Ježíši, když na tebe pohlédnu

blah. Titus Brandsma

Ježíši, když na tebe pohlédnu,
ožije ve mně láska k tobě.
Vnímám, že i ty mě máš rád
jako svého důvěrného přítele.

Mít tě rád mě stojí mnoho, vždyť trpím.
Všechno utrpení ale přijímám rád,
protože mě připodobní tobě
a takto kráčím do Království s tebou.

V utrpení nalézám své blaho,
neboť už ho za utrpení nepokládám.
Je to vybraný úděl,
jenž mne sjednocuje s tebou, můj Bože.

Ach, nech mě zde v samotě a tichu,
i když vše kolem studí a mrazí.
Nenamítám nic proti tomu, abych zde byl,
nevadí mně, když jsem sám.

Ježíši, vždyť ty jsi se mnou,
nikdy jsme si nebyli tak blízko.
Zůstaň se mnou, Ježíši, má rozkoši,
tvá přítomnost napravuje všechno.

Napsáno v únoru 1942 ve vězení v Scheveningenu.
Z knihy KNA: U Eliášova prameno, upraveno.

Zpět