Duchovní a lidský profil bl. Tita Brandsmy
Fernando Millán Romeral O.Carm.
Člověk otevřený
Termín otevřený používáme v tom nejširším slova smyslu: otevřený novým sdělovacím prostředkům, různým myšlenkovým směrům, otevřený ve chvílích, kdy bylo potřeba přijít na nové cesty evangelizace. Nic nebylo vzdálenější jeho povaze než uzavřenost.
Již jako mladík měl problémy kvůli poněkud „originálním“ interpretacím určitých teologických témat, což ho stálo „trest“ – musel zůstat v klášteře v Ossu, zatímco ostatní spolužáci dostali různá poslání. Ne že by byl mladý Titus „novátor“ již tak brzy, prostě si kladl otázky typické pro jakéhokoli mladého člověka a byl natolik upřímný, že se s nimi svěřil. Titus se mnohokrát za svého života mohl pyšnit tímto otevřením zavřených dveří a nových cest. Byl novátorem v mnoha oblastech, které se dnes považují za běžné, ale které tehdy byly považovány za riskantní či podivné. Kolikrát jsme vybízeni k tomu, abychom se drželi stávajícího pořádku, k odevzdanému, a nikoli novátorskému postoji, zkrátka k ničemu, co by posléze mohlo být nepohodlné. Postoj otce Tita byl přesně opačný.
Takový byl jeho postoj rovněž před přehnanou a nesmyslnou přísností, strohostí a dogmatismem, který zabíjí ducha tím, že se jedná ve jménu domnělé věrnosti doslovnému výkladu. Také ve svém smýšlení byl člověkem otevřeným, eklektickým, který nedůvěřoval uniformním a uzavřeným systémům, ačkoli v zásadních otázkách byl pevný. Rád porovnával názory a hledal kousek pravdy v každém z nich. Můžeme tedy říci, že to byl člověk nakloněný rozhovoru, v tom nejradikálnějším a nejkrásnějším slova smyslu. Během svých výslechů byl za každých okolností čestný, upřímný, pevný a uctivý… i když vše zvalo k přesnému opaku.
Člověk solidární
Otec Titus prokázal během svého života úžasnou schopnost vžít se do rozpoložení svých bližních. Uměl si udržet tento soucit jak ve věcech zdánlivě nevýznamných a běžných, tak i v tragických chvílích ve vězeních či koncentračních táborech.
Na univerzitě mu vždy šlo o dobro jeho studentů a byl ochoten s nimi sdílet i něco víc než jen striktně akademické záležitosti. Podle lidí, kteří s ním přišli do úzkého kontaktu, měl neuvěřitelnou schopnost povzbudit ty, kteří měli problémy. Ať to byli studenti v nesnázích, otec rodiny, který kvůli jistým problémům žádal o finanční výpomoc, nebo italský spoluvězeň v Kleve, kterému nechával část své skromné denní porce, dokud nebyl odhalen a tvrdě potrestán.
Solidarita Tita Brandsmy však není pouze ctností. Stojí za ní celý způsob porozumění víře, zájem o „naslouchání“ našim společníkům a současníkům, o pochopení jejich životního stylu a doprovázení na jejich cestě. A proto je významný zájem otce Tita o možné důvody moderního ateismu. Nerozuměl tomu, proč technický pokrok přivedl lidi k tomu, aby se odvrátili od Boha a ztratili svou lidskost. Nestačí jen odsoudit svět a říci, že všechno je špatně, že „už to není, co to bývalo“ nebo že „mládež je ztracená“. Musíme se ptát a ptát se i nás samých, jaké jsou starosti našich současníků, našich bratří, ke kterým jsme byli vysláni hlásat radostnou zvěst. Při příležitosti uvedení do funkce rektora na Katolické univerzitě v Nijmegenu v říjnu roku 1932 pronesl:
Ze všech těch mnohá otázek, které si kladu, mě žádná neznepokojuje tolik jako záhada, proč se lidstvo, které se nachází na cestě rozvoje a cítí se hrdé na svoje výdobytky, tak citelně vzdaluje od Boha. Jsou vinni pouze ti, kdo jednají tímto způsobem? Očekává se něco od nás, aby Bůh opět zazářil na našem světě jasněji …?
Člověk radostný
Na jedné pamětihodné fotografii z cesty do Spojených států je otec Titus zachycen na lodi ve společnosti několika osob. Všichni se smějí, a s chutí. Neznáme důvod jejich smíchu, ale dá se vytušit živý a veselý rozhovor. To byl jeden z Titových hlavních povahových rysů: radost, která prýští z nejhlubších hlubin duše a plní celý život, a to i v bezútěšných situacích.
Je ale vhodné poukázat na to, že radost blahoslaveného Tita nebyla jednou z těch „radostí“, tak často vyobrazovaných u oduševnělých světců, které nevycházejí z ničeho konkrétního. Ta jeho byla skutečnou radostí, prožitou, a dokonce i s trochou dobré nálady a vtipu. Nechyběly mu důvody k znepokojení či skleslosti: příliš mnoho práce, politická situace v jeho zemi, kde přívrženci národního socialismu postupně prosazovali své názory nebo jeho choulostivé zdraví, které ho doprovázelo po celý jeho život. Titus ale nebyl člověkem, který by naříkal, propadl malátnosti a vlekl za sebou svůj život jako těžký kámen. Byl spíše člověkem, který ze života vytěží to nejlepší tam, kam ho Pán povolá, který se těší ze své práce, miluje to, co dělá, a plně se tomu oddává. Byl člověkem, který pohlížel na svůj život a spatřoval v něm spoustu věcí, ze kterých se lze radovat a děkovat za ně. Jeho povaha se nezměnila ani v těžkých chvílích ve vězení a koncentračních táborech. Proměnil ve skutečnost větu, kterou před lety pronesl za mnohem příznivějších okolností: „Ať jsem kdekoli, musí být naše přítomnost vždy svátkem…“ V jednom zachovaném dopise z cely 577 ve vězení v Scheveningenu uklidňuje příbuzné těmito slovy:
Duševně se cítím v pořádku. Nepotřebuji si naříkat, vzdychat, někdy si dokonce zazpívám, svým způsobem, a ovšem ne příliš nahlas…
Ve srovnávacím studiu spirituality Tita Brandsmy a Terezie z Lisieux lze vyzdvihnout některé zajímavé podobnosti. Ačkoli se jedná o dva velmi rozdílné svaté, rozdělené časem i vzdálenosti, zdá se nám, že v jejich duchovním prožitku je celá řada podobností, které mají v tom podstatném souvislost s prostotou. Z těchto podobností jsme zdůraznili: společný zájem o misie, pozornost vůči maličkostem, silný prožitek rodinného zázemí a spiritualita každodenního života. Mezi tyto společné rysy jsme zahrnuli i to, že oba sdíleli vytříbený smysl pro humor, který byl v jejich dílech i osobních dopisech znatelný. A tak vedle slov Tita: „Ať jsme kdekoli, musí být naše přítomnost vždy svátkem…“ můžeme postavit výrok Terezie: „Láska není k tomu, abychom si ji nechali pro sebe, nýbrž aby zářila a působila radost.“ U obou světců můžeme vytušit velikost ducha a hloubku spirituality, která za tímto „smyslem pro humor“ stojí.
Člověk rodinný
Když nazýváme blahoslaveného Tita Brandsmu člověkem „rodinným“, činíme tak v dvojím smyslu slova. Zaprvé jím byl v jednání s druhými: blízký, vlídný, otevřený rozhovoru… A tak, při návratu z jednoho krátkého pobytu v Ossu, po cestě do Nijmegenu, neváhal pozvat na čaj ženu, kterou poznal ve vlaku, kde s ní živě hovořil; jiného dne si po cestě z univerzity vykasal hábit a tlačil vůz se šrotem, aby pomohl člověku v nesnázích.
Ale „rodinný“ říkáme i v základním významu slova, když o něm hovoříme jako o člověku, který si užívá svých blízkých, který se o ně stará a zajímá i v těch nejtěžších chvílích. O rodině Brandsmů víme, že to byli zásadoví katolíci, rolníci poctiví a prostí. Byla to rodina, která dala službě církvi pět dětí, ale i tak dokázala udržet jednotu a lásku. Také víme, že v tomto ohledu byla často zvykem v církevních řádech přísnost – duchovní zemřel pro svět, a tak tedy i pro rodinné vztahy. Titus to vše věděl, ale jeho výklad byl pozitivnější. Proto se nikdy necítil vzdálen problémům a radostem své rodiny. Zachovala se hojná korespondence s jeho sourozenci, obzvláště s bratrem Jindřichem, františkánem, se kterým měl podle všeho dosti úzký vztah. Také je potřeba zdůraznit ohleduplnost, kterou Titus projevoval svým blízkým: vždy si vzpomněl na rodinné události (narozeniny sourozenců a jejich dětí!), dával pozor, aby nedělal starosti svým blízkým kvůli zdraví nebo situaci ve vězení a vždy byl připravený povzbudit. Zároveň je poučné Titovo chování k jeho ovdovělé matce. I uprostřed svých horečnatých aktivit si vždy našel místo ve svém programu na to, aby matku doprovázel na dlouhých procházkách po městě, návštěvách rodiny a přátel, a tak ji ulevil v její samotě. Podívejme se, co o tom řekl jeho bratr Jindřich:
Nikdo neuměl psát vřelejší dopisy než on. Zajímal se o vše: o známky synovců a neteří, zdraví rodičů a sourozenců, o počasí, jestli je dost sena, jak se daří dobytku. Otec v něm měl velkou oporu.
Duchovní „elegance“
Mnoho spoluvězňů blahoslaveného Tita shodně vypovědělo, že to byl člověk plný moudrosti, elegance a slušného vychování, schopný spojit prostotu a nenucenost s nejušlechtilejší „jemností“. Tyto povahové rysy pronikají také do jeho spirituality.
Byl velmi vzdálený fanatismu a extrémům. Několikrát byl povolán, aby podal svůj názor v různých případech „stigmatizovaných“ či „vizionářů“. Jeho postoj byl vždy rozvážný, podaný se skepticismem, nebyl ale zraňující či neuctivý, jen vědomý si „druhořadosti“ těchto projevů pro prožitek zralé a dospělé víry. Dokonce se proslýchalo, kvůli pověsti svatosti otce Tita, kterou měl v Nijmegenu, že měl jistá zjevení svaté Terezie, nebo svaté Terezky; když ale tato zpráva dorazila k samotnému Titovi, ten odpověděl, zcela otevřeně, hlasitým výbuchem smíchu…
Tato duchovní „elegance“ či „diskrétnost“ má pro nás relativně negativní následky. Otec Titus byl velmi skoupý na sdílení svých duchovních prožitků. Nacházíme u něho stud, ačkoli to byl extrovertní člověk, což dokazuje, že v případě této osobnosti extroverze není spojená s povrchností. Někteří z jeho spolupracovníků na univerzitě o něm řekli toto: byl to člověk, který prožíval hluboké duchovní spojení s Bohem v každodenním životě, v běžné práci. „Modlitba není oázou v poušti života, je to život sám“, řekl při jedné příležitosti. Otec Titus byl mystikem hluboce spjatým s lidskou bytostí, skrze kterou se vzhlíží, v pravém významu slova, k Bohu samotnému. Není to kontemplace, která spočívá jen v pohledu vzhůru, zatímco se opomíjí a zapomíná na pozemské. Rozjímání tak přestává být potěšením individualistickým, ale stává se kontemplací tajemné Boží přítomnosti, kde se rozjímání a soucit přirozeně setkávají.
Je taky vhodné poukázat na to, že otec Titus byl člověk hluboce „observantní“. Řádový život, bohoslužba v komunitě, chvíle práce a odpočinku byly v jeho životě zásadní. Sloučit „aktivní život“ se životem řádovým, a to zvláště s přihlédnutím na druhy aktivit, jakým se profesor Brandsma věnoval, nemohlo být snadné. On však v tom měl jasno – podle něho má být apoštolát plodem vnitřního života a má být nesený láskou ke světu, který nás obklopuje.
Člověk ekumenický
Otec Titus měl ekumenickou povahu, nejen co se týče vyznání a vztahu mezi křesťanskými církvemi, ale také v obecnějším významu. Byl to člověk přirozeně smířlivý, nakloněný k odstranění bariér a k nastolení dialogu tam, kde bylo třeba. Jako dobrý novinář, skutečně zasvěcený svému povolání, věřil v kouzelnou moc slova, překonávající zdánlivě i nemožné. Jako novinář si získal tuto laskavou přezdívku: „smířlivec“.
Mezi svědectvími, která byla předložena v beatifikačním procesu, nechyběli ani holandští a němečtí protestanté, kteří paradoxně byli těmi, kdo se nejpevněji postavili za svatost blahoslaveného Tita. Zaslouží si být vyzdvižen především hluboký vztah, který se vytvořil mezi ním a dvěma mladými protestanty, kteří s ním sdíleli celu při jeho druhém pobytu v Scheveningenu. Titus s nimi vedl dlouhé rozhovory uprostřed nudného vězeňského života a dokonce o nedělích pořádali malá ekumenická setkání. A to není jediné svědectví protestantů, kteří s ním sdíleli tyto hrozné chvíle. Někteří z nich ho poznali právě v těžkých měsících vězení a táborů.
Toto přání neranit „bratra protestanta“ se ale objevuje již v letech jeho plné aktivity, což je v jeho zemi, kde vedle sebe žijí katolíci a protestanté, poněkud choulostivá záležitost. Je to významné především z toho důvodu, že se to děje ještě před koncilem, kdy ekumenické cítění v katolickém prostředí nebylo tolik rozvinuté. Nesmíme také opomenout jeho podporu takzvaného „Apoštolátu opětného sjednocení“ s ortodoxními církvemi, kterému věnoval mnoho času a energie. Otec Titus se stal generálním tajemníkem tohoto hnutí a zdá se, že jím přímo žil a snažil se získat členy apoštolátu z řad přátel a příbuzných.
Mohlo by se dokonce mluvit o „ekumenickém postoji“ (i když samozřejmě v jiném významu) vůči bosým karmelitánům. Jako skutečný badatel a intelektuál zkoumal s nadhledem i spletitá témata naprosto ekumenicky, otevřeně a bez duševní zkostnatělosti, jak tomu někdy bývá. Nechyběla mu dokonce ani špetka humoru, nikoli za účelem ironie, ale aby jistá témata „odlehčil“. V tomto smyslu otec Titus Godfriedu Bomansovi na jeho otázku, zda je obutý či bosý karmelitán, vtipně odpověděl, že se snaží kombinovat obě možnosti – ve dne obutý a v noci bosý. Tato otázka byla vyvstala kvůli nadšení, s jakým profesor Brandsma hovořil o svaté Terezii a svatém Janu od Kříže.
Z knihy Postavil se zlu – život karmelitána a novináře Tita Brandsmy
S laskavým svolením KNA