastný a spokojený.
T.B.
Scheveningen, 27. ledna 1942
Z Knihy Titus Brandsma, učitel lásky k lidem a mučedník svobody
s laskavým svolením KNA
upraveno